„Nahrazení juliánského kalendáře gregoriánským se v nekatolických severních regionech německého prostoru zpozdilo o více než století, do roku 1700.“

„Bach byl geniální hudebník jako tvůrce i jako interpret – ale k tomu neoddělitelně rovněž evangelík, přiměřeně teologicky vzdělaný a uvažující, upřímně věřící.“

„Jde o typicky protestantskou hudbu s jasným poselstvím, v níž má podstatný význam zhudebněný německý text se všemi svými teologickými obsahy a souvislostmi.“

Tři sta čtyřicet let od narození Johanna Sebastiana Bacha se i letos připomíná dvakrát. V durynském Eisenachu se v roce 1685 narodil 21. března, ale my jeho narozeniny slavíme hlavně 31. března. Divné? Ani ne. Tam, kde žil, byl juliánský kalendář nahrazen gregoriánským až v roce 1700. A tak máme dvě možnosti, kdy jeho odkaz s poukazem na jubileum zvýraznit. První datum je podle starého kalendáře. Někdo ho používá. Druhé, podle kalendáře platného dnes, je nicméně obvyklejší a častější.

Za dvěma možnostmi, kdy slavit Bachovy narozeniny, stojí jeho přináležitost k luterské církvi. Geograficky a kulturně patřil skladatelův rodný Eisenach do protestantského prostoru, který v Evropě vznikl v souvislosti s reformací v první čtvrtině šestnáctého století. K reformaci patřilo a patří odmítnutí autority hlavy katolické církve. A tak papežskou reformu z roku 1582, směřující k odstranění nepřesností přestupných roků a celkové sladění římského kalendáře z roku 45 před Kristem s křesťanským letopočtem, protestantské země dlouho odmítaly. Nahrazení kalendáře Julia Caesara, kalendáře juliánského, novým kalendářem papeže Řehoře XIII., kalendářem gregoriánským, se v nekatolických severních regionech německého prostoru zpozdilo o více než století, do roku 1700. Původce změny tam předtím dlouho označovali posměšně jako Řehoře Kalendářníka…

Gregoriánský kalendář začal podle papežské buly platit hned vlastně jen v části Itálie, ve Španělsku, Portugalsku a Polsku. Po čtvrtku 4. října 1582 následoval pátek 15. října. V Čechách, bez ohledu na protestantsky orientovaný zemský sněm, zavedl brzy poté reformu císař Rudolf II., a to tak, že se už v roce 1584 skočilo z pondělí 6. ledna na úterý 17. ledna. V Anglii se něco podobného stalo naopak až roku 1752, kdy po 2. září následovalo 14. září. A definitivně platí v Evropě nové datování od roku 1775. Právě odlišnost mezi dvěma kalendáři, mezi dvojím počítáním času, způsobuje až do naší současnosti rozdíl mezi datem slavení Vánoc v pravoslavné církvi a v církvích západních, pak také rozdíl mezi názvem Velké říjnové socialistické revoluce a jejím listopadovým datem… – i rozdíl v datu narození Johanna Sebastiana.

Martin Luther, který poprvé veřejně vystoupil v roce 1517, usiloval o nápravu církve, o hloubku a opravdovost víry. Šlo mu o stejné principy jako o sto let předtím Janu Husovi. Luther je nepřehlédnutelnou postavou. Měl co do činění nejen s teologií, ale prostřednictvím překladu Bible i s vývojem německého jazyka. A průběžně také s duchovní hudbou, kterou vnímal jako velkou pomocnici a dával ji dokonce na první místo po teologii – snad žádný jiný teolog v dějinách křesťanství neovlivnil církevní hudbu tak jako on… Takže i v tomto bodě je mimochodem Bachovo ukotvení v tradici a praxi luterské církve určující.

