„Richard Strauss psal sám o sobě a své rodině.“

„Celá opera je založena na vtipných konverzačních dialozích.“

„Staatskapelle Dresden hrála pod taktovkou mladého rakouského dirigenta Patricka Hahna skvěle.“

V Drážďanech o operní odkaz Richarda Strausse pečují. Vždyť devět z jeho patnácti oper tam mělo světovou premiéru! Nejnovější inscenace opery Intermezzo je toho důkazem. Premiéru měla 1. listopadu letošního roku v drážďanské Semperoper. Režie byla svěřena Axelu Ranischovi, diriguje Patrick Hahn.

Život hudebních skladatelů se stal mnohokrát námětem některých oper. Tak např. o Palestrinovi napsal operu Hans Pfitzner, o Alessandru Stradellovi Friedrich von Flotow, italský skladatel 18. století Benedetto Marcello je hrdinou opery švýcarského skladatele Joachima Raffa, Wagner a jeho žena Cosima vystupují v opeře Jonathana Harveye Wagner Dream, o Mozartovi a Salierim vypráví stejnojmenná opera Nikolaje Rimského-Korsakova (ovšem podle Puškinovy malé tragédie) a jisté autobiografické prvky nese i Janáčkova stále nedoceněná opera Osud. Někteří režiséři implantovali život operních tvůrců do jejich děl, např. Jiří Nekvasil život Bedřicha Smetany do Čertovy stěny (Ostrava, Plzeň) nebo Stefan Herheim Čajkovského životní příběh i homosexualitu do jeho Pikové dámy (Amsterdam). Richard Strauss napsal sám o sobě a své rodině operu Intermezzo, v níž vystupuje nejen on, ale i jeho manželka a syn. 

Strauss napsal celkem patnáct oper, z nichž se ne všechny pravidelně uvádějí (nemyslím naše operní scény, které Strausse hodně ignorují). Salome, Elektra a Růžový kavalír patří k těm nejhranějším, v zahraničí se poměrně hraje i Ariadna na Naxu, Mlčenlivá žena, Arabella a Žena bez stínu, ostatní opery jsou pak už uváděny méně. K těm málo uváděným patří i jeho v pořadí osmá opera Intermezzo, která vznikala v letech 1918 až 1923. Ještě když skladatel pracoval na své předchozí opeře, gigantické Ženě bez stínu, plánoval, aby jeho další opera byla odlehčenější a nakonec chtěl, aby měla i určité autobiografické prvky (do svého soukromí dal nahlédnout již v roce 1903 ve své Symphonii Domestice, ovšem jen v programovém oznámení obsahu tohoto díla). K opeře Strauss potřeboval především konverzační libreto, které mělo být hodně vzdálené od symboliky Ženy bez stínu, mnohými teoretiky označované za Kouzelnou flétnu 20. století (stín v opeře symbolizuje schopnost ženy porodit dítě). Straussův dvorní libretista Hugo von Hofmannsthal s takovým námětem nesouhlasil a odmítl libreto k nové opeře psát. To měl nakonec vytvořit osvědčený rakouský komediograf přelomu 19. a 20. století Hermann Bahr, jehož asi čtyřicet dramat se s úspěchem uvádělo nejen na německých scénách. Bahr měl k hudbě kladný vztah, jeho druhou manželkou byla slavná wagnerovská pěvkyně Anna Mildenburgová. Z jeho komedií byla nejúspěšnější hra Koncert (přežila i do dnešních dnů – u nás byla hrána naposledy v roce 1994 v Mladé Boleslavi). Hra, jejímž hlavním hrdinou je klavírista Gustav Heink, byla Richardu Straussovi dedikována. Strauss také Heinka označil jako dramatický obraz šéfa Vídeňské státní opery Felixe Weingartnera. Na libretu k nové opeře se ovšem Strauss nedomluvil ani s Bahrem a tak si libreto napsal sám (jako u své prvotiny Guntram, ostatní opery vznikly na libreta napsaná literáty, Strauss se ovšem často na nich spolupodílel). 

Intermezzo je opera trvající čistého času něco přes dvě hodiny, je rozdělena do dvou dějství a jednotlivé obrazy jsou spojeny orchestrálními mezihrami. Je to opera konverzační, nenajdeme v ní velké dramatické zpěvy, jako např. v předchozí Ženě bez stínu, a jejím námětem se stala epizoda ze života skladatele Richarda Strausse a jeho manželky, pěvkyně Pauliny de Ahna, v opeře vystupujícími jako uznávaný dvorní kapelník Robert Storch a jeho žena Christina, nechybí ani jejich malý syn Franz (v opeře Franzl). Celá opera je založena na vtipných konverzačních dialozích a Strauss jako její námět použil epizodu z roku 1902 o své domnělé nevěře, která se ovšem vysvětlila.

