„Kang Wang se zhostil náročné role Romea s naprostým přehledem.“

„Celou operu situovala režisérka do naší současnosti – vždyť lásku až za hrob prožívá i dnes mnoho mladých lidí.“

„Vyvarovala se staromódních hereckých manýr; zároveň ale nepostavila Gounodovu operu a celý příběh na hlavu.“

Drážďanská Semperoper hraje novou inscenaci Gounodovy opery Romeo a Julie, premiéru měla 3. května tohoto roku. O hudební nastudování se postaral Robert Jindra, režie je vkladem polské umělkyně Barbary Wysocké. Výsledkem je moderní, svěží inscenace.

Z českých a moravských metropolí jsou nejsnadněji dostupné operní scény v Drážďanech (z Prahy 150 km) a ve Vídni (z Brna 140 km). Milovníci oper v těchto divadlech mají rozsáhlý výběr operních titulů a jejich provedení bývá na vysoké interpretační úrovni (v Drážďanech navíc za celkem dostupnou cenu). Semperova opera v Drážďanech v letošní sezóně nabízí deset nových inscenací a rozsáhlý repertoár dalších třiadvaceti oper. Je opravdu z čeho vybírat! Romeovi a Julii předcházely inscenace šesti oper, z nichž jsme zde referovali o Boitově Mefistofelovi, Straussově Intermezzu a Prokofjevově opeře Láska ke třem pomerančům.

Nejznámější a dosud životné zpracování příběhu o nesmrtelných milencích z Verony Romeu a Julii a dvou na smrt znepřátelených rodů Monteků a Kapuletů zpracoval William Shakespeare, jehož hra měla premiéru patrně v roce 1597. Shakespeare ovšem nebyl první ani poslední, kdo tento námět zpracoval, jeho kořeny sahají hluboko až do antiky.

Romeo a Julie se stali jakýmsi archetypem milenců, jejichž láska je pro ně na prvním místě a kteří jsou pro ni schopni obětovat vše. Není proto divu, že tento nesmírně populární námět byl mnohokrát zpracován formou opery, baletu, symfonické skladby či muzikálu. Prvním skladatelem, který se pokusil napsat o těchto milencích operu byl Čech Jiří Antonín Benda v roce 1776, jehož opera končila, v souladu s dobovou tradicí, happy endem. Z množství oper, které na tento námět vznikly, se na repertoáru operních divadel dneška pravidelně objevují pouze díla Vincenza Belliniho a Charlese Gounoda, dále pak nejznámější balet Sergeje Prokofjeva (1935/36) se slavnou premiérou v Brně 30. prosince 1938 a neméně slavná muzikálová adaptace vytvořená Leonardem Bernsteinem, jehož West Side Story, přesunutá do 50. let minulého století v New Yorku, byla poprvé uvedena v hlavní americké metropoli 26. září 1957.

V roce 1859 slavil francouzský skladatel Charles Gounod velký úspěch svou operou Faust podle Goethova veledíla. Podařilo se mu napsat jednu z nejoblíbenějších oper své doby, o čemž svědčí skutečnost, že jí byla v roce 1883 otevřena Metropolitní opera v New Yorku. Faust byl skladatelovou čtvrtou operou a dodejme že nejúspěšnější. Dosud patří k základnímu opernímu repertoáru ve všech operních domech. Gounod samozřejmě chtěl úspěch svého Fausta zopakovat a hledal proto námět, který by byl zrovna tak populární a světoznámý jako Faust. Nepodařilo se mu to hned, až v roce 1867 vytvořil operu Romeo a Julie podle Shakespeara. Libreto k ní napsala, stejně jako k Faustovi, osvědčená autorská dvojice Jules Barbier a Michel Carré. Je samozřejmé, že jejich libreto respektovalo dobovou operní konvenci a tím se na mnoha místech vzdálilo původní Shakespearově předloze (mimo jiné redukcí počtu postav). Přestože Gounod napsal celkem dvanáct oper, na dnešních jevištích žije především svým Faustem (jakkoli je vzdálen od Goethovy předlohy) a Romeem a Julií (někteří operní teoretici dokonce považují Romea a Julii za nejlepší skladatelovu operu). Tato opera byla poprvé uvedena 27. dubna 1867 v Théâtre Lyrique v Paříži. Ani u nás se nejedná o neznámé dílo, podíváme-li se do databáze Divadelního ústavu na uvádění této opery po druhé světové válce, najdeme Gounodova Romea a Julii na všech našich operních scénách kromě Ústí nad Labem, Plzně, Brna a Českých Budějovic. Naposledy jej uvedla Státní opera Praha (2016) a operní scény v Olomouci (2007) a v Ostravě (2001). V poslední době Romea a Julii uvedly i významné zahraniční operní scény, např. berlínská Státní opera Pod lipami (listopad 2024), Opera v Curychu (prosinec 2024) nebo Semperova opera v Drážďanech (květen 2025). Tato kritická reflexe je věnována pátému představení nové drážďanské inscenace, které se konalo 25. května 2025 (inscenace měla premiéru 3. května 2025).

