„Věřím ale, že Arnold Schönberg jako zkušený pedagog musel zaregistrovat tu ohromující invenci, s jakou Berg v orchestru pracuje.“

„Thieleman vedl pěvce spíše ke zpěvu, než k deklamaci.“

„První půlka se odehrávala v klaustrofobických komůrkách, do nichž jsme nahlíželi průstřihy v černé oponě.“

Sto let po premiéře Bergovy opery Wozzeck nabídla berlínská Státní opera Unter den Linden novou inscenaci. Představení pod taktovkou Christiana Thielemanna vyvolalo otázky, ale vedlo i k odpovědím.

Partitura Bergova Wozzecka je nejkrásnější, co znám, alespoň co se 20. století týče. Kdysi před revolucí mi ji někdo půjčil a já chtěl kopii. Veřejné kopírky ještě nebyly, ale kamarád se nabídl, že mi ji oxeroxuje v práci. Když viděl ten fascikl, vzal zpátečku: Celé to okopírovat nepůjde, na to by se přišlo. A tak mám jen začátek a konec, prostředek partitury chybí.

Je to pastva pro oči. Dvě harfy, jedna laděná v C dur, druhá v Ces dur hrají glissanda přes celý rozsah a vytvářejí dokonalou chromatickou mlhu. Orchestr imituje kašel, chrápání, nůž klesající ke dnu rybníka, žáby, bublinky vycházející z těla utonulého. Berg věnoval partituru svému učiteli Arnoldu Schönbergovi. Nevím, co si přísný dodekafonický učitel doopravdy myslel, když listoval tou snůškou zvukových ilustrací, odkazů na staré formy a útěků od tónových řad až k srdceryvné tonalitě. Věřím ale, že jako zkušený pedagog musel zaregistrovat tu ohromující invenci, s jakou Berg v orchestru pracuje. Minimálně velký orchestrální trylek na konci 1. dějství ho musel nadchnout.

Berg napsal libreto podle Büchnerovy předlohy, která navíc byla nedokončená. Myslím, že nikdo předtím nevpustil do světa hudby tolik skličujících momentů, tolik ubližování, šikany, křivdy, bolesti a bezohlednosti. Prakticky všechny postavy jsou deviantní. Jen Mariin nemanželský syn je čistou obětí. Dětská postava je ovšem němá, až na závěrečné hop-hop, jímž opera drtivě končí.

Wozzeck měl premiéru 14.12.1925 v berlínské Staatsoper Unter den Linden pod taktovkou Ericha Kleibera. O sto let a tři dny později se v témže krásně zrekonstruovaném divadle odehrála nová produkce opery pod taktovkou Christiana Thielemanna. Jeho zásluhou se dílo přece jen dočkalo jakéhosi zjemnění: tam, kde Berg použil tzv. Sprechgesang, tedy mluvozpěv, Thieleman vedl pěvce spíše ke zpěvu, než k deklamaci. Rázem jsme slyšeli ,více hudby‘, která při vší atonalitě nabízí i relativně libozvučné momenty. Pěvci to zjevně uvítali a předvedli dokonalý výkon technicky, herecky i muzikálně.

Výprava naopak akcentovala syrovost díla. První půlka se odehrávala v klaustrofobických komůrkách, do nichž jsme nahlíželi průstřihy v černé oponě. Také jsme museli sledovat stahování kůže z králíka (v textu je zmiňován lovec a honitba). Ale i po otevření celé scény ovládla jeviště čerň. Ani scény u rybníka nepřiměly inscenátory k jakýmkoli optickým efektům, třeba světelným. Právem se spolehli na barevnost hudby, která podle mě předčí mnohé pozdější témbrové pokusy.

V hledišti zřejmě sedělo hodně celebrit, já poznal jen Angelu Merkelovou s chotěm. Po představení na ní bylo vidět pohnutí. To ale na každém, kdo tento silný zážitek absolvoval. V mém případě se spojil se zážitky z Berlína, města, jehož jizva, která zůstala po obludné zdi, se zaceluje nádhernými budovami architektů z celého světa. Už hlavní nádraží, které nemá žádné zdi a jeho klasický tvar tvoří jen sklo pospojované drátky, je symbolem transparentnosti, čitelnosti, civilnosti. Asi to sem nepatří, ale za tři dny jsem nepotkal žádné zjevné imigranty. Kam se ztratily nebezpečně působící shluky mladíků ve sportovních oděvech? To není řečnická otázka, opravdu se ptám. Proč se nepohybují v širším centru Berlína? Nechtějí? Nesmějí?

Wozzeck je velká hudba o velké bolesti moderní Evropy. V nepřehledně rozčleněné společnosti je snadné ocitnout se v izolaci. Z ní se lze jen těžko dostat bez něčí pomoci. Vojcek se jí nedočkal.

***
Obsazení:
Wozzeck: Simon Keenlyside
Marie: Anja Kampe
Tambourmajor: Andreas Schager
Andres: Florian Hoffmann
Hauptmann: Wolfgang Ablinger-Sperrhacke
Doktor: Stephen Milling
Margret: Anna Kissjudit
Dirigent: Christian Thielemann

foto: Staatsoper Berlin / Stephan Rabold

Facebook X E-mail WhatsApp