„Zásluhu na nádherném výsledku pražského koncertu měly pod Meyerovým vedením oba soubory, ale s nimi i nad nimi čtveřice vynikajících hostujících sólistů.“

„Eric Stoklossa zpíval zpaměti. Pro roli Evangelisty je momentálně jedním z ideálních představitelů. Ještě víc snad ale nadchl Krešimir Stražanac.“

„Vánoční oratorium už o Adventu? A proč ne.“

Bachovo Vánoční oratorium, tvořené šesti půlhodinovými duchovními kantátami, by bylo jako komplet pro běžný program dlouhé. Collegium 1704 vybralo pro pražské adventní uvedení oblíbeného díla čtyři z nich. V hudebním životě metropole byl koncert, dirigovaný v úterý 3. prosince Gregorem Meyerem, z interpretačního i dramaturgického hlediska opravdovou uměleckou událostí. 

Pro projekt, uvedený v pražském Rudolfinu a o den dříve v drážďanském kostele Annenkirche, byl Gregor Meyer hostem Collegia 1704 v době, kdy zakladatel a umělecký šéf orchestru a sboru Václav Luks hostuje v Německu. Je druhé desetiletí sbormistrem u hlavního vokálního tělesa při Gewandhausorchestru v Lipsku. Jeho zázemí je však širší. Založil a osmnáct let vedl Vocalconsort Leipzig, založil formaci Opella Musica, se kterou natočil kompletní nahrávku kantát Johanna Kuhnaua, od roku 2014 s Ensemble 1684 udržuje repertoár Johanna Rosenmüllera. Je synem evangelického faráře, vystudoval chrámovou hudbu. Pětačtyřicetiletý umělec, hrající také na varhany a na klavír a aranžující vokální hudbu, má veškeré předpoklady k tomu, aby Bachovo Vánoční oratorium dopodrobna znal a zasvěceně i autenticky prožitě nastudoval. Což se potvrdilo a stalo.  

Zásluhu na nádherném výsledku pražského koncertu měly pod Meyerovým vedením oba domácí, i když mezinárodně obsazené soubory, totiž Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, ale s nimi a současně i nad nimi čtveřice vynikajících hostujících sólistů. Sopranistka Céline Scheen se zářivě jasným hlasem, stejně jako Luciana Mancini s hlasem mimořádně znělým a temnějším, s Václavem Luksem a jeho soubory už zpívaly. Tenorista Eric Stoklossa a basista Krešimir Stražanac samozřejmě také, navíc není přehnané říci, že zejména oni dva jsou v Praze z řady koncertů s ním mezi pravidelně se vracejícími sólisty velmi oblíbení. 

Do programu byly zařazeny první tři kantáty a pak šestá. Evangelista v nich postupně přednáší biblický text o soupisu lidu, Betlémě, narození, andělském zvěstování a cestě pastýřů k jeslím i o pozdějším klanění mudrců, kteří nakonec poslechli pokynu ve snu a odcestovali domů jinudy – aby král Herodes nemohl dítě vyhledat a zmařit jeho život.

Eric Stoklossa zpíval zpaměti, a to i árie, noty měl jen bokem. Dokáže dát v recitativech slovům a vokální lince jednotu výrazu a hudební logiky. Krásně vypráví, je pro roli, obdobnou té v Bachových pašijích, i když méně rozsáhlou a minimálně dramatickou, momentálně jedním z ideálních představitelů. Do árií vnáší lahodnost hlasu, kultivovanou stylovost i technickou lehkost. Večer ozdobil. Ještě víc snad nadchl Krešimir Stražanac. Jeho měkký odlehčený a ohebný přednes s příjemnými vyššími tóny a nenásilně a krásně znělými hloubkami i bohatství hudebního a duchovního výrazu, který zprostředkovává, jsou vzorové. 

V orchestru se ozývala pěkná sóla i spolehlivá základna, mimo jiné tří různých druhů hobojů a dřevěných fléten, ale i trubek; ze smyčcových nástrojů empaticky vystoupila v jednom větším sólu houslistka Helena Zemanová. Collegium Vocale v osmnácti členech opět oslnilo zřetelností a přesností, která se nevylučuje s přirozeností, hladkostí a kompaktní měkkostí zvuku i s dýcháním a prožitkem v chorálech. Gregor Meyer přitom hned v první kantátě zvolil poměrně svižné tempo. Oba soubory ho vnímaly ochotně a moc pěkně reagovaly. 

Dirigent i přes rychlost přinesl do provedení klid a nadhled. Hudba měla mnoho odstínů, byla virtuózní i kontemplativní, v mnoha částech příjemně ztišená, v těch rozhodujících opulentně, ale nikoli necitlivě jásavá. Byla elegantní i precizní, logicky a podrobně dynamicky traktovaná… a hlavně radostná. Gregor Meyer přivezl do Prahy autentickou podobu Bachovy hudby, v dvojím slova smyslu – historicky poučenou interpretaci s duchovním zázemím.

Velká část hudby tvořící šestici kantát Vánočního oratoria má přitom původ v Bachových oslavných světských kantátách. Kdo neví, neuvěří. A kdo ví, je potěšen, jak Bachovi i takové neurážlivé „recyklace“ bezchybně fungovaly a dodnes fungují.   

Dnešní doba neřeší liturgickou dobu. Vánoční oratorium už o Adventu? A proč ne. Koncertní život si žádá své a sezóna Collegia 1704 má primárně umělecké, nikoli církevní rozměry. Rozeznění Bachova monumentálního díla tři týdny před vánočními svátky, tím spíše že ne zcela kompletního, mělo ryze hudební důvody. Pro publikum bylo potěšením z mistrovského zprostředkování oduševnělé barokní estetiky, setkáním s krásou. Jistěže asi zatím nikdo nebude počátkem prosince uvádět Rybovu Českou mši vánoční, ale Bachova hudba je univerzálnější, nadčasovější. Vnímáme ji v naší době, vyvázanou z bohoslužeb luterské církve ve dnech kolem Vánoc a Nového roku, ryze umělecky.

Jistěže nikdo nebude koncertně hrát Vánoční oratorium v době předvelikonočního půstu nebo v létě. Ale uvědomit si případně při jeho poslechu už v době Adventu, že to slovo znamená očekávání na narození Ježíška, Pána Ježíše, tedy podle vánočního evangelia na příchod Spasitele, nemusí být v přípravě na nadcházející sváteční dny k zahození. V křesťanském, ale i v ryze světském kulturním přístupu.

Foto: Petr Dyrc