„Vivaldi měl prokazatelné obchodní a umělecké kontakty s českými zeměmi.“

„Jeho hudební jazyk je přijatelný širokými posluchačskými vrstvami. A atraktivitu jeho nedlouhých instrumentálních koncertů často zvyšují programní názvy.“

„Na danou dobu je navíc neobvyklé, že skladatel vydal koncerty s doprovodnými sonety.“

V muzikantské hantýrce Čtveráci. Jinak Čtvero ročních dob. Vivaldiho čtyři programní houslové koncerty zaznívají v české metropoli už po léta málem denně na komerčních koncertech pro turisty. Ať už je důvod jakýkoli, pravdou však je, že do Prahy patří. Tištěnou sbírku vlastních skladeb obsahující mimo jiné i Le quattro stagioni věnoval totiž autor v roce 1725 hraběti Václavu z Morzinu, jehož palác v nynější Nerudově ulici, známý také jako Dům U mouřenínů, je dodnes významnou barokní památkou Malé Strany. 

Italského skladatele Antonia Vivaldiho si každý spojuje především s Benátkami. Tam se narodil, tam od otce a dalších osobností získal hudební vzdělání, tam dosáhl kněžského svěcení, aniž by pak ovšem povolání římskokatolického duchovního vykonával. Tam působil jako hudebník v dívčím sirotčinci Ospedale della Pietà, pro jehož potřeby – pro hudební provoz zajišťovaný jeho chovankyněmi – napsal řadu skladeb. Zemřel však ve Vídni a není vyloučeno, že při svých cestách na sever navštívil kolem roku 1730 také české země a že se v Praze objevila i některá z jeho oper.

Měl tam každopádně prokazatelné obchodní kontakty – udržoval je s impresáriem pražské divadelní společnosti Benátčanem Antoniem Denziem, jemuž posílal partitury operních novinek a vyhledával a doporučoval mu zpěváky. A vedle toho udržoval rovněž styky s několika šlechtici z Čech. Z nich nejznámějším je hrabě Václav Morzin, mimo jiné majitel vrchlabského panství a paláce v Praze, známý díky své kapele tvořené profesionálními hudebníky. 

Morzinovu kapelu Vivaldi na dálku titulárně vedl – byl její Maestro di Capella in Italia. Ve vyšších kruzích bylo něco takového v té době zvykem. A právě Morzinovi dedikoval v polovině dvacátých let osmou tištěnou sbírku vlastních skladeb, nazvanou Il cimento dell’armonia e dell’inventione a obsahující mimo jiné i čtveřici houslových koncertů známých jako Le quattro stagioni – Čtvero ročních dob.  

Český šlechtic a štědrý mecenáš umění Václav Humbert hrabě z Morzinu, německy Wenzel Humbert Graf von Morzin, vzdělanec, milovník a znalec umění, poradce Karla VI., císaře Svaté říše římské, žil v letech 1675 až 1737. Zakázkami zaměstnal mnoho umělců své doby. Z výtvarníků k nim patřili architekt Jan Blažej Santini-Aichel, sochař Ferdinand Maxmilián Brokoff nebo malíř Jan Petr Molitor. Odvrácenou stránkou takového nákladného životního stylu bylo, že svými výdaji hrabě svůj rod značně zadlužil…

Morzinův hudební soubor je typickým příkladem, na kterém lze popisovat dějiny šlechtických kapel v Čechách v době baroka. V roce 2010 tak učinil ve knize muzikolog Václav Kapsa. Věnoval se několika tématům. Složení kapely, její organizaci i jejímu místu v rámci šlechtického dvora a biografiím Antonína Mösera, Františka Jiránka, Antonína Reichenauera a Christiana Gottlieba Postela, kteří představují modelové kariéry hudebníka ve šlechtických službách. U Morzina působil rovněž Josef Antonín Sehling, krátce také Johann Friedrich Fasch a další. Mimochodem, souvislost s touto kapelou neměl Joseph Haydn: působil totiž v mládí ve službách Karla Josefa, hraběte z mladší větve Morzinů sídlících jinde, a to na zámku v Dolní Lukavici na Plzeňsku.

