Klasika v souvislostech (79)
Přivítej toho, jenž zvěstován byl. Bachovská teologie a hudební um ve službě vánočního evangelia
„V recitativech a áriích se vánoční evangelium, novozákonní ´dobrá zpráva´ o narození Spasitele, velmi osobně prohlubuje a komentuje slovy poezie.“
„Pověřil libretistu, aby přepsal texty árií tak, aby hudba mohla být použita beze změny; nakonec však stejně neodolal pokušení přistoupit k částečnému přepsání původní hudby.“
„Všech jeho šest částí propojuje nefalšovaná radost z narození Krista.“

Šest půlhodinových duchovních kantát napsaných Johannem Sebastianem Bachem pro jednotlivé sváteční dny vánočního období vnímáme dnes jako celek. V seznamu jeho děl má číslo BWV 248 a je nazýván Vánočním oratoriem. Od prvního rozeznění této hudby na přelomu roku 1734 a 1735 při evangelických bohoslužbách ve dvou hlavních kostelích v Lipsku, Nikolaikirche a Thomaskirche, nás letos dělí 290 let.
Bachovo Oratorium Tempore Nativitatis Christi, Weihnachtsoratorium, je výsledkem velkorysého uplatnění recyklační metody. Šestice kantát s německým textem byla uvedena na pokračování – při luteránských bohoslužbách od oslavy Narození Páně roku v sobotu 25. prosince 1734 do Tří králů, tedy Zjevení Páně, Epifanie, ve čtvrtek 6. ledna 1735. Jejich hudební materiál ovšem zdaleka není jen původní.
Evangelista v kantátách vnímaných a uváděných dnes už definitivně jako Vánoční oratorium, přednáší postupně biblický text o soupisu lidu, Betlémě, narození, andělském zvěstování a cestě pastýřů k jeslím i o pozdějším klanění mudrců, kteří nakonec poslechli pokynu ve snu a odcestovali domů jinudy – aby král Herodes nemohl dítě vyhledat a zmařit jeho život… V recitativech, vyprávění příběhu, jsou slova a vokální linka v nádherné jednotě výrazu a hudební logiky. Role Evangelisty, stejně jako v Bachových pašijích svěřená tenoru, je v tomto případě méně rozsáhlá a mnohem méně dramatická, ale velikonoční vyprávění stylově připomíná.
V recitativech a áriích dalších pěvců se celé toto vánoční evangelium, novozákonní „dobrá zpráva“ o narození Spasitele, velmi osobně prohlubuje a komentuje slovy poezie. Ve sborových chorálech se k tomu přidávají duchovní písně plnící funkci modlitby. Velká část hudby sborů i árií však pochází z kantát napsaných pro jiné příležitosti.

Tehdy se nad tím asi nikdo nepozastavoval, ostatně nikdy nejde o doslovné užití. Později asi někdy a někomu částečně světský původ Vánočního oratoria asi trochu vadil. Ať už to byli romantici s představami o inspiracích génia, nebo umělci moderní doby, kterým by neoriginální způsob vzniku díla mohl připadat snad až jakoby trapný. Přijmout představu, že hudba narozeninových kantát může sloužit také k oslavě narození Krista…? Ale pokud se vezme v úvahu, že panovníci byli vnímáni v teologickém kontextu – jejich úřad, oddělený od jejich fyzické podstaty i od jejich skutků, byl přece udělen Bohem – pak přece hudba napsaná pro kurfiřty a krále byla vhodná i k narozeninám nejvyššího krále, Krista… Dnes už tohle asi není podstatné. Vždyť obdobně znějící radostný hudební výraz, podpořený trubkami a tympány, může patřit jak ke světské oslavě panovníka, tak k duchovně a religiózně motivovanému zvolání Jásejte, plesejte!
Johann Sebastian Bach použil pro árie a sbory prvních čtyř kantát Vánočního oratoria z velké části svou již existující hudbu – materiál tří světských kantát (drammae per musica) komponovaných nedlouho předtím pro členy saského knížecího rodu. Kantátu Hercules auf der Scheidewege BWV 213 napsal k jedenáctým narozeninám korunního prince Friedricha Christiana Saského, nejstaršího syna ze čtrnácti potomků saského kurfiřta Fridricha Augusta II. vládnoucího jako August III. i polskému království. Kantátu Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! BWV 214 napsal k narozeninám panovníkovy manželky Marie Josefy Habsburské, saské korunní princezny a polské královny, matky Friedricha Christiana. Kantátu Preise dein Glücke, gesegnetes Sachsen BWV 215 určil pak na podzim 1734 k prvnímu výročí kurfiřtovy vlády. Pátá kantáta je oproti tomu téměř kompletně složena z původního materiálu a šestá jako celek vychází z jedné církevní kantáty, která se však v původní podobě nedochovala.