Bach byl varhaník, učitel, organizátor, skladatel duchovní i světské hudby, souhrnně geniální hudebník jako tvůrce i jako interpret – ale k tomu neoddělitelně rovněž evangelík, přiměřeně teologicky vzdělaný a uvažující, upřímně věřící a se samozřejmostí svou víru praktikující, jemuž se připisuje výrok, že „…cílem a účelem celé hudby by nemělo být nic jiného než oslava Boha a osvěžení duše…“ K jeho nejproslulejším dílům patří Braniborské koncerty, Dobře temperovaný klavír, Hudební obětina, Goldbergovy variace a Umění fugy i řada varhanních skladeb a z velkých duchovních děl Matoušovy a Janovy pašije, Vánoční oratorium a Mše h moll. Vedle toho jsou zásadním a pozoruhodným celkem jeho duchovní kantáty, psané pro nedělní bohoslužby; dochovalo se jich na dvě stě. Jde o typicky protestantskou hudbu s jasným poselstvím, v níž má podstatný význam – stejně jako v pašijích a stejně jako v písních zpívaných při bohoslužbě celým shromážděním lidí – zhudebněný německý text se všemi teologickými obsahy a souvislostmi.

Hudbu ze svých skladeb z let 1714 až 1748 soustředil pak ve Velké mši h moll. Je posledním velkým dílem lipského kantora působícího v Lipsku v městských luteránských kostelech. Mistrovsky ji propojil do přesvědčivého a dokonalého celku, který ovšem přesahuje možnosti liturgického provozu. Zhudebněním kompletního textu mše, a k tomu ještě latinou, se pochopitelně vymyká bohoslužebnému užití ve skladatelově vlastní evangelické tradici, která vedle reformací proměněných teologických pohledů na církev a na víru a vedle větší pozornosti věnované Bibli i osobní zbožnosti a odpovědnosti zdůrazňuje také srozumitelnost jazyka. Rozsah hudby, patrně i s dalšími momenty, neumožňuje však ani užití skladby v tradici katolické. Hohe Messe in h-moll je dnes proto výhradně koncertní skladbou, podobně jako například Beethovenova Missa solemnis…

Jako kdyby v její hudbě uchoval skladatel pro budoucnost to nejlepší ze svého umění a tvorby, a to pomocí spojení s univerzálně po staletí užívaným latinským textem mešního ordinária. Výjimečná a velkolepá skladba, vznešená duchovní hudba, je plná kompozičního umu, myšlenkové hloubky a emocí patřících ke křesťanské víře. Udivuje detaily v drobnokresbě, virtuózními tempy i hlubokou meditací, v celkovém strhujícím dojmu spontaneitou i prostou opravdovostí. Takový je Johann Sebastian Bach, spolu se svým vrstevníkem a krajanem Georgem Friedrichem Händelem, žijícím však v Anglii, završitel evropského barokního slohu.

Interpreti v naší současnosti, ať už jsou zastánci romantičtějšího pohledu, nebo původního dobového ideálu, odrážejícího se v historicky poučeném přístupu, se před Bachovou mistrovskou kompoziční prací a celým jeho odkazem sklánějí v obdivu. A my posluchači? Bachova hudba si i v dnešní době zachovává stále svou nadčasovost, dokonalost, sílu a hloubku. Vším tím, co lze cítit hluboko za notami – ať už je to prostá i vznešená krása vnímaná jako ideální, vědomí upřímné víry, nebo řád pociťovaný jako naprosto samozřejmý – nás nadále a pořád těší, fascinuje a přesvědčuje… A tak není nikdy dost příležitostí, kdy a jak si jeho hudbu rozezněním zpřítomňovat. Třeba i dvojím slavením jeho narozenin.

……………

Věděli jste, že…

…první hlavní podnět k jednomu z přelomových uměleckých impulsů, k zajímavému a vpravdě epochálnímu procesu – Bachovu návratu do veřejného povědomí – dal Felix Mendelssohn-Bartholdy, rovněž evangelík, který jako dvacetiletý dirigent, mimořádně nadaný hudebník z dobře situované rodiny, prosadil v roce 1829 v Berlíně uvedení Matoušových pašijí?

Foto/zdroj: Wikpedia / a.n. / volné dílo, Wikipedia / Lucas Cranach / volné dílo, Wikipedia / Elias Gottlob Haussmann / volné dílo

Facebook X E-mail WhatsApp