Václav Kapsa samozřejmě učinil v souvislosti s pražskou kapelou také analytické sondy zaměřené na její obsazení a na sledování vzájemných vztahů zadavatele a tvůrce díla. V neposlední řadě se věnoval mimořádně zajímavému fenoménu – podobě skladeb Morzinových skladatelů včetně jejich přebírání vivaldiovských kompozičních vzorců. To vše mu umožnily písemné prameny i dochovaná hudba.

Souboj mezi harmonií a invencí, Il cimento dell’armonia e dell’inventione, je sbírka dvanácti koncertů pro sólové housle, smyčce a basso continuo, které Vivaldi vydal jako opus 8. První čtyři, nazývané Čtvero ročních období, Le quattro stagioni, pocházejí z dřívější doby, zřejmě z let 1718 až 1720 nebo 1723, kdy byl kapelníkem na dvoře v Mantově. Dataci potvrzuje ve svém věnování hraběti i sám Vivaldi. V amsterdamské dílně Michela-Charlese Le Cèna byly noty nicméně vytištěny v roce 1725. 

Co znamená název sbírky? Odkazuje na vztah mezi tradiční kompoziční technikou osmnáctého století a vrozenou tvůrčí představivostí, která tuto techniku řídí. Je tedy naznačením alegorického boje mezi striktně pojatým skladatelským uměním a spontánní kreativitou. Může však znamenat i zkoušku kvality harmonie a invence a být tak reklamou na Vivaldiho skladatelskou způsobilost v obou oblastech. 

Vivaldiho hudební jazyk je přijatelný širokými posluchačskými vrstvami. A atraktivitu jeho nedlouhých instrumentálních koncertů často zvyšují programní názvy: La notte, Il gardellino, Il rosignuolo, La tempesta di mare, Concerto funebre, La pastorela, La cetra, Il sospetto, Il ritiro, Il riposo, La stravaganza, Il cornetto da posta, Il Carbonelli, La Francia, La Spagna, L’Inghilterro, Il Gran Mogol… a dokonce i Per la Santissima Assuzione di Maria Vergine.

Ve Čtveru ročních období, faktickém předchůdci romantické programní hudby, Vivaldi zachycuje a vlastně opravdu hudebními prostředky popisuje průběh celého roku. Každé roční období má v souladu s panujícím hudebním slohem a obvyklými formami instrumentální hudby tři věty – rychlou, pomalou a rychlou. Jinak jde však o téměř revoluční záležitost. Hudba totiž v rámci dobového stylu velmi výstižně zachycuje tekoucí potoky, zpívající ptáky, a to konkrétních druhů, pastýře a jeho štěkajícího psa, bzučící mouchy a komáry, vichřici, opilé tanečníky, lovecké skupiny, zamrzlé krajiny i teplo u krbu… V koncertu nazvaném Léto je to mimo jiné atmosféra srpnové noci a v působivě gradovaném finále pak opravdová bouřka… V koncertu s názvem Zima je slyšet mrazivé ráno, brnkání smyčcových nástrojů zachycuje kapky mrznoucího deště…

Na danou dobu je navíc neobvyklé, že skladatel vydal koncerty s doprovodnými sonety, které možná dokonce napsal sám. Objasňují, co v duchu každého ročního období má hudba evokovat. Hudbu skutečně s texty básní propojil, včetně toho, že básnické verše s návodnými poznámkami převedl přímo na příslušnou stránku partitury. A každý sonet, stejně jako příslušný houslový koncert, rozdělil do tří částí.

Koncerty pro sólové nástroje s doprovodem z pera Antonia Vivaldiho byly obecně po určitou dobu velmi oblíbené – jako módní vlna prošly postupně celou Evropou. Zapůsobil tak už jeho opus 3, dvanáct koncertů s názvem L’Estro Armonico vydaných v Amsterodamu roku 1711, a potom cyklus koncertů pro housle a orchestr La Stravaganza z roku 1714. 