Kantáty BWV 213 až 215 Bach zřejmě v jistém smyslu chápal jako cyklický celek, protože využívají podobný styl textu a hudby. Ale ještě důležitější zřejmě pro takzvaný parodický původ kantát Vánočního oratoria bylo, že si byl vědom hudebních kvalit a sváteční atmosféry těchto tří „saských“ kantát. Bylo totiž jasné, že příležitostné skladby s jedinečným určením nebude možné už znovu provést… Pověřil proto libretistu, jehož jméno není známé, aby přepsal texty árií tak, aby hudba mohla být v podstatě použita beze změny; nakonec však stejně pod vlivem nového textu neodolal pokušení přistoupit k různým vylepšením a vlastně k částečnému přepsání původní hudby. Transponoval do jiných tónin, koncipoval nové vokální a instrumentální sestavy a na různých místech nový text hudebně reinterpretoval. Finální partitura oratoria z roku 1734 tento tvůrčí proces dokumentuje fascinujícím způsobem.
V letech 1723 až 1728 napsal Bach jako kantor Tomášského kostela více než dvě stě duchovních kantát. Po roce 1728 už je komponoval jen výjimečně. I „recyklace“ mu ale bezchybně fungovaly – a dodnes fungují. S výjimkou evangelijních úseků, chorálů a sinfonie v úvodu druhé kantáty mají ve starších Bachových dílech původ patrně všechny části oratoria. S tradicí, že se toto dílo stalo nedílnou součástí vánočních slavností v německy hovořících zemích, podobně jako je v Čechách symbolem vánoc Rybova Česká mše vánoční, se to nijak nekříží.

Skutečnost, že jde už v Bachově záměru o cyklus, tedy o „oratorium“, přestože jeho provedení je rozloženo do šesti svátečních dnů během dvou týdnů, dokládá vytištěné libreto. Bylo určeno pro lipské spoluobčany, účastníky bohoslužeb.
Kantáty Vánočního oratoria jsou v případě prvních čtyř založeny na textu Lukášova evangelia a v případě zbývajících dvou na textu Matoušova evangelia. Poezie árií má původ u německých spisovatelů a teologů, včetně Picandera, Luthera, Francka a Gerhardta. Dramaturgie textů a jejich promyšlené a prožité zhudebnění přivádějí posluchače na nesmírně živou cestu za biblickým poselstvím, počínaje Ježíšovým narozením až po klanění tří králů.
Hudba Vánočního oratoria je virtuózní i kontemplativní, elegantní i precizní, v mnoha částech příjemně ztišená, v těch rozhodujících opulentně jásavá. I když ji vnímáme v naší době, vyvázanou mimo německé prostředí z bohoslužeb luterské církve, vlastně už jen umělecky, zprostředkovává tomu, kdo chce, i nadále živou hloubku a bohatství duchovního výrazu a prožitku. V křesťanském, ale i v ryze světském kulturním přístupu.

Text evangelia je rozdělen do sedmnácti oddílů, které podle staré církevní tradice představují číslo plnosti: deset odpovídá starozákonnímu Desateru, sedm dalších novozákonnímu poselství o spáse, evangeliu.
První kantáta Jauchzet, frohlocket, auf, preiset die Tage, je určená na 25. prosince, tedy Boží hod vánoční, na připomínku Ježíšova narození. Druhá kantáta číslo Und es waren Hirten in derselben Gegend má určení na 26. prosince. Jde o zvěstování pastýřům. Třetí kantáta Herrscher des Himmels, erhöre das Lallen je pro 27. prosince a je zaměřena na klanění pastýřů. Čtvrtá kantáta Fallt mit Danken, fallt mit Loben zazněla 1. ledna, v liturgickém kalendáři ve svátek obřezání a pojmenování Páně. Pátá kantáta Ehre sei dir, Gott, gesungen patří k první neděli po Novém roce; jde o cestu mudrců. Šestá kantáta Herr, wenn die stolzen Feinde schnauben patří pak klanění mudrců, tedy ke svátku Zjevení Páně. Mudrci jsou představitelé nového Božího lidu – pohané, kterým se zjevil narozený Boží Syn jako Spasitel.

Bohaté je uplatnění hudebních forem. Páteří Vánočního oratoria jsou části, ve kterých Evangelista vypráví biblický text. Bach ho zhudebňuje pomocí recitativů secco, které doprovází pouze malá skupina continua bez dalších instrumentů. Doslovné promluvy v biblickém textu jsou přiřazeny konkrétním sólistům. Heroda zastupuje bas, anděla soprán… Pro skupiny lidí Bach užívá, podobně jako v pašijích, sbory „turbae“, znázorňující davy. Všechny biblické recitativy jsou nově zkomponované.
Dílo obsahuje i dva recitativy secco, které nemají biblický text, ale uvádějí následující chorál. Jinou formou jsou bohatěji instrumentálně doprovázené accompagnato recitativy, sloužící k uvedení obsahu a účinku následující árie. Je jich celkem čtrnáct a textově jde o volnou poezii. Bach ovšem kombinuje například v jednom duetu i recitativ s chorálem, basový recitativ se sopránovým ariosem nebo altový recitativ se dvěma sbory „turbae“. I toto je, až na jednu výjimku, jeho nová hudba.
Vícekrát užité instrumentálně doprovázené arioso je někde uprostřed mezi recitativem a árií. Sbory vedle typu „turba“ znějí i ve stylu motet. Srdcem všech šesti částí Vánočního oratoria jsou nicméně, a to hudebně i teologicky, árie zhudebňující většinou ve formě da capo, tedy se zaokrouhlením v opakování, volné básně. Soprán v nich vyjadřuje nálady duše, alt zastupuje hlas víry a církve. Z árií je nově zkomponována pouze jedna.
Vánoční oratorium se stalo oblíbeným zejména díky svátečně znějícím zahajovacím sborům, které bohatým nástrojovým obsazením a čtyřhlasou vokální sazbou vyjadřují radost z narození Ježíše. Jsou koncipovány jako reprezentativní slavnostní hudba a jsou všechny v durových tóninách a v živém třídobém metru. Na rozdíl od Bachových duchovních kantát jejich text nevychází z biblických textů nebo z chorálů, ale z volné poezie.
Chorály stavějí most ke komunitě věřících. Není úplně jisté, jestli se se shromáždění přidávalo zpěvem, nebo ne. Chorály každopádně stojí mimo dramatický průběh díla. Sloužily při bohoslužbě celému společenství jako příklad výpovědí o spáse; árie jsou oproti tomu zaměřeny na subjektivní zkušenost jednotlivého posluchače. Až na jeden jsou všechny chorály nově zkomponovány. Bach s nimi zachází různými způsoby. Uprostřed jsou složeny jako jednoduché kancionálové věty v jeho typickém stylu. Závěrečné chorály však mají stejnou slavnostní náladu jako úvodní sbory – jsou hudebně bohatší, obsahují instrumentální preludia, mezihry a postludia, případně orchestrální ritornely.

Oproti „vánočním příběhům“ ve starší formě duchovního koncertu, jakou známe třeba z odkazu Heinricha Schütze, se teprve přidáním volné poezie stala skladba skutečným oratoriem. Množstvím básní ve formě árií a hymnů Bachovo Vánoční oratorium rámec starších vánočních příběhů definitivně přerostlo. A instrumentace? Souvisí téměř s teologií. Zatímco trubky a tympány symbolizují božské věci, tak například hoboje naopak pastýře – a tedy vlastně všechny lidi… Bach zhudebňuje texty v duchu dobové hudební rétoriky, na základě barokní teorie afektů. Skladbu tedy souhrnně utvářejí uplatněné hudební formy spolu s tempy, dynamikou, rytmy a instrumentací.
První, druhá, čtvrtá a šestá část byla provedeny dvakrát v jeden den, ráno a odpoledne, nejprve v Tomášském, potom v Mikulášském kostele. Třetí a pátá kantáta zazněla jen v Nikolaikirche. Pozdější opětovná uvedení oratoria za Bachova života nejsou doložena, ale nejsou zcela nepravděpodobná.
Rukopis se přes Carla Philippa Emanuela Bacha a Carla Friedricha Zeltera dostal v roce 1854 do Královské knihovny, dnes Berlínské státní knihovny. Za znovuobjevení vděčí Vánoční oratorium Sing-Akademie zu Berlin, která celé dílo provedla 17. prosince 1857 pod vedením Eduarda Grella, zřejmě poprvé od Bachovy smrti. Stalo se tak v koncertním sále Neue Wache v Berlíně-Mitte, poprvé v neliturgickém prostředí.

Vánoční oratorium Johana Sebastiana Bacha je dnes vnímáno jako jeden z vrcholů světové hudební literatury. Líčí vánoční příběh ve zvukově něžném, ale i dramatickém sborovém zpěvu, v líbezných áriích, v recitativech a chorálech i ve slavnostním lesku. Všech šest částí propojuje nefalšovaná radost z narození Krista.
Stejně jako v jiných Bachových oratoriích a kantátách má text funkci vyprávění, interpretace a přivlastnění. Biblický text je tedy vysvětlován a pak směřován k osobnímu vnitřnímu přijetí. Chorál je pak i souhrnným potvrzením předchozího. Bach se pod vlivem pietismu projevuje jako interpret Bible, tvoří znějící kázání. Jeho místo v dějinách zbožnosti je proto zcela jedinečné.
Foto: Wikipedia / Rogier van der Weyden / volné dílo, Wikipedia / Eduard Gaertner / volné dílo, Wikipedia / Elias Gottlob Hausmann / volné dílo, Wikipedia / J .S. Bach / volné dílo, Wikipedia / Dirk Goldhahn / volné dílo, Wikipedia / Gerard van Honthorst / volné dílo
Příspěvky od Petr Veber
- Klasika v souvislostech (82)
Jubilea pražského Rudolfina - Pohledem Petra Vebera (62)
Sir Simon - Klasika v souvislostech (81)
Giovanni Pierluigi z městečka Palestrina - Martin Glaser: Pražské Národní divadlo? Oproti brněnskému nepoměrně robustnější instituce, spojená s mimořádným společenským očekáváním
- Káťa Kabanová tak trochu komorně
Více z této rubriky
- Varhany a varhaníci (45)
Josef Klička, první český varhanní virtuos - Klasika v souvislostech (82)
Jubilea pražského Rudolfina - Pohledem Petra Vebera (62)
Sir Simon - Klasika v souvislostech (81)
Giovanni Pierluigi z městečka Palestrina - Janáček v souvislostech (6)
Ve škole. Fundatista, učitel, ředitel, doktor - Až na konec světa (35)
Ten z transportu L–178.
Houslista a skladatel Egon Ledeč - Pohledem Petra Vebera (61)
Dirigenti ve výskoku i v podřepu - Martinů v souvislostech (20)
Šestá. Symfonické fantazie, nebo symfonie? - Pohledem Petra Vebera (60)
Rok 2025 – Straussův, Šostakovičův, Palestrinův, Ravelův, Pärtův… - Pohledem Jiřího Vejvody (73)
Utajený spoluautor Libuše se svého podílu nevzdal