„Opera Láska ke třem pomerančům patří k nejhranějším skladatelovým operám.“

„V hledišti byly všechny věkové skupiny návštěvníků.“

„Hudební i režijní složka inscenace byly v naprosté shodě, celé představení bylo roztančené.“

Drážďanská Semperoper v prosinci minulého roku uvedla nové nastudování opery Láska ke třem pomerančům. Prokofjevovu významnému opusu byl z mnoha možností strategicky přikřknut provozovací jazyk němčiny a mnohovrstevnaté dílo našlo respektující režii v pojetí Evgeny Titova, který má podobně jako dirigent Erik Nielsen hlavní zásluhu na zdařilém počinu. Tomu přispělo i silné obsazení sólistů.

Láska ke třem pomerančům je po Magdaleně a Hráči autorova třetí opera, připočítáme-li i jeho mladistvé pokusy, pak už dokonce sedmá. Vznikla v roce 1919 a poprvé zazněla 30. prosince 1921 v Chicagu, kde Prokofjev pobýval, protože po převzetí vlády v Rusku komunisty odjel na Západ a do Ruska se vrátil až v roce 1936, když tam předtím, resp. již v Sovětském svazu, podnikl několik koncertních cest. Samozřejmě pak v Sovětském svazu zažil ústrky, podobně jako Šostakovič, byl obviňován z formalismu apod. Přestože Rusko miloval a toužil žít ve své rodné zemi, myslím, že minimálně v hloubi duše litoval, že tak učinil. I náměty v jeho tvorbě po návratu do Sovětského svazu byly mnohokrát prosovětské (opery Semjon Kotko a Příběh opravdového člověka, kantáty Vzkvétající mocná zem a Na stráži míru), což po něm vyžadovala vládnoucí kulturní garnitura, nicméně tato díla právě pro svůj syžet se dnes v západních divadlech a koncertních síních nehrají, přestože obsahují krásnou hudbu a příběhy samotné nejsou nedramatické. 

Opera Láska ke třem pomerančům patří k nejhranějším skladatelovým operám. Libreto k ní napsal skladatel podle staré komedie Carla Gozziho L´amore delle tre melarance (1761), kterou ovšem do ruštiny přeložil a upravil Vsevolod Mejerchold. V Chicagu bylo v té době nemyslitelné, aby se opera hrála v ruštině, a tak byla přeložena do francouzštiny (překlad realizovala brazilská sopranistka Vera Janacópoulos). V této řeči se hraje nejčastěji i dnes (v pražském Národním divadle v roce 2019 byla hrána také ve francouzštině). V Drážďanech ovšem tuto operu – napsanou pro americké publikum podle italské předlohy, přeloženou do ruštiny a nakonec do francouzštiny – nastudovali v německém překladu Wernera Hintze a myslím, že udělali dobře. Dnes je módou hrát i v sebemenším divadle všechno v originále, což má jistě své přednosti, ale divák, alespoň trochu znalý díla, brzy pozná, že zpěváci často nevědí, co sami zpívají, už vůbec netuší, co zpívají jejich kolegové, se kterými jsou na jevišti (jak mohou tedy hrát divadlo?), o správné výslovnosti v němčině, francouzštině, ruštině, ale i italštině se nám může jen zdát.

Láska ke třem pomerančům měla v Semperově opeře premiéru 7. prosince loňského roku a recenzované představení se odehrálo 2. ledna 2025 odpoledne před vyprodaným hledištěm, které má kapacitu 1.300 míst. V hledišti byly všechny věkové skupiny návštěvníků, hodně seniorů, ale i dětí a mládeže a pro ně hrát v jejich mateřském jazyce bylo jedině správné, zvlášť když opera obsahuje mnoho komických, ba přímo satirických scén (opera je jakousi pohádkou pro dospělé, ale bylo vidět, že ji přijímá i nejmladší publikum). Dodejme, že všem zpěvákům bylo velice dobře rozumět. 

Prokofjev vytvořil velice zvláštní a přitom vděčné dílo, jehož základním námětem byla hra ve stylu italské commedie dell´arte, ovšem obsahující i scény surrealistické, které do díla vnesl svou úpravou a překladem moderní ruský divadelní režisér a herec Vsevolod Mejerchold, který sám propagoval stylizované divadlo, v němž nezastupitelné místo měl tanec a pantomima, což tvoří významnou součást Prokofjevovy operní partitury.

