„Poznat něco víc o svém hlasu je naprostá nezbytnost.“

„Měl jsem všechny potřebné tóny, zazpíval bych to, ale necítil jsem se dost silný, abych roli dal opravdovou váhu, opravdovou dramatičnost, kterou potřebuje.

„Puccini toho pro můj hlas moc nenapsal. Jednou bych rád dělal Scarpiu…“

Americký basbarytonista Kyle Ketelsen, jehož příjmení prozrazuje severoněmecké předky, je mezinárodně žádaným pěvcem. Jeho nejnovějším úkolem je postava Jochanaana ve Straussově Salome v Hamburské státní opeře, která tam v říjnu otevřela Operní sezónu Arte a hraje se ještě do poloviny listopadu. Pěvec má za sebou také dlouho očekávaný debut v Pařížské opeře jako Don Giovanni a čeká ho návrat v roli Escamilla do Metropolitní opery v nové inscenaci Carmen, která bude živě přenášena do kin. Kyle Ketelsen je absolventem University of Iowa a Indiana University. Žije v Sun Prairie ve státě Wisconsin západně od Michiganského jezera, narodil se o něco jižněji ve městě Clinton ve státě Iowa. Odtamtud není zas tak daleko do kdysi zcela české obce Spilville, kde mezi krajany strávil legendární léto roku 1893 Antonín Dvořák.

Setkal jste se s Dvořákovou hudbou?

Za studií jsme Dvořáka interpretovali. Já myslím, že se v Americe docela dobře ví, že působil v New Yorku, ale že strávil nějaký čas také v Iowě. Ve Spilville jsou na to velmi hrdí.

Zpíval jste od něj písně?

Určitě jsem od něj později zpíval Requiem a Te Deum. Možná i nějaké písně. Už je to dávno… Asi ano. A nedávno jsem zpíval znovu v jeho Requiem. V Chicagu před nějakými pěti nebo šesti lety. Je to vlastně docela komplikovaná hudba. Jedna věc byla sám pro sebe skladbu studovat, druhá věc byla potom přijít na zkoušku a zpívat společně s ostatními sólisty a se sborem. Je to opravdu komplexní hudba. A trochu zavádějící: říkáte si, že to bude něco jako Mozartovo Requiem – a ono ne, je samozřejmě mnohem modernější.

Máte mimochodem nějaký kontakt s Janáčkovou hudbou?

Jednou mi někdo nabízel roli Revírníka v Lišce Bystroušce. Díval jsem se na tu úlohu, ale pak se projekt neuskutečnil…

Žijete jen hudbou?

Když studuju nějakou hudbu, tak se připravuju na něco, co se týká mého budoucího kontraktu. Nemám moc volného času. Můj čas je přesně rozvržený a může se zdát, že je trochu problém něčemu se věnovat opravdu do hloubky. Ale řeším zásadnější věci – například jestli už je čas na to, abych zpíval Scarpiu v Pucciniho Tosce. Myslím si, že už ten čas přichází. Podobně je tomu s Wagnerovým Bludným Holanďanem… Je už čas se mu věnovat? Myslím, že už nadešel. Je mi dvaapadesát a to už není totéž jako dvaačtyřicet. Pokud se týká Jochanaana v Salome – před deseti lety bych řekl, že se tím rozhodně zabývat nebudu. Paradoxně jsem už byl dokonce požádán, abych tuhle roli zpíval, už před nějakými patnácti lety. Bylo to v Londýně a dirigovat měl Antonio Pappano. Řekl jsem tehdy, že v žádném případě. Bylo mi sedmatřicet…

Odmítl jste kvůli hraní, nebo kvůli zpívání?

Kvůli zpívání samozřejmě. Kvůli hlasu. Ano, měl jsem všechny potřebné tóny, zazpíval bych to, ale necítil jsem se dost silný, abych roli dal opravdovou váhu, opravdovou dramatičnost, kterou potřebuje. Když se zeptáte nějakého zpěváka, jak se cítil v pětadvaceti, jak v pětatřiceti, jak v pětačtyřiceti… tak vždycky dostanete odpověď, že jde o různé úrovně zralosti. Stárnout je výhoda. Musím říct, že teď po té padesátce se mi vlastně zpívá mnohem lehčeji. Mám větší výdrž, rozšířila se vřelost hlasu, prohloubil se výraz. No a otec jednoho mého kamaráda zpěváka, vynikající a známý zpěvák, říkával o hlasivkách, že je to takový kousek kůže a že se to nemá moc řešit….