Popularita jeho hudby je v současnosti obrovská a těžko se chce věřit, že Vivaldi upadl po smrti v zapomenutí a že na znovuobjevení čekal, podobně jako Bach, až do 19. století. Dnes je asi nejhranějším barokním hudebním autorem a spolu s Bachem také autorem skutečně vysoko ceněným. Popularitě jeho děl, z nichž většina byla objevena a publikována až ve 20. století, napomáhá jejich styl: Vivaldi nepsal akademicky, ale cíleně naopak tak, aby jeho hudbu přijaly za svou nejširší posluchačské vrstvy. Psal vynalézavě, pokud se týká kontrastů v harmonii, energických temp a rytmů a výrazné melodiky. A psal s evidentním potěšením. Nechal ze svých děl promlouvat radost ze života – jeho hudba je nápaditá a zpěvná, rytmicky pregnantní, přehledná, se silným tahem

Čtvero ročních dob je už nesčetněkrát zahráno i nahráno. Zřejmě první záznam, pocházející z francouzského rozhlasového vysílání, je z roku 1939. Sólistou je Alfredo Campoli. Dalším houslistou, jehož interpretace je ve zvuku zachována, se stal v roce 1942 Bernardino Molinari; jeho snímek vyšel na šesti oboustranných gramofonových deskách se 78 otáčkami, později na dlouhohrajícím albu a pak i na kompaktním disku. První americká nahrávka, za kterou stál v roce 1947 houslista Louis Kaufman, pomohla k popularizaci Vivaldiho hudby v hlavním proudu repertoáru Ameriky i Evropy. V roce 2002 byla uvedena do Síně slávy Grammy a následující rok byla zapsána do Národního registru nahrávek v Knihovně Kongresu. Kaufmann ještě dohledal a natočil i zbývající koncerty ze sbírky a stal se tak prvním, kdo natočil kompletní Vivaldiho opus osm. 

První stereo nahrávku Čtvera ročních dob pořídili roku 1959 Felix Ayo a soubor I Musici, který je patrně v počtu nahrávek díla rekordmanem. Pro Academy of St. Martin-in-the-Fields pod taktovkou Nevilla Marrinera se zase Čtvero ročních dob, kde je sólistou Alan Loveday, stalo s půl milionem prodaných kopií  první zlatou deskou. Jedním z nejprodávanějších alb klasické hudby v historii s více než třemi miliony nosičů se potom stala nahrávka extravagantního houslisty Nigela Kennedyho z roku 1989, pořízená s Anglickým komorním orchestrem. 

Dnes už existuje s moderními i dobovými nástroji hodně přes tisíc snímků. Patří tam i aranžmá pro flétnu, zaznamenané v roce 1993 Jean-Pierrem Rampalem. Otevřelo cestu pro čím dál volnější verze. Jednou z nejzajímavějších je postmoderní rekompozice britského skladatele německého původu Maxe Richtera, kterou provádí a v roce 2012 natočil houslista Daniel Hope. Desítky, možná stovky dalších úprav zasahují do řady žánrů a ponechávající často z barokní z předlohy spíše méně než více. 

Věděli jste, že…

…Vivaldimu jeho charakteristické zrzavé vlasy vynesly přezdívku Il Prete Rosso, Rudý kněz?

…byl kvůli chronickému onemocnění, asi astmatu, osvobozen od sloužení mší?

…čelil z církevních kruhů výtkám, že je zapleten do frivolit operního světa a žije pod jednou střechou se zpěvačkou Annou Girò, protože se šířily drby, že je pěvkyně Vivaldiho milenkou?

…napsal asi padesát oper, z nichž se však dochovala sotva polovina?

…dosáhl velkého úspěchu se svou duchovní vokální hudbou?

…je autorem stovek instrumentálních koncertů a zlí jazykové proto díky jeho snadno rozpoznatelnému stylu tvrdí, že napsal stokrát stejný koncert?

…desítku z Vivaldiho koncertů přepsal pro klávesové nástroje Johann Sebastian Bach?

Foto/zdroj: Midjourney, Wikipedia / A. Vivaldi / volné dílo, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Wikipedia / Jan Petr Molitor / volné dílo, archiv KlasikyPlus.cz, Wikipedia / Jebulon / CC0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/deed.en)

Facebook X E-mail WhatsApp