„Nikdy si nějak zvlášť dobře nerozuměli a setkávali se jen příležitostně. I umělecky byl každý jiný.“

„Prokofjev, očekávající pozici ´celebrity´, byl ochoten k velkým ústupkům. Jeho návrat do Moskvy se kryje s dobou, kdy v deníku Pravda vyšel článek Chaos místo hudby.“ 

„S Prokofjevem a Šostakovičem je to možná podobné jako se vztahem mezi Mahlerem a Straussem.“

Před osmdesáti lety, v lednu 1945, měla premiéru Pátá symfonie Sergeje Prokofjeva. V něčem se podobá Páté Šostakovičově z roku 1937. Obě díla, virtuózní a závažná, rozhodně spíše optimistická než tragická, odrážejí nutnost vyrovnat se s požadavky vládnoucí propagandy, ale zároveň tvůrčí snahu politickému diktátu nepodlehnout. Prokofjev a o patnáct let mladší Šostakovič měli společného protihráče, ztělesněného Stalinem, avšak současně vykazují i mnoho rozdílného. Hudebně i lidsky. A byli vůbec přátelé?

Všichni tři nejvýznamnější ruští skladatelé 20. století, všichni tři narození ještě před bolševickou revolucí, se museli nějakým způsobem vyrovnat s komunistickým režimem. Igor Stravinskij se choval jako zcela svobodný hudební myslitel a světoobčan, žil na Západě a do Sovětského svazu přijel na návštěvu až v roce 1962. Dmitrij Šostakovič, vládnoucí stranou těžce zkoušený, byl naopak přes všechna příkoří usazen doma a nakonec v roce 1960 vynuceně vstoupil do komunistické strany. Jeho hudba na doktrínu socialistického realismu od konce 30. let reaguje nedobrovolně pozitivně i skrytě kriticky. Sergej Prokofjev žil legálně na Západě, avšak – aniž by zřejmě tušil, jakou dělá chybu – vrátil se v roce 1936 do rodné země. Mimo jiné s příslibem prominentního postavení. Složil tehdy paradoxně svá nejlepší zralá díla – hudbu k filmům Alexandr Něvskij a Ivan Hrozný nebo balet Romeo a Julie, který nicméně odmítli hrát v Moskvě, a tak měl světovou premiéru nedlouho před válkou v Brně.

Patřit by k této trojici asi mohl i o generaci starší a v pozdním hudebním romantismu umělecky ukotvený pianista a skladatel Sergej Rachmaninov. Také on v roce 1917 zareagoval na Leninovu revoluci emigrací na Západ. Zemřel za druhé světové války v Americe, do rodné země už se nikdy nepodíval.

Prokofjevův návrat do Moskvy se ovšem kryje s dobou, kdy v deníku Pravda vyšel článek Chaos místo hudby se zevšeobecňujícím a zideologizovaným příkrým odsudkem veškerého „maloburžoazního formalistického snažení“ a „levičácké zrůdnosti“, tedy umění, které nevychází vstříc „očekávání sovětského posluchače“ a „potřebám lidových mas“. Stalo se tak v lednu 1936 po Stalinově návštěvě opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, dekadentně expresivního a nekonvenčně naturalistického díla mladého Dmitrije Šostakoviče, premiérovaného předtím v roce 1934 a s ohlasem dva roky uváděného…

Šostakovič, logicky se obávající deportace na Sibiř, se v době tehdejšího teroru po této nečekané zničující kritice nedobrovolně přizpůsobil a svůj styl oscilující mezi groteskou a tragikou do určité míry oprostil. 

Komponoval přitom v mládí poměrně nekonvenčně. Konzervatorní studia absolvoval První symfonií f moll a v květnu 1926 byla tato skladba provedena Leningradskou filharmonií. Měla velký úspěch a brzy ji hrály přední orchestry v zahraničí. Současně Šostakovič vystupoval jako klavírní virtuos a interpret hudby progresivních soudobých skladatelů: Ernsta Křenka, Paula Hindemitha… nebo Sergeje Prokofjeva. V roce 1927 dostal velkou státní zakázku: složit symfonii k 10. výročí Říjnové revoluce. Ve stejném roce ale napsal také atonální klavírní sonátu. I v následujícím období vytvořil díla avantgardního ražení, například operu Nos na Gogolovy texty. Současně se věnoval psaní hudby k divadelním představením a němým filmům. 