Nové drážďanské nastudování vytvořil český dirigent Robert Jindra a polská režisérka Barbara Wysocka se svým týmem – Barbara Hanicka (scéna), Julia Kornacka (kostýmy). Snad nikdo by dnes u tohoto díla neočekával romantické představení ve scéně, kostýmech a v režijním vedení. Romantické a velice emotivní zůstalo jen hudební nastudování hudebního ředitele Opery pražského Národního divadla Roberta Jindry, který s přehledem dirigoval drážďanskou Staatskapelle, sbor a sólisty. Hudebnímu nastudování vtiskl právě onoho romantického ducha se všemi nuancemi, které si tento styl opery žádá. Sbor (sbormistr Jan Hoffmann) i orchestr držel pevně ve svých rukách, jeho nastudování bylo založeno na tempových i dynamických kontrastech a v neposlední řadě i na vystižení ducha tohoto reprezentativního díla francouzské romantické opery.

Jak bývá v tomto divadle zvykem, o výkonech všech zúčastněných lze hovořit pouze v superlativech. Vynikající byl nejen sbor a orchestr, ale i sólisté, zejména Romeo Kanga Wanga, který se této náročné role zhostil s naprostým přehledem. Zaujal nejen pevnými výškami, které plně zněly i nad celým orchestrem, ale i dynamickým propracováním celé role, v níž nechyběla znělá pianissima. Jeho herecký projev byl navíc velice přirozený. Wang je pěvec, o kterém ještě určitě uslyšíme. Vedle něj podal vynikající výkon i renomovaný basista Georg Zeppenfeld v roli Bratra Lorenza, a to nejen suverénním zpěvem, ale i promyšleným a přesvědčivým herectvím. Julii zpívala spolehlivě Tuuli Takala, které chyběla v nejvyšší poloze pravá pěvecká špička, ale jejíž výkon si zaslouží také respekt a uznání. I ostatní sólisté podali velice kvalitní výkony po pěvecké i herecké stránce, na čemž jistě mají zásluhu inscenátoři opery Robert Jindra a Barbora Wysocka. Všichni věděli, proč jsou na jevišti a co na něm hrají, samozřejmě znali i vztah mezi jednotlivými postavami a zpívali vše, co Gounod předepisuje. Že to má být samozřejmé? Ano, ale bohužel tomu tak často není, samozřejmě záleží na tom kterém divadle a jeho vedení.

Vedle již jmenovaných hlavních rolí je nutno zmínit ještě Michal Doron jako Gertrudu, Gerrita Illenbergera v roli Parida, Oleksandra Pushniaka jako Kapuleta (jeho výkon mohl být více herecky i pěvecky plastičtější a snad i intonačně čistší), Valerii Eickhoff (Stefano), Tilmanna Rönnebecka jako Vévodu veronského a další. Snad nejslabší výkon podal Brian Michael Moore v roli Tybalta, jehož úzký tenor zněl na mnoha místech přiškrceně, byť na jevišti působil suverénně.

Polská režisérka a herečka Barbara Wysocka, která režíruje v nejprestižnějších operních domech Evropy, např. v Mnichově, a která v Grazu inscenovala i Janáčkovu Káťu Kabanovou, vytvořila moderní představení tohoto nadčasového námětu. Celou operu situovala do naší současnosti – vždyť lásku až za hrob prožívá i dnes mnoho mladých lidí a bohužel i nenávist znepřátelených skupin obyvatelstva je stále aktuální, čímž dílo oslovuje i dnešní diváky. Navíc hudba této opery se i po více než sto padesáti letech krásně poslouchá.

Celé představení se hraje na téměř prázdné scéně, ohraničené třemi stěnami (postranní jsou se sloupovím), které se různě posouvají a vytvářejí nejrůznější hrací prostory, od těch intimních až po širé prostranství pro scény masové. Významnou roli v této jednoduché dekoraci hraje samozřejmě světlo (Fabio Antoci), které dotváří atmosféru jednotlivých scén, ať už se svítí z kterékoliv strany. Režisérka neužívá rekvizity, její režie je založená na práci s pěvci. V rozhovoru s dramaturgem Benediktem Stampflim v programu řekla: „Všechno musí vycházet ze samotných lidí. Scénografie se tak stává výzvou: vyžaduje účast. A konfrontuje postavy s jejich vlastním postojem – každá intimita zůstává propustná pro násilí světa.“ Toto byl základní princip její režijní práce. Vytvořila moderní dynamické představení, přičemž zachovala vztahy mezi jednotlivými postavami, respektovala hudbu (už v předehře, kdy přechází sbor z jedné strany jeviště na druhou) a vyvarovala se staromódních hereckých manýr; zároveň ale nepostavila Gounodovu operu a celý příběh na hlavu. Neimplementovala do díla nic, co by tam nebylo a co by působilo rušivě. (Jen jedna poznámka: Musí tak mladičká dívka, jakou je Julie, kouřit?)

Do Drážďan se vždy vyplatí zajet na operu. Bohatý repertoár i zvučná jména umělců jsou zárukou nevšedního operního zážitku.

foto: Semperoper Dresden/Sebastian Hoppe a Klaus Gigga

Facebook X E-mail WhatsApp