Hudební cyklus Musica Orbis přiváží do Prahy pravidelně mladé orchestry z různých částí světa a otevírá tak zajímavý prostor pro setkání hudebních kultur. V letošním ročníku se ve Dvořákově síni Rudolfina představil Doshisha University Orchestra z japonského Kjóta, jeden z výrazných univerzitních orchestrů v Japonsku, jehož historie sahá do první poloviny minulého století. Orchestr vystoupil pod taktovkou mladého dirigenta Rikua Okamota (*1998) a dramaturgie večera spojila středoevropský romantický repertoár s japonskou klasickou hudbou 20. století. Zněli Dvořák, Akutagawa a Brahms.

Úvodní Dvořákova koncertní předehra Karneval, op. 92 patří k dílům, která jsou pro mladé orchestry vděčná – poskytují prostor pro zvukovou energii i výraznou orchestrální barevnost. Antonín Dvořák dokončil skladbu roku 1891 s premiérou v Praze následující rok. Původně měl vzniknout jeden cyklus zvaný Příroda, život a láska ze tří koncertních předeher, a to V přírodě, Karneval a Othello, přičemž Dvořák nakonec rozdělil skladby, čímž vznikly samostatné opusy. Doshisha University Orchestra vstoupil do této skladby s výrazným nasazením a relativně kompaktním smyčcovým zvukem. Rychlé tempo první věty bylo vedeno s dynamickou pružností, orchestr dosahoval obou dynamických hran, tedy velmi silného a stále srozumitelného zvuku, stejně tak jemného pianissima. Dirigent Okamoto akcentoval především rytmickou hybnost a dynamickou gradaci celé skladby. Lyrická epizoda ukázala schopnost orchestru vytvořit kultivovanější zvukovou plochu, zejména v dřevěných dechových nástrojích.

Střed programu patřil dvouvěté symfonické skladbě japonského autora Yasushiho Akutagawy (1925–1989), která představila odlišný hudební jazyk. Dílo vzniklo v roce 1950, krátce po dokončení skladatelových studií v Tokiu. Akutagawa patří ke skladatelům, jejichž tvorba je silně inspirována evropskou symfonickou tradicí. Dílo Hudba pro symfonický orchestr staví na kontrastu rytmicky ostře profilovaných bloků a výrazné orchestrace. Jedná se o skladbu velmi srozumitelnou, průhlednou ve své struktuře, místy až v jednoduché sazbě – míněno nikoliv ve zlém. V této skladbě se orchestr prezentoval přesvědčivěji než v romantickém repertoáru. Orchestr zde mohl ukázat jiný typ zvukové práce, přičemž interpretace působila velmi soustředěně. Žesťová sekce zazněla s velkou energií a jistotou, zatímco smyčce dokázaly udržet napětí v repetitivních figuracích. Part klavíru byl skrz své téměř zavřené víko slyšet bohužel především v pianissimu orchestru. Dirigent Okamoto v této skladbě působil nejpřesvědčivěji – strukturu vystavěl poměrně jasně a dokázal udržet tah. Akutagawova kompozice zároveň ukázala zajímavý moment mezinárodního kulturního dialogu.

Vrchol večera představovala Brahmsova Symfonie č. 2 D dur, op. 53, jedno z nejlyričtějších děl romantického symfonického repertoáru. Johannes Brahms kompozici dokončil poměrně rychle, během léta roku 1877 při pobytu v rakouské vesnici Pörtschach am Wörthersee. Tamní malebné prostředí ho inspirovalo k tvorbě natolik, že symfonii dokončil během několika málo měsíců a premiéry se dočkal ještě ke konci téhož roku. Orchestr při této interpretaci předvedl poměrně homogenní smyčcový zvuk, který tvořil základ celkové zvukové koncepce. V první větě byly velké symfonické oblouky architektonicky vyvážené a byla zde znatelná snaha o gradaci dynamiky napříč dílem. Pomalá věta přinesla nejpřesvědčivější momenty interpretace. Dechové nástroje zde vytvořily kultivovanou barevnost a frázování bylo citlivější než v rychlých částech symfonie. Finální věta Brahmsovy symfonie pak znovu akcentovala energii a nadšení orchestru. Závěr byl proveden s velkým nasazením a publikum reagovalo spontánním potleskem.

Koncert Doshisha University Orchestra připomněl jednu důležitou věc: Studentské orchestry nelze hodnotit pouze podle kritérií profesionálních symfonických těles. Jejich největší devízou je často právě elán, spontaneita a silná kolektivní motivace. Ani tomuto symfonickému orchestru složenému ze studentů pestrých oborů však nechyběla technická přesnost, smysl pro detail a cit pro dílo a jeho kontext. Pražský koncert japonského univerzitního orchestru v rámci cyklu Musica Orbis tak nepřinesl interpretačně převratné čtení známého repertoáru, ale především přesvědčivou ukázku mezinárodní symfonické tradice, která dnes spojuje umělce napříč kontinenty.

Foto: Musica Orbis / Petr Dyrc, archiv Doshisha University Orchestra (ilustrační), Ondřej Staněk, Stanislav Staněk

Facebook X E-mail WhatsApp