Nekonvenční je i první z jeho klavírních koncertů, brilantní a virtuózní, místy až jedovatě sarkastické dílo. Původně mělo zřejmě jít o Trubkový koncert, přidáním klavíru se však nakonec záměr obrátil a vznikl Koncert pro klavír a orchestr c moll se sólovou trubkou. Part trubky zůstal důležitý a ve výsledku tak jde, ve smyslu barokní formy, o dvojkoncert. Trubka a klavír vzájemně dodávají svým tématům humor a vtip. Ozývají se kousky rakouské lidové písně „O du lieber Augustin“, citace z Beethovena i ze Šostakovičova baletu Zlatý věk. Tak rozsáhlé využívání různorodých hudebních citátů a vlivů bylo ve své době průlomové. Zachovat soudržnost díla mohl dokázat jen skutečný mistr. Šostakovič jím tehdy už byl. Skladba měla premiéru v říjnu 1933, v programu zahajovacího koncertu sezóny Leningradské filharmonie. 

Respekt provázející odkaz Dmitrije Šostakoviče vyrůstá primárně z jeho symfonií. Napsal jich patnáct. Čtvrtá byla v roce 1936 před premiérou stažena, nevyhověla by; poprvé zazněla až v době uvolnění v roce 1961. Při poslechu Páté z roku 1937 se lze zamýšlet nad paradoxem, že jedno umělecké dílo může být vykládáno dvěma protichůdnými způsoby. Symfonie je „tvůrčí odpovědí sovětského umělce na oprávněnou kritiku“. Je to posluchačsky přístupná skladba s rovnováhou meditace, humoru a velkoleposti a komunistický režim ji vnímal jako autorovu poslušnou reakci na předchozí kritiku, že se vzdaluje lidu. Publikum v ní však spíše vycítilo skryté vzkazy – upřímné líčení pocitů sovětského člověka, trpícího pod stalinským terorem; včetně vynuceného optimismu. Dodnes je takový výklad legitimní… Skladba měla v podání Leningradské filharmonie a Jevgenije Mravinského úspěšnou premiéru hned na podzim. První věta je dramatem, nářkem a truchlením kontrastujícím s odchodem do boje; druhá je scherzem, postrádajícím však nevinnost a humor; třetí vyjadřuje rezignaci a smutek, ale také vášnivé obvinění; čtvrtá nabízí pochodový rytmus a gradaci, podpořenou proměnou mollové tóniny v jásavější durovou… Pátou symfonii napsal Šostakovič místo pokání a skutečně se jí do určité míry z nepřízně vykoupil. Kdo v ní chtěl slyšet návrat ke klasickým formám a pozitivnímu výrazivu, slyšel dobře. Kdo v ní přesto vytuší i jiné emoce – tíhu doby, odraz bolesti a smutku – cítí také správně. 

Za války zkomponoval tragicko-heroickou Leningradskou symfonii a u sovětského vedení si šplhnul. Když však po skončení války nenapsal pompézní, oslavnou a vlasteneckou vokální symfonii o vítězství Rudé armády, ale překvapivě přišel ve stručné Deváté symfonii s humorem, transparentností a hravostí, se skladbou reagující na uzavřenou válku neortodoxně, tak nevyhověl… Rozpolcenost a strach pociťoval Šostakovič po zbytek života, kdy režimu sloužil i ho skrytě ironizoval, kdy po vstupu do strany tvořil i v propagandisticky využitelném duchu, ale současně dokázal napsat hudbu plnou tragiky a skepse. Autorovo pozdní období směřuje pak k niterně závažným dílům. Jsou jimi především poslední dvě symfonie, poslední kvartety nebo Violová sonáta.

Šostakovič zemřel před padesáti lety, v létě roku 1975. Naučil se vycházet vstříc požadavkům na sdělnost a zároveň kódovat do hudby opačně míněné vzkazy. Dokázal tvořit propagandistická díla a rozsáhlé, optimisticky znějící pasáže, ale také hudbu tichou a tragickou. Uměl psát tak, aby byl pochválen, i tak, že nás mrazí… 

Sergej Prokofjev jako mladý skladatel, končící studium kompozice a hry na klavír na petrohradské konzervatoři, vzbuzoval na začátku druhého desetiletí dvacátého století bouřlivé rozporuplné reakce: svými prvními dvěma klavírními koncerty, stejně jako několika dalšími provokujícími sólovými skladbami pro klavír. A následovaly další, v nichž výrazně, někdy až šokujícím způsobem zaznívalo jeho hledačství silné hudební řeči – ostře vyprofilované klavírní Sarkasmy, zaklínání v kantátě Sedmero jich, groteskní baletní Pohádka o šaškovi, který přešaškoval sedm šašků nebo až barbarsky útočná Skytská suita, při jejíž premiéře Alexander Glazunov, jeden z jeho učitelů, demonstrativně opustil sál… Ale v roce 1917 složil Prokofjev čistou, průzračnou, prostou a hravou Klasickou symfonii, vytříbenou, svižnou a vtipnou, krystalický příklad neoklasicismu, tvůrčího a nápaditého ovládnutí odkazu minulosti. 

Už na počátku Prokofjevovy dráhy je zřejmý značný stupeň umělecké originality, který se v dalších desetiletích jen a jen prohluboval. Jeho životním operním úspěchem byla Láska ke třem pomerančům – rozmarná pohádka, avantgardně bizarní, neoklasická, futuristická a dadaistická. Komponoval ji na začátku dvacátých let a premiéry se dočkala v Chicagu. V Sovětském svazu skladatele při jejím uvedení v roce 1926 podezřívali, že se někomu vysmívá. Ale o provokaci a posměch jít nemělo. Prokofjev sám tvrdil, že chtěl jediné – napsat zábavnou operu. Udělal to však divadelně i v uplatněné hudební polystylovosti dost radikálně… Základním materiálem operní taškařice – pohádky, v níž je všechno naruby a která s odřenýma ušima dopadne tak nějak dobře – jsou tři obrovské prsy, dvě mrtvé princezny a jeden uzdravený princ.

Prokofjev psal v té době hudbu, ve které je přítomna rozmarnost a avantgardní bizarnost: hudbu neoklasickou, futuristickou a dadaistickou. Vedle toho ovšem v opeře Ohnivý anděl strhujícím způsobem zhudebnil dramatický a tajemný příběh o rytíři a démony posedlé dívce. Opera je působivá nejen originálním námětem, ale především hudebním jazykem. Ten se pak promítl do pochmurné, démonicko-mystické, hodně expresivní Třetí symfonie, premiérované na konci 20. let. 

Čtvrtá symfonie následovala bezprostředně poté. I ona vychází z hudebního materiálu scénického díla, z baletu Marnotratný syn s biblickým novozákonním námětem, který si u Prokofjeva objednal Sergej Ďagilev. Impresário Ruského baletu, souboru se zázemím v Monte Carlu a v Paříži, podobně stál i za několika díly Stravinského a za balety řady dalších autorů, které dnes vnímáme jako klasiky 20. století. Symfonie sleduje klasickou formu, ale nevzdává se materiálu z baletu, a tak je druhá věta obrazem návratu marnotratného syna a třetí vyvolává představu svůdnosti krásných žen. Premiéru měla v Bostonu v roce 1930 za řízení Sergeje Kusevického. Sice bez většího úspěchu, ale skladatel ji měl rád, mimo jiné proto, že „není hlučná“. Hraje se dnes málo… 

Z propagandistických důvodů Sovětský svaz po léta usiloval o návrat slavného skladatele zpět do vlasti. Nakonec toho dosáhl. Po přesídlení z Paříže do Sovětského svazu v létě roku 1936 se vidina relativně svobodného komponování a pokračování v zahraničních turné Prokofjevovi ovšem rozplynula. Prvním krokem bylo, že mu zabavili pas… Sergej Prokofjev, očekávající pozici „celebrity“ a možná proto kalkulující i s ústupem dosavadní přízně věnované režimem Šostakovičovi, byl ochoten k velkým ústupkům, svou hudební řeč zjednodušoval, invenci si nechával režimem ovlivňovat víc a úspěšněji než Šostakovič. Ale stejně se pak v roce 1948 spolu s Šostakovičem a s některými dalšími nakonec i on stal terčem propagandistického denunciačního útoku, který i jeho haněl jako dekadentního a buržoazního skladatele a na zbylých pět let ho odsoudil k životu v ústraní, na hranici chudoby… 

Velmi si cenil opery Vojna a mír, gigantické fresky s libretem své druhé ženy Miry Mendelson, zhudebňující literární epopej Lva Nikolajeviče Tolstého z dob napoleonských válek. Vložil do ní obrovské množství tvůrčí energie. První verzi partitury, komponované za války, a to hlavně v Tbilisi, kam byl z Moskvy evakuován, dokončil v roce 1943 a poprvé zazněla v Praze roku 1948. Právě tato opera je ovšem příkladem těžko dnes už představitelné sovětské reality. Politická moc totiž požadovala přepracování některých částí, vypuštění nebo rozšíření celých scén a přepsání určitých pasáží libreta. Skladatel tak na Vojně a míru pracoval nakonec vlastně až do smrti a premiéry definitivní podoby se již nedožil – uskutečnila s v Moskvě až v roce 1959.

Také Pátá, nejznámější, nejpřístupnější a nejoblíbenější z jeho symfonií, je datována válečnými roky. Zvukově opulentní partituru autor označil za „chvalozpěv na svobodného a šťastného člověka, na jeho mocné síly, jeho čistého a vznešeného ducha“. Měla premiéru před osmdesáti lety – v lednu 1945 v Moskvě za autorova řízení. Už na podzim ji pak Sergej Kusevickij v Bostonu představil Americe… První dochované náčrty pro Šestou symfonii jsou z června 1945, dílo dokončil Prokofjev v únoru 1947. Extrémní represivními opatření ho nakonec přemohla. Ve špatném zdravotním stavu skládal po roce 1948 už málo. Sedmá a poslední symfonie vznikla rok před skladatelovou smrtí. Převažuje v ní nostalgická, emocionálně spíše zdrženlivá nálada, rozkrývaná i ve ztišeném konci díla. Existuje rovněž verze s energickou a optimistickou, dobově podmíněnou tečkou, přidanou ovšem jen z pragmatických důvodů… 

Život Sergeje Prokofjeva se uzavřel 5. března 1953, fatálně ve stejný den jako život sovětského diktátora Stalina. V tisku tak jeho smrt prošla prakticky bez povšimnutí. I ten odborný se o něm později krátce zmínil až na straně 116, když prvních 115 stránek bylo věnováno Stalinovi.

S Prokofjevem a Šostakovičem je to možná podobné jako se vztahem mezi Mahlerem a Straussem. Šostakovič, stejně jako Mahler, propojoval vlastní osud a vnitřní život se svou zemí a celým světem. Prokofjev byl spíš chameleon, ochotný měnit svůj styl tak, aby vyhovoval. Stejně jako Richard Strauss měl ke kompozičnímu řemeslu pragmatičtější vztah. Nevstoupil nicméně do komunistické strany a činil málo veřejných prohlášení. Snažil se udržet si uměleckou integritu a přežít.

A jaký byl skutečný vztah těchto dvou sovětských – či ruských – tvůrců? Osobně údajně spíše antagonistický, protože se zřejmě střetávali v nároku na titul „největšího sovětského skladatele“. Prokofjev byl považován za tvrdého muže, kterého nezajímá nic jiného než on sám a jeho hudba. A mělo se za to, že není obecně nakloněn přátelským vztahům. Nikdy si nějak zvlášť dobře nerozuměli a setkávali se jen příležitostně. I umělecky byl každý jinde. Dnešek nicméně oba shodně řadí mezi skladateli 20. století k těm několika nejvýznamnějším. 

Jejich osudy byly nerozlučně spjaty s represivním sovětským režimem. A navzdory názorovým, povahovým i uměleckým rozdílnostem společně sdíleli jako dilema disproporci mezi uspokojováním vlastních uměleckých tužeb a nutností naplňovat představy státu. Ale je tu jedna odlišnost: Šostakovič žil o dvě desetiletí déle a na rozdíl od svého souputníka a patrně současně i rivala se dočkal vymanění z okovů stalinismu. Zažil uvolnění uměleckých omezení, které následovalo po diktátorově smrti.

Prokofjev se těšil za života asi větší slávě. Stravinskij o něm hovořil jako o největším ruském skladateli současnosti, i když dodával, že „po mně“. Tento názor tam sdíleli mnozí a na Západě byl tehdy hrán určitě častěji než mladší Šostakovič. V současnosti je to s nimi ve světě, určitě i díky Šostakovičově mnohem delší poválečné umělecké aktivitě, už asi naopak.

Foto/zdroj: archiv KlasikyPus.cz, archiv Filharmonie Oslo - Lebrecht Music & Arts, Wikipedia / Knihovna kongresu / volné dílo, Wikipedia / DoD photo / volné dílo