Tohoto mnohovrstevnatého libreta i jeho skvělého zhudebnění si byl vědom ruský režisér Evgeny Titov, který vytvořil představení plně respektující libreto i hudbu. Všechno dění na scéně by se dalo přirovnat k ozubenému stroji, jehož všechna kolečka do sebe přesně zapadala. S tak dokonalou a libreto a hudbu plně respektující režií se příliš často nesetkáváme. Protože opera je komplexní divadlo, které musí být ve všech svých složkách jednotné, ruku v ruce s režií šlo i její hudební nastudování dirigentem Erikem Nielsenem. Nebo to bylo obráceně? Každopádně šlo o „totální“ divadlo, které nám ukázalo, jak má operní inscenace vypadat (režiséru k tomu jistě sloužila i důmyslná a funkční scéna Wolfganga Menardiho a kostýmy Emmy Ryott, stejně jako stylizovaná choreografie Pima Veulingse a důmyslný světelný scénář, včetně dnes nezbytného užití neónů, Fabia Antociho). Hudební i režijní složka inscenace byly v naprosté shodě, celé představení bylo perfektně roztančené a rozpohybované. Inscenace by jistě stála za podrobnou analýzu, ale upozorněme jen na jednu scénu, kdy Truffaldino obíhá jeviště a s každým novým příchodem se objevuje se stále většími pomeranči. 

Celý příběh se odehrává kdesi v království Krále, jehož syn trpí těžkou nemocí a není schopen se vůbec smát. Je upoután na lůžko, které tvoří také středobod první části inscenace. Zlá čarodějnice Fata Morgana Prince prokleje, když se konečně začne smát a zrovna jí, odsoudí ho, že se zamiluje do tří pomerančů. Princ se s Truffaldinem vydává hledat pomeranče, což se mu nakonec podaří a v posledním z nich najde i princeznu Ninettu, do které se zamiluje. Když si ji přivede domů, Ninetta chce na Prince počkat, než ten připraví svého otce Krále na její příchod. Mezitím ji zlá služka Smeraldina, podřízená Fatě Morganě, promění v krysu a sama čeká na příchod Prince jako falešná nevěsta. Pohádka ovšem dopadne dobře, Smeraldina je zapuzena a Ninettě se vrátí její vlastní podoba. Tolik tedy stručný děj opery, který má ovšem ještě celou řadu dalších peripetií.

Je samozřejmé, že v Semperově opeře je vynikající orchestr Staatskapelle Dresden i sbor (sbormistr Jonathan Becker). Velice vyrovnané bylo i sólistické obsazení, kterému vévodil Král Georga Zeppenfelda, Truffaldino Aarona Pegrama zaujal nejen suverénním pěveckým výkonem, ale i zvládnutím všech stylizovaných pohybů, Fata Morgana Fluriny Stucki upoutala především velkým hlasovým materiálem (byť poněkud neklidným), Ninetta Anne Marthy Schuitemaker zpívala štíhlým vyrovnaným sopránem i v té nejvyšší poloze.

V mnoha operách najdeme tzv. „kalhotkové role“, ale obráceně, kdy ženská role je psána pro muže, to nebývá tak časté. Prokofjev v Lásce ke třem pomerančům napsal roli Kuchařky pro bas (v Praze ji kdysi zpíval Vladimír Jedenáctík, v poslední inscenaci Zdeněk Plech a Jan Šťáva). Taras Shtonda v roli Kuchařky předvedl nejen svůj velký hlasový fond, ale vtipné roli nezůstal nic dlužen ani po představitelské stránce (výborně byl také oblečen do růžových šatů, které kontrastovaly s jeho basem). Krásný hlasový materiál i bezchybné vedení prokázal i Alexandros Stavrakakis jako Kouzelník Tschelio. Nejslabším článkem sólistického obsazení tak zůstal Princ Maura Petera, který podal sympatický výkon po herecké stránce a jehož hlas má velice příjemný témbr. Bohužel nezazpíval jedinou výšku (jediný vyšší tón) poctivě, vše zpíval odpojeným falzetem. Patrně se do Drážďan vrátil unaven ze dvou Silvestrovských koncertů se Staatskapelle Berlin a dirigentem Thielemannem. Škoda! Přestože se takové nabídce jen těžko odolává, pěvci si musí umět rozvrhnout své síly.

Závěrem bych chtěl vyzdvihnout i program k inscenaci. Brožurky mají v Drážďanech jednotnou koncepci a text je nesmírně čtivý a obsahuje vše důležité, co by měl divák znát. Není v něm libreto (to by mohlo být k dispozici pro návštěvníky na webových stránkách), ani medailonky umělců, které naopak na webových stránkách najdeme. V programu jsou rozhovory s dirigentem a režisérem, základní informace o díle, jeho stylu a historii, samozřejmostí je i obsah opery a fotografický materiál. 

Představení Prokofjevovy Lásky ke třem pomerančům lze bez nadsázky označit za velice úspěšné a je dobře, že tato opera byla v Drážďanech uvedena. O úspěšné inscenaci svědčí naprosto vyprodané hlediště.

Foto: ze zkoušky - Semperoper Dresden / David Baltzer