11. červen
Svátek má Bruno a Barnabáš.
1988 – zemřel Miroslav Příhoda, varhaník, skladatel, zpěvák a pedagog (narodil se 20. října 1912). Působil jako varhaník v kostele sv. Augustina v Brně, vedle toho studoval soukromě skladbu u Jaroslava Kvapila a Jaroslava Křičky, zpíval ve sboru brněnské opery. Po roce 1945 byl ředitelem kůru v bazilice Nanebevzetí Panny Marie ve Starém Brně, pak vyučoval v tříletém varhanickém kurzu a od roku 1951 byl učitelem na hudební škole Jaroslava Kvapila. Na slavnosti Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna se v bazilice na Starém Brně koná pravidelný koncert z jeho skladeb.
1965 – zemřel Jan Gawlas, polský skladatel (narodil se 27. prosince 1901). Zkomponoval více než stovku skladeb, sborových i instrumentálních, a také orchestrální miniatury. K jeho nejznámějším dílům patří varhanní Preludium a fuga. Zpracoval také sborník písní pro školní sbory s lidovou tematikou a zabýval se i hudební teorií.
1937 – narodil se Bohuslav Maršík, operní pěvec – basista a pedagog (zemřel 28. května 2021). Debutoval v roce 1965 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Pak působil v Národním divadle v Praze, ve Státní opeře, v Hudebním divadle v Karlíně a na dalších předních scénách. Ztvárnil sto osmnáct sólových operních a šest operetních rolí. Působil také jako učitel operního herectví na Pražské konzervatoři, na Pěvecké konzervatoři Praha, na soukromé Škole hudby a zpěvu Jiřiny Markové a na hudební fakultě pražské AMU.
1926 – zemřel Josef Drahlovský, skladatel (narodil se 13. prosince 1847). Už na gymnáziu založil a řídil pěvecký sbor, po absolvování varhanické školy v Praze se stal varhaníkem a ředitelem kůru v chrámu sv. Vavřince v Přerově a kromě toho učil v rodné obci zpěv. Pozvedl uměleckou úroveň chrámové hudby v Přerově a významně se podílel i na kulturním životě města. Byl sbormistrem pěveckých sborů Přerub a Vlasta, se kterými prováděl nejen vlastní skladby, ale i obtížná díla Antonína Dvořáka nebo Josefa Nešvery. Jako skladatel byl velmi plodný, zkomponoval na dvě stovky děl. Byly melodicky i harmonicky nepříliš složité a ve své době značně oblíbeny. Velkým vzorem mu byl Antonín Dvořák.
1904 – narodil se Emil František Burian, režisér, dramatik a skladatel, básník, publicista, zpěvák a herec (zemřel 9. srpna 1959). Jeho dílo bylo ovlivněno dadaismem, futurismem a poetismem, bylo silně levicové a prakticky místy až agitační. Přesto především svou divadelní tvorbou pozitivně ovlivnil celé moderní české divadlo. Jeho inscenační postupy byly na svou dobu objevné: metafora jako hlavní výrazový prostředek, poezie, symbol, „vynálezy“ theatergraph a voice-band a další. Divadlo z nich čerpá dodnes. Složil hudbu k dvaceti filmům, napsal osm oper, melodram Evžen Oněgin, dva balety, scénickou hudbu a koncertní skladby. Byl členem levicově orientované literární skupiny Devětsil. Už v devatenácti letech vstoupil z přesvědčení do KSČ, což ovlivnilo jeho další činnost, která byla často až agitační. V roce 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, ve volbách 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ, stal se jedním z předních účastníků nastupující nomenklatury komunistické kultury, ale současně patřil k osobnostem, které byly režimu nepohodlné a nevypočitatelné a byl často kritizován zprava i zleva. V roce 1954 byl jmenován národním umělcem. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově.
1897 – narodil se Alexandre Tansman, polský skladatel, klavírista a dirigent (zemřel 15. listopadu 1986). Žil trvale v Paříži, s přestávkou během druhé světové války, kdy jeho rodina kvůli holocaustu žila ve Spojených státech. Jako věhlasný pianista cestoval po Evropě, Severní Americe i Dálném východě. Skladatelsky se stal spoluzakladatelem neoklasicismu ve světové hudbě, po boku Igora Stravinského, Paula Hindemitha, Francise Poulenca či Alfreda Caselly. Jeho tvorba je velmi bohatá a všestranná, psal pro orchestr, klavír a kytaru. Navazoval na polské a židovské tradice se silnými vlivy francouzské a americké hudby. Osobně byl poctěn Mahátmou Gándhím a japonským císařem, který dal mu medaili za jeho příspěvek ke světové kultuře. V roce 1977 se jako první polský umělec stal členem Královské akademie věd, literatury a umění v Bruselu. Skladby si u něj objednávalo třeba UNESCO nebo belgická královna.
1881 – bylo poprvé otevřeno Národní divadlo v Praze premiérou Smetanovy Libuše. Novorenesanční budova byla postavena v letech 1868–1881 podle plánů Josefa Zítka. Po požáru, který ji zničil po pouhých dvou měsících 12. srpna 1881, bylo pak divadlo znovu otevřeno 18. listopadu 1883 na základě úprav Josefa Schulze. Základní kámen 16. května 1868 byl slavnostně položen v Prozatímním divadle, současně s premiérou Smetanova Dalibora. Původně měly být dovezeny pouze dