„Johann Strauss mladší začínal jako devatenáctiletý s vlastním orchestrem jako mladičký konkurent zavedeného otcova tělesa.“

„Pověst operety jako pokleslé a trochu zastaralé lidové zábavy není úplně spravedlivá.“

„Největší úspěchy vždy sklízel jeho ikonický valčík Na krásném modrém Dunaji z roku 1867, neoficiální rakouská národní hymna.“

Světový den opery se připomíná 25. října, v den, na který připadají dvoje hudební narozeniny – v roce 1838 se v Paříži narodil Georges Bizet a v roce 1825 v Sankt Ulrich, dnes součásti Vídně, Johann Strauss syn. Zatímco první z nich je autorem Carmen, jednoho ze tří nejhranějších operních děl, druhý se stal králem nejen valčíku, ale i operety. V zábavním žánru, jedinečně rozkročeném mezi komickou operou a činoherní komedií, patří jeho Netopýr, spolu s Nocí v Benátkách a Cikánským baronem, k těm nejoblíbenějším. 

Johann Strauss syn, Vídeňan narozený před dvěma sty roky, 25. října 1825, hudebně patří cele devatenáctému století. Však se také jeho život uzavřel ještě před příchodem toho dalšího, 3. června 1899. Na poslechovou koncertní úroveň svými více než pěti stovkami instrumentálních kusů – polek, valčíků, čtverylek,  kvapíků a pochodů – pozvedl do té doby spotřební taneční orchestrální hudbu. A šestnácti operetami, ke kterým přiřadil dokonce i jednu operu, zasáhl neméně výrazně do hudebně dramatické tvorby.  

Opereta Netopýr byla v roce 1874 jeho třetí v pořadí, ale první, se kterou úspěšně prorazil. Libreto vychází z komedie Vězení od Rodericha Benedixe, kterou – také bez hudby – přepracovali Offenbachovi libretisté Henri Meilhac a Ludovic Halévy a uvedli ji v Paříži v roce 1872. Hru koupil ředitel Theater an der Wien, ale nezdála se nakonec vhodná pro rakouské publikum, a tak souhlasil se Straussovým zhudebněním. Výsledkem byl vtipný kolotoč zápletek nesený melodiemi v rytmu valčíku a čardáše. Gabriel Eisenstein si má jít odsedět týdenní trest do vězení. Před manželkou předstírá, že odchází do věznice, ale místo toho se jde inkognito pobavit na slavnost pořádanou exotickým princem Orlofskym… Netopýr, od předehry po finále, se se stal jedním z klenotů světové operety.

Od devatenáctého století jde o trvale vděčný a úspěšný a stejně tak trvale podceňovaný žánr zábavného hudebního divadla. Opereta nemívala daleko ke komické opeře. Často námětově čerpá z činoherního žánru komedie, frašky či burlesky, doplněného áriemi, písněmi a dalšími hudebními formami a tanečními čísly. Lze ji sice vnímat jako historicky již více méně uzavřený žánr, avšak chybou současně není vidět v ní z dnešního pohledu regulérního předchůdce moderního muzikálu. Pověst pokleslé a trochu zastaralé lidové zábavy není úplně spravedlivá. Existují umělecky velmi podařená díla, jak po hudební, tak po dramatické stránce. K těm nejlepším a nejznámějším reprezentantům zlatého věku vídeňské operety rozhodně patří právě Netopýr, který bývá na repertoáru i v operních domech. 

Noc v Benátkách, premiérovaná v roce 1883, je další proslavená Straussova opereta. Příběh sukničkáře, vévody z Urbina, který dostane za vyučenou od rybářské dcerky Aninny a jejího milého, vévodova lazebníka Caramella, se odehrává v mumraji karnevalu. Desátou Straussovou operetou byl Cikánský baron, premiérovaný v roce 1885 v Divadle na Vídeňce. Libreto je napsáno podle románu Sáffi od Móra Jókaie. Hlavním hrdinou je Sándor Barinkay, který přichází převzít majetek a pozemky po svých předcích… Libreto napsal Ignác Schnitzer, kterého Strauss oslovil i přesto, že do té doby žádné libreto nevytvořil. Výsledek byl však tak kvalitní, že spolu se skvělou hudbou zabezpečil dílu, některými částmi se blížícímu opeře, ohromný úspěch. Vídeňská krev pak už zůstala v roce 1899 nedopsaná. Dokončil ji dirigent Adolf Müller. Zápletka se točí kolem záletného hraběte, jehož milenky od divadla se dají dohromady s jeho hraběcí manželkou… Premiéra se uskutečnila až po Straussově smrti. Dílo využívající starší Straussovu hudbu nejprve neuspělo, ale později se rovněž stalo jednou z nejčastěji uváděných operet.

Johann Strauss mladší začínal jako devatenáctiletý s vlastním orchestrem jako mladičký konkurent zavedeného otcova tělesa, později oba soubory sloučil a nakonec přibral do uměleckého vedení i své bratry Josefa, který sám složil na tři sta tanečních skladeb, a později také Eduarda, který vedl kapelu až do roku 1901, kdy ji rozpustil. Johann, přestože trpěl panickým strachem z průvanu při cestě vlakem, koncertoval po Evropě, od Londýna po Petrohrad, i v Americe, byl slavný. Už v roce 1863 ho jmenovali Říšským hudebním ředitelem plesů. V anketě o nejpopulárnějšího člověka světa roku 1890 se umístil na třetím místě, hned za královnou Viktorií a kancléřem Bismarckem. Pohřben byl vedle Beethovena, Schuberta a Brahmse… a jeho socha, stojící ve vídeňském Městském parku na mramorovém podstavci, je sice bronzová, ale celá pozlacená.

Od prvního koncertu – v Kasinu Dommayer, v tehdejší vsi Hietzing, v těsné blízkosti císařského letního sídla Schönbrunn – nebyl už nikdy zapomenut. Později vystupoval v různých sálech včetně otcovy bašty, v hostinci U Sperla, dále v sále Sofiiných lázní nebo Dianiných lázní, v Lidové zahradě, Ungrově kasinu, v Redutě Hofburgu a na dalších místech. Jeho hudba se nakonec dostala z vídeňských předměstských tančíren až do Zlatého sálu Vídeňského hudebního spolku. Dodnes se jeho hudba těší mezinárodnímu uznání. Tvoří nadále základ vídeňské plesové sezóny a má rovněž ústřední postavení v repertoáru Vídeňských filharmoniků při jejich Novoročních koncertech.

K nejznámějším Straussovým melodiím patří Císařský valčík, valčíky Víno, ženy a zpěv a Povídky z Vídeňského lesa, Tritsch Tratsch Polka a Polka-schnell a pochody Patriotenmarsch, Revolutionsmarsch a Napoleon-Marsch. Největší úspěchy však vždy sklízel jeho ikonický valčík Na krásném modrém Dunaji z roku 1867, neoficiální rakouská národní hymna. V roce 1872 dirigoval Strauss tuto skladbu v New Yorku a vedle toho i v Bostonu na Světové slavnosti míru. Tam dokonce před třiceti tisíci diváky.

……………

Věděli jste, že…

…Johann Strauss mladší, stejně jako jeho pařížský protějšek Jacques Offenbach, měli společnou uměleckou touhu, totiž  zkomponovat skutečnou operu? A že pokusy obou potkal při premiérách ve Vídni stejný osud? Offenbachovy Rýnské rusalky i Straussův Rytíř Pásmán byly přijaty velmi chladně a záhy na dlouho zmizely v zapomnění.

Foto/zdroj: Petr Veber, Wikipedia / Fred Hennings / volné dílo, Wikipedia / August Eisenmenger / volné dílo, Martina Root