V opeře kapelník Storch je často mimo domov a právě v jeho nepřítomnosti jeho žena otevřela dopis od jisté Mieze Maier (ve skutečnosti Mieze Mücke), která po adresátovi žádala lístky na operní představení a schůzku v baru. To přiměje Christinu k okamžité žádosti o rozvod, ke kterému nedojde, neboť šlo o pouhou záměnu adresátů – dopis byl určen nikoli kapelníku Storchovi, ale jinému kapelníkovi s podobným jménem Stroh. Omyl se brzy vysvětlí a vše je v pořádku. Richard Strauss prožil se svou manželkou Paulinou šťastné manželství, Paulina přežila svého manžela jen o několik měsíců (ostatně o svých předcích v programu s režisérem Axelem Ranischem velmi pěkně hovoří jejich pravnuk Alexander). 

Inscenace v Semperově opeře byla svěřena režiséru Axelu Ranischovi, který ji perfektně a vtipně inscenoval. Využil skutečné návstěvy skladatele a jeho choti na světové premiéře Intermezza v Drážďanech 4. listopadu 1924, kam oba manželé přijeli, přičemž Straussova choť Paulina netušila, že celá manželova nejnovější opera je také o ní. Ranisch na jeviště přivádí samotného skladatele Strausse (Erik Brünner) i jeho ženu Paulinu (Katharina Pittelkow), kteří nejen sledují děj ve formě černobílé filmové dotáčky, ale jsou i na jevišti přítomni a dokonce korzují o přestávce mezi diváky. Protože se hrálo na scéně, která se nemusela přestavovat – na jevišti jezdilo několik stolů a vytvářelo tak různá dějová prostředí (scéna Saskia Wunsch, kostýmy Alfred Mayerhofer), nemusela skladatelem komponovaná intermezza sloužit k přestavbě scény. Axel Ranisch je inscenoval nejen ve filmových dotáčkách, ale i hrou herců na jevišti za spolupráce choreografa Michaela Tuckera. Pomohl si také přítomností ženských postav ze svých dalších oper (jeho žena mu byla po celý život inspirací): Freihild, Salome (s Jochanaanovou hlavou), Elektra (se sekerou), Maršálka, Helena, Arabella a Danae. Když kapelník Storch odjel, Christina ve svém domě přijala (ve vší počestnosti) mladého barona Lummera (James Ley), který jí tvořil milou společnost až do doby, kdy po ní chtěl peníze. Režisér Ranisch jej přivádí na jeviště i v poslední scéně (oproti libretu), kdy si Storch s Christinou vysvětlují předcházející nedorozumění právě přes tuto postavu, připoutanou k židli. Jejich dialog tak dostává další dějové významy (Lummerovi Storch dává peníze, o které mu tolik šlo).

Celá opera nemá předehru, po jednom taktu (s předtaktím) začíná hned Christine zpívat, když volá služku Annu. V režii Axela Ranische opera začíná zpěvem písně Cäcilie (ze skladatelova cyklu Čtyři písně, op. 27, který Strauss věnoval své ženě k svatbě v roce 1894). Na jevišti ji zpívala představitelka Christiny Maria Bengtsson za brilantního klavírního doprovodu dirigenta Patricka Hahna. Bengtsson náleží obdiv, jakým způsobem se zhostila tak náročné role, jakou Christina je (v prvním jednání je téměř pořád na jevišti). Zpívala velice kultivovaně a vyrovnaně, byť by její tón mohl mít větší průraznost (v celé poloze). Jejího manžela Storcha nejen výborně zpíval, ale i hrál Christoph Pohl, James Ley (Baron Lummer) měl příjemný tenor, služka Anna v podání dlouholeté sólistky Semperovy opery Ute Selbig nejevila sebemenší náznak opotřebování hlasu, který zněl ve všech polohách velice svěže. Výborně byly obsazené i menší role, např. Notář Bernhardem Hanskym nebo Kapelník Jürgena Müllera. V neposlední řadě je nutné zmínit skvěle hrající Staatskapelle Dresden pod taktovkou mladého rakouského dirigenta Patricka Hahna, který celou operu držel pevně v rukou a pro kterého byla v této nelehké partituře nejen souhra a intonace všech zúčastněných (pro sólisty ve velice hudebně náročné scéně hraní scatu na začátku druhého dějství) samozřejmostí, ale dokázal i něco navíc – vystavěl jednotlivé scény k jejich hudebním vrcholům a umožnil orchestru, aby se blýskl ve všech mezihrách. Je to dirigent, o kterém jistě ještě uslyšíme.

Do Drážďan se za operou jezdit vyplatí, zejména z Prahy se tam dojede poměrně rychle (autem, autobusem i vlakem). A operní milovník v Drážďanech často vidí opery, které se u nás nehrají, provedení bývají na evropské úrovni a vstupenky relativně cenově dostupné.

…………….

Reflektováno v pořadí páté představení této inscenace. Konalo se 24. listopadu t. r.

Foto: Semperoper Dresden / Monika Ritterhaus