„Ve Vídni se Salieri brzy stal protežovaným oblíbencem císaře. I díky tomu ve čtyřiadvaceti získal jednu z nejdůležitějších hudebních pozic v Evropě.“

 „Jaký byl vztah Mozarta a Salieriho, se dá jen domýšlet. Byli si zcela jistě názorově, sociálně a lidsky dost vzdálení. Ale neexistují důkazy o skutečném nepřátelství. Spíše o tom, že spolu žili v kooperativním vztahu.“

„Jako nejzajímavější představitelé klasicismu vystoupili Haydn, Mozart a Beethoven. Jak se stalo, že ti ostatní, včetně Salieriho, přestali být hráni a jsou dnes, často s překvapením, objevováni, není velkou záhadou.“

O velikonočních svátcích se v severoitalském městě Legnago rozezněly tóny oratoria La passione di Gesù Cristo. Koncert orchestru a sboru z nedaleké Verony v místním divadle připomněl, že před dvěma sty lety, 7. května 1825, zemřel tvůrce díla, tamní slavný rodák Antonio Salieri. Autor duchovních děl, instrumentální hudby a čtyř desítek oper, proslulý vídeňský pedagog a císařský dvorní kapelník. Italský hudebník, teprve v roce 1997 soudem v Milánu oficiálně a definitivně očištěný od podezření a legend, že otrávil Mozarta.

Život pětasedmdesátiletého Antonia Salieriho, ve své době jednoho z nejvlivnějších evropských skladatelů, se uzavřel v květnu 1825 ve Vídni, kde žil a působil od šestnácti let. K jeho žákům tam patřili Ludwig van Beethoven, Johann Nepomuk Hummel, Ignaz Moscheles, Carl Czerny, Giacomo Meyerbeer, Franz Schubert, Franz Liszt, Franz Xaver Süssmayr a Mozartův syn Franz Xaver Wolfgang. Sám byl žákem vídeňského divadelního kapelníka, později dvorního a komorního skladatele Floriana Leopolda Gassmanna, který ho jako sirotka přivezl z Itálie a stal se mu druhým otcem.

Gassmann, narozený roku 1729 v severočeském Mostu, německy zvaném Brüx, studoval v Benátkách a v Boloni a stal se v Benátkách úspěšným operním skladatelem. V roce 1763 se dostal do Vídně jako skladatel baletů a po Christophu Willibaldu Gluckovi, který mimochodem také vyrůstal v severních Čechách, se stal divadelním kapelníkem. 

Po smrti rodičů se Salieriho patronem stal šlechtic Johann Mocenigo. Zamýšlel nadaného chlapce poslat na studia hudby a literatury do Neapole, ale už k tomu nedošlo. Salieriho objevil Gassmann, který právě pobýval v Benátkách. Byl pak v rakouské metropoli jedním z jeho učitelů. Využíval pro výuku kontrapunktu známé dílo Gradus ad Parnassum pozdně barokního vídeňského skladatele Johanna Josefa Fuxe z roku 1725. Říká se, že stejnou učebnici, jako mnozí další, museli zvládnout také Haydn, Mozart i Beethoven. Na další hudební disciplíny zajistil Gassmann Salierimu nejlepší možné učitele a všechny náklady na vzdělání svého chráněnce nesl sám. 

Ve Vídni se Salieri brzy stal protežovaným oblíbencem císaře Josefa II. I díky tomu ve čtyřiadvaceti, když byl jmenován Gassmannovým nástupcem v čele italské opery, získal jednu z nejdůležitějších hudebních pozic v Evropě. A postoupil pak ještě výše, na post císařského dvorního kapelníka, když v roce 1788 zemřel dosavadní Hofkapellmeister Giuseppe Bonno.

První samostatné opery, Le donne letterate a L’amore innocente, zkomponoval Salieri ve dvaceti. Byl v té době Gassmannovým asistentem v dvorním divadle, majícím na starosti aranžmá, instrumentaci a operní vsuvky. Měl cit pro naplnění oper nikoli pouze virtuózními áriemi, ale skutečným dramatickým obsahem, jak to o něco později reformátorsky definitivně realizoval Gluck. Psal také instrumentální skladby a chrámovou hudbu. Salieriho slávu založila opera buffa La fiera di Venezia, premiérovaná ve Vídni roku 1772 a zakrátko postupně uvedená ve třech desítkách hlavních evropských operních divadel. 