Když se posloucháte zevnitř, nebo naopak z vnějšku, je to velký rozdíl? Každý člověk ten rozdíl samozřejmě u sebe vnímá, když se slyší na nějaké nahrávce. Ale je tomu tak i u profesionálních zpěváků?

Myslím, že většina zpěváků sama sebe poslouchá, že naslouchá svým nahrávkám. Občas to není žádné potěšení. A je jedno, jestli to je jenom z mobilu, nějakými kvalitní mikrofony, nebo třeba profesionální záznam televize Arte, jako ten z hamburské Salome. Existují zpěváci, kteří se neposlouchají, a to zásadně nikdy, ale myslím, že není dobrý přístup. Protože učit se, zjistit a poznat něco víc o svém hlasu, je naprostá nezbytnost. Sám to dělám hodně. Když se učím novou roli, tak ji s klavíristou natočíme, pak se ta nahrávka propojí v jeden dlouhý zvuk bez pauz… a já si ji pouštím. Učím se ji přitom nazpaměť. Stopáž toho snímku je vlastně přesně čas, který v té roli strávím na jevišti. A samozřejmě, že se snažím uvědomovat si spoustu věcí o interpretaci i o svém hlase. Třeba to, že tady je v nějaké partii potřeba přidat na dramatismu, nebo něco zaokrouhlit, zakulatit výraz a podobně. Mám syna, je mu osmnáct a hraje baseball a teď jde na univerzitu. Říkám mu často, že mezi zpěvem a sportem je řada podobností. I on musí mít záznam svého pohybu. Musí video sledovat a musí si uvědomovat, jak se pohybuje, co by měl dělat jinak… Jde o věci, které by si bez té nahrávky nikdy neuvědomil nebo by je ani nerozpoznal. Učitel nebo trenér může člověku takové věci povědět, ale lepší je, když je pěvec nebo sportovec vnímá sám na sobě. Zpívání je naslouchání sám sobě. A člověk se dozví o sobě opravdu hodně. Dokonce nejen to, co by měl dělat, ale i to, co by dělat neměl.

Chtěl byste srovnat úlohu Jochanaana s jinými, které už máte zažité?

Jsou věci, které jsem si pustil jednou v životě, ale dal jsem je pryč. A pak jsou jiné, které bych mohl poslouchat pořád. Nejen jako zpěvák, ale jako posluchač. Třeba Pelléas a Mélisanda… To je tak krásná hudba. Salome je něco podobného. Stala se pro mě mimořádným krokem. Ale zpívat úlohu Golauda v Pelléovi je asi těžší, to je dramatičtější úloha. A je to možná dvakrát víc zpívání, než má Jochanaan.

Jak jste jako mladý Američan vnímal hudbu Richarda Strausse, skladatele tam odněkud z Evropy, z Alp…? Byl daleko od vaší zkušenosti? Byl to pravý romantismus? Exotika…?

Víte, většina hudby, kterou v Americe interpretujeme, je evropská, z Evropy. Až na pár moderních amerických výjimek. Musím ale říct, že mi tehdy hudba Richarda Strausse nedávala příliš velký smysl. Zdála se mi disonantní, možná trošku hlasitá… No – ale to je samozřejmě pohled mladého člověka, který sbírá zkušenosti, který byl do té doby v kontaktu s hudbou jenom do určitého limitovaného rozsahu. Díky hudebnímu vzdělání a zkušenostem se člověk pochopitelně posunuje… Když jsem se svou přítelkyní, dnes mojí ženou, byl někdy v polovině devadesátých let na univerzitě, tak jedna z prvních oper, které jsme viděli, byla v Lyrické opeře Salome. S Brynem Terfelem a Catherinou Malfitano. Moc mi to tehdy nedávalo smysl. Kdybych měl tehdy pro tuhle hudbu větší pochopení, tak bych roli Jochanaana před těmi patnácti lety přijal…

Je důležité mít dobrého učitele. Jak je to s agentem?

Mít dobrého agenta, který naslouchá hlasu, je neméně důležité.

Kolik bylo tehdy mimochodem Brynu Terfelovi, že už zpíval Jochanaana?

Nebylo mu moc, ale zpíval ho dobře. On je přece jenom dramatičtější hlas než já. Obdivoval jsem ho už jako student. Tu jeho modrou desku s bohy a padouchy… Byla úžasná. Později jsem ho v některých rolích, které jsem také zpíval, nemohl ale poslouchat, protože dělal s hlasem věci, které jsem v té době s ním dělat nemohl. Já jsem vůbec asi podobnější Samuelu Rameymu. Mluvil o té podobnosti už i můj učitel…

Teď jste v Hamburku debutoval v roli Jochanaana, ale v divadle jste tam debutoval už dřív, že?

Ano, v roce 2007. V Hoffmannových povídkách. A pak jsem tam byl asi před čtyřmi lety, zpíval jsem Leporella.

Zpíváte i Dona Giovanniho.

Ten je pro mě novější věcí. Zpíval jsem ho kdysi ve škole, někdy v roce 1997, ale v angličtině – tak to nemůžu počítat. Nechával jsem ho dlouho stranou, protože jsem měl strašně rád Leporella. To je vlastně zajímavější a zábavnější role. Publikum se chce smát! A s Leporellem dokáže zpěvák stáhnout celé představení na sebe, jak se říká – ukrást show.

Ještě se ho nevzdáváte?

Čeká mě i v příštím roce. Dokud budu moci, tak budu tuhle roli zpívat, stejně jako Giovanniho.

A možná jednou i Komtura?

Myslím, že lidé chtějí u Komtura ještě basovější barvu. I když jsem spíš jako Cesare Siepi než jako Dietrich Fischer-Dieskau a rozhodně nešvitořím…

Jak vnímáte Dona Giovanniho? Zajímá mě to i proto, že měl premiéru u nás v Praze….

Pokud se týká scény na hřbitově a toho, co následuje, moc mě to baví. Neřekl bych sice, že Giovanni je moje nejoblíbenější opera, tou je asi Tosca. Tu jsem viděl víckrát než kteroukoliv jinou. Puccini toho pro můj hlas moc nenapsal. Scarpiu bych jednou rád dělal… Znova jsem se na něj zase díval – a řekl jsem manažerovi, že nastává ten správný čas. Poslouchal jsem Samuela Rameyho, měli jsme opravdu velmi podobný rozsah. Rád ho poslouchám a rád ho mám za svůj vzor. Snažím se uvědomit si, co s kterou roli dělal… A navíc můj agent byl i jeho agentem. Takže často slyším: dělal tohle a tohle a ty bys to mohl dělat taky… Tosca mi říká hodně. Když jsem v Římě a dívám se na Andělský hrad…

Když už se stále vracíme k Jochanaanovi, jaký je to pocit, nebo jaký by to byl pocit, vidět svou vlastní hlavu na talíři?

Rád bych to zažil! Opravdu! Ale v téhle inscenaci to neuvidím, závěr je řešen jinak… Doufám ale, že tuhle roli ještě budu zpívat. Hamburské nastudování beru teď jako takový test. Je to pěkné zpívání a není moc těžké.

Máte nějaké nabídky?

Zatím ne. Oni si vás někdy ředitelé zařadí nějakým způsobem a neumějí si – nebo nechtějí – představit, že byste mohl zpívat i něco dalšího. A tak doufám, že když Salome přenášela Arte, že by mi to mohlo pomoci. Že si všimnou a řeknou si: Aha!

Arte je výhoda.

Ano. Stejně jako přenosy z Metropolitní opery.

———–

K nejproslulejším rolím Kyle Ketelsena patří Golaud v Debussyho opeře Pelléas et Mélisande (Met a Opernhaus Zürich), Escamillo v Carmen (v Met a v San Francisco Opera), Leporello v Donu Giovannim (v Met, v Dallas Opera a Opéra National de Lyon) nebo Figaro ve Figarově svatbě (v Lyric Opera of Chicago, Staatsoper Berlin a Gran Teatre del Liceu v Barceloně).

O říjnové hamburské premiéře Straussovy Salome čtěte ZDE.

Foto: archiv Kyle Ketelsena, Klaus Lefebvre, Bern Uhlig, Monika Rittershaus