„Spontánní reakce diváků… Těžko se jí podaří vyvolat některému z dnešních režisérů a scénografů.“

„Dirigent Carlo Rizzi vedl představení nádherně, zažitě, s nadhledem a současně s obrovskou empatií věnovanou příběhu i pěvcům.“

„Marcello je díky Plachetkovi – hned po ústřední dvojici a před Musettou – opravdu důležitou postavou příběhu.“

Newyorská Metropolitní opera opětovně – pokolikáté už? – obnovila čtyři desítky let starou, ale nadále nadčasovou a ideální inscenaci Pucciniho Bohémy, kterou jako režisér i scénograf vytvořil Franco Zeffirelli. Není to však žádné muzeum – jde o mimořádně přirozeně vyprávěný příběh, neméně přirozeně navázaný na hudbu. Té dává dirigent Carlo Rizzi až překvapivě velkou lyriku. Sobotní představení se spontánně reagujícím publikem ukázalo, že podobná klasika má v repertoáru smysl. A potvrdilo, že do skvělého pěveckého obsazení se v roli Marcella zařadil Adam Plachetka naprosto suverénně.

Pucciniho Bohéma je nejčastěji uváděné dílo v historii Met. Od prvního nastudování z roku 1900, čtyři roky po turínské světové premiéře, se v New Yorku hrála už více než třináctsetkrát. Zeffirelliho inscenace je na repertoáru od prosince 1981. S více než pěti sty reprízami se stala a zůstává nejhranější produkcí. V nové sérii osmnácti představení rozvržených na letošní podzim a zimu se objevuje řada zajímavých jmen. Rudolfem je mezinárodně oceňovaný americký tenorista Matthew Polenzani. Jako Mimi debutovala Federica Lombardi. Debutem je i role Marcella – Adam Plachetka se do Met pravidelně vrací od roku 2015 a teď si tedy přidal zase něco nového.

Zeffirelliho inscenace – stoprocentně, až spektakulárně realistická – je zalidněná, barvitá, lidská, bez nejmenších pochybností uvěřitelná, do detailů provázaná s hudbou, pro publikum atraktivní. Spontánní reakce diváků, překvapený a potěšený výdech a uznalý potlesk, když se na začátku druhého dějství otevře opona a objeví se nefalšovaná Paříž předminulého století, s domy a schody kdesi na Montmartre a s desítkami postav a figurek v pohádkovém podvečerním zimním nasvícení, je nezapomenutelná. Těžko se jí podaří vyvolat některému z dnešních režisérů a scénografů. Podobný dojem platí ostatně i o pohledu do mansardy, v prvním dějství v zimě a v posledním na jaře, i o dvorku u hospůdky ve třetím dějství, kde nádherně sněží.

Zeffirelli akcentuje intimitu a dojemnost příběhu, ale umí stejně tak rozehrát zábavu u stolů v Café Momus a okolní pouliční hemžení. Že se právě tam na scéně objeví živá zvířata, oslík táhnoucí k potěšení pařížských dětí Parpignolův hračkářský vozík a kůň zapřažený do kočáru přivážejícího Alcindora s Musettou, to v Metropolitní opeře s jejími ambicemi a možnostmi vlastně ani nepřekvapí. Letos se připomínalo sto let od Zeffirelliho narození. Zemřel v roce 2019 jako opravdová legenda.

Federica Lombardi, italská třicátnice, která už zazářila v Met v Donu Giovannim – nejprve jako Dona Elvíra a letos i jako Donna Anna, ze zdá být ideální interpretkou Mimi. Příjemně a jen lehce, ale právě proto zajímavě zatemnělý soprán jí umožňuje vyjádřit řadu emotivních odstínů, ovládání dynamiky jí dává možnosti osobitých nuancí, hraje postavu milou a věrohodnou, v samém závěru opravdu jímavě zranitelnou. Je ozdobou inscenace a jasně i hvězdou budoucnosti.

Matthew Polenzani není oslnivý Rudolf. Je ale pro úlohu vybaven víc než dobře. Jeho předností je příjemná lyrická barva. Umí hlas ovládat do krásného ztišení, dokáže se bez tlaku vzepnout k nejvyšším tónům. Je hrající, ne koncertující pěvec. Zpívá v Americe i v Evropě Tamina i Hoffmanna, Dona Carlose a řadu dalších partií. V Met, kde je doma, ho čeká také Pinkerton. Jeho Rudolf budí v posluchači a divákovi pocity uspokojení a potěšení. Neméně dobře srostlá je se svou úlohou Musetty ukrajinská sopranistka Olga Kulchynska. Zpívá bezchybně a její hlavní výstup v druhém dějství má neodolatelný nádech dekadence.

Dirigent Carlo Rizzi debutoval v Metropolitní opeře v roce 1993, právě s Bohémou. Večerní představení o první listopadové sobotě vedl nádherně, zažitě, s nadhledem a současně s obrovskou empatií věnovanou příběhu i pěvcům. Ve výrazně neuspěchaných tempech, s pochopením pro divadelní čas, s veristickými emocionálními nárazy jen na střízlivě zvýrazněných a pečlivě zvolených místech, bez přeháněné hudební okázalosti, bez směřování k patosu nebo dokonce kýči, přesto – nebo právě proto – s opravdovou, ojedinělou působivostí. I díky dirigentovi opravdová a nestárnoucí klasika. Hudebním průběhem akcentoval Zeffirelliho uchopení díla. Dal mu život, zabránil jakémukoli nebezpečí muzeálnosti.

Básník, malíř, filozof a hudebník. Rodolfo, Marcello, Colline a Schaunard. Pařížští bohémové třicátých let devatenáctého století. Výrazně lyrický Matthew Polenzani, přirozeně dominující Adam Plachetka, impozantním hlasem obdařený Christian Van Horn a neméně zajímavým barytonem vybavený Sean Michael Plumb… Tvoří zábavnou čtveřici kumpánů, v níž nechává Adam Plachetka výraznou stopu. Marcello je díky němu – hned po ústřední dvojici a před Musettou – opravdu důležitou postavou příběhu. Mohutný pěvec boduje znělostí a klenutostí hlasu i bodrou chlapskou přímostí, dobře hraje umělecké bohémství, žárlivost, přejnost i soucit. Do inscenace se zařadil s uvolněností a zralostí. Je ho vidět a slyšet, roli si užívá… Puccini, Zeffirelli a Rizzi. Tři Italové a s nimi mezinárodní sestava pěvců, včetně jednoho Čecha, stvořili dokonalé hudební divadlo. Celkově to asi o moc líp nejde, říká s úsměvem o newyorské Bohémě Adam Plachetka. Má pravdu.

Foto: Richard Termine / Met Opera