K jeho nejúspěšnějším operám patřily během let rovněž Europa riconosciuta. Byla zkomponována díky Gluckovi jako zakázka ke slavnostnímu otevření Teatro alla Scala v Miláně, zrekonstruovaného po požáru. Hrála se tam mimochodem i v roce 2004 po moderní rekonstrukci. Dalšími byly La scuola de‘ gelosi, která po benátské premiéře za třicet let zaznamenala šest desítek inscenací od Lisabonu až po Moskvu, Armida, Der Rauchfangkehrer, Les Danaïdes, Axur, Re d’Ormus, Palmira, regina di Persia a Falstaff. V roce 1784 si Pařížská opera objednala u Salieriho dvě nové opery. Druhá z nich, Tarare, zdařile spojující hudbu a drama, byla velkým kasovním úspěchem. Je vcelku charakteristické, že v tuzemsku neznáme ani jednu z nich. 

Mezi Salieriho hudební přátele patřil Joseph Haydn. Uváděl jeho skladby na dvoře knížete Esterházyho, kde po léta sloužil. Salieri si naopak cenil Haydnových děl a zejména v prvních dvou desetiletích nového století je jako dirigent často zařazoval. Dobrý vztah měl i Louisem Spohrem. Řídil první provedení jeho oratoria Das jüngste Gericht. Na sklonku života pak upevnil přátelství s hrabětem Heinrichem von Haugwitz, který často pobýval na svém venkovském sídle v zámku v Náměšti nad Oslavou.

Mezi desítkami Salieriho žákům byl Ludwig van Beethoven, od kterého získal dedikaci tří sonát pro housle a klavír. Učil také Johanna Nepomuka Hummela a na sklonku života oslnivě talentovaného Franze Liszta, v době, kdy už se nechtěl do pedagogické činnosti pouštět. Liszt ho však svým talentem přesvědčil. 

V roce 1782 oslnil Salieriho ve Vídni Emanuele Conegliano, známý jako Lorenzo da Ponte. Zaujal i císaře – a stal se libretistou dvorního divadla. Po nepříliš zdařených vladařových pokusech podporovat jazykově německou operu byl italský básník vítanou součástí návratu k italské opeře… Napsal příběhy k některým Salieriho operám, ale i Mozart od něj získal tři libreta – k operám Figarova svatba, Don Giovanni a Così fan tutte.

Jaký byl vztah Mozarta a Salieriho, se dá jen domýšlet. Byli si zcela jistě názorově, sociálně a lidsky dost vzdálení. Na jedné straně konformní umělec se stabilní pozicí, spjatý s oficiálními kruhy a obecně uznávaný, na druhé straně mladší a určitě i ambicióznější bohém, který o podobné postavení stál a staršímu kolegovi záviděl, ale nebyl schopen ho dosáhnout, protože vstupenkou nebyla jen genialita, ale i osobnostní vybavení… Pochopitelně se nejen potkávali, ale znali navzájem i svou hudbu. Salieri dokázal ocenit Mozartův talent a mimo jiné dirigoval Figarovu svatbu nebo jeho Klarinetový koncert. 

Legendy a pomluvy o intrikách nebo snad dokonce o snaze otrávit ho jako uměleckého soka jsou až pozdějšího data. U Puškina v 19. století přinášejí romantický pohled na uměleckou tvorbu a umělce, u Shaffera ve 20. století předestírají střet geniality a závisti na vídeňském dvoře i osobní souboj s Bohem. Formanův film Amadeus to vše geniálně soustřeďuje do podobenství o setkání průměrnosti se spontánní tvořivostí, přízemnosti s nadhledem a svobodou. Ve skutečnosti neexistují důkazy o skutečném nepřátelství. Spíše o tom, že spolu ti dva žili v kooperativním vztahu.

O dílčích neshodách se dá spekulovat. Podobně, jako měl Salieri roztržku s Beethovenem, když se v roce 1808 střetli v kolizi termínů koncertů. Nemělo to však dlouhého trvání a Salieri i na svých koncertech dál uváděl Beethovenova díla.

Josefův nástupce na trůnu Leopold II. neměl o hudbu zájem a omezil všechny umělecké aktivity dvora. Salieriho ústup ze slávy, daný opuštěním místa kapelníka italské opery, byl nicméně jen částečnou ztrátou. Zůstal kapelníkem dvorního orchestru, dirigoval a uváděl instrumentální a chrámová díla, hrál významnou roli v organizaci hudebního života Vídně a v neposlední řadě se nadále věnoval pedagogické činnosti. Byl ve městě uznáván jako nejlepší učitel zpěvu, kompozice a teorie hudby. 

Salieri byl v letech 1788 až 1795 ředitelem dodnes živé hudební společnosti Tonkünstler-Societät, kterou založil Gassmann jako charitativní organizaci mající za úkol starat se o penzijní fondy na podporu žen a dětí hudebníků. Její koncerty řídil až do roku 1818. Sehrál zároveň rozhodující roli při vzniku Vídeňské konzervatoře, když v roce 1817 inicioval vznik Vokální školy a stal se jejím prvním ředitelem. O dva roky později byla rozšířena i o instrumentální oddělení. 

Italové, podobně jako řada Čechů, spoluvytvářeli ve Vídni niveau, ze kterého posléze, a trvá ten výsledek až do naší doby, jako nejprogresivnější a tedy nejzajímavější představitelé hudebního klasicismu vystoupili Haydn, Mozart a Beethoven. Jak se stalo, že ti ostatní, včetně Salieriho, přestali být hráni a jsou dnes, často s překvapením, objevováni, není velkou záhadou. Své sehrálo národní uvědomování a tedy preference těch, kteří nebyli příchozími odjinud. Ale i to, že výjimečná kvalita se většinou přece jen nad běžnou kvalitou prosadí. Což ovšem neznamená, že ta běžná kvalita je nekvalitní. 

Historické město Legnago ležící u řeky Adige je sídlem Akademie Salieri, založené v roce 1922 jako Škola strunných nástrojů a nyní přidružené ke konzervatořím ve Veroně, Benátkách, Mantově a Rovigu. Zajišťuje výuku na katedrách klasické hudby, moderní hudby a jazzu, pořádá interdisciplinární vzdělávací semináře pro učitele středních škol a ve spolupráci s prestižními institucemi produkuje řadu koncertů, hudebních festivalů a mistrovských kurzů, včetně Mezinárodní soutěže mladých hudebníků Antonio Salieri Award.

Oratoruim La passione di Gesù Cristo, dílo šestadvacetiletého Salieriho s libretem Pietra Metastasia, mělo premiéru ve Vídni adventního období roku 1776. Text převádějící biblickou předlohu do volného verše vznikl roku 1730 pro Antonia Caldaru a byl v době pozdního baroka, rokoka a raného klasicismu zhudebněn mnohokrát; traduje se však, že Salieriho zhudebnění, „azione sacra“ ve stylu italské opery seria ocenil vídeňský básník, dramatik a libretista Metastasio, původem rovněž Ital, jako nejexpresivnější. Na jaře 2025 zaznělo v Legnagu v sále Teatro Salieri v podání sólistů a orchestru a sboru Nadace Arény ve Veroně pod taktovkou Francesca Ommassiniho. Stalo se tak poprvé podle kritického notového vydání aktualizovaného o nově objevené materiály.

……………

Poslechněte si v rubrice AudioPlus pěvce Adama Plachetku, který říká, že Salieri není horší než Mozart.      

V rubrice Klasika v souvislostech čtěte také podrobně o Formanově filmu Amadeus.

Věděli jste, že…

… divadlo Teatro Salieri, postavené ve skladatelově rodišti roku 1925, se stavělo už od roku 1911, ale že dokončení přerušila a zásadně zdržela první světová válka? Že za druhé světové války mělo být přestavěno na kino, že záměr byl sice dokončen až v roce 1956, ale že pak skutečně fungovalo jako divadlo i jako kino? A že v letech 1989 až 1999 prodělalo zásadní rekonstrukci?

…Salieri byl po právní stránce očištěn v procesu, při kterém se v květnu roku 1997 v Justičním paláci v Miláně sešli světoví právníci a svědky obžaloby i obhajoby byly přední lékařské kapacity? Obviněným byl Salieri, obětí Mozart. Ukázalo se však, že jediným relevantním svědectvím je tzv. Salieriho přiznání, když se ve stavu duševní nepříčetnosti údajně přiznal, že těžce ublížil Mozartovi; v okamžiku jasnějšího vědomí pak vše kategoricky popřel.  

…důležitou roli při Salieriho úspěších v Paříži sehrál Christoph Willibald Gluck? Přijal objednávku na operu Les Danaides, přesto, že již nekomponoval. Tvrdil, že na ní bude pracovat s mladším kolegou: věděl, že by Pařížská opera jen stěží svěřila dílo neznámému autorovi, i to, že on sám si může říci o větší honorář.  Až po velkém úspěchu pařížské premiéry Gluck pak v dopise pro pařížské noviny přiznal, že celou operu zkomponoval Salieri.

…Salieri dostal výhodnou nabídku od švédského krále Gustava Adolfa III., ale rozhodl se setrvat ve Vídni?

… se pohřební obřad konal u minoritů, kam se s Antoniem Salierim přišla rozloučit nejen vídeňská italská komunita, která se právě tam scházívala, ale také výkvět tehdejší společnosti?…Rekviem určené ke svému vlastnímu pohřbu zkomponoval Salieri už v roce 1804 a že skutečně bylo několik dní po pohřbu jeho žáky a předními vídeňskými hudebníky provedeno?

Foto/zdroj: Wikipedia / Pompeo Batoni / volné dílo, Wikipedia / Marco Soave - Opera propria / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), Wikipedia / Barocco / CC0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/deed.en), Wikipedia / Joseph Willibrord Mähler / volné dílo, Wikipedia / Sken z originálního díla / volné dílo, Wikipedia / Rakouská národní knihovna / CC0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/deed.en), Facebook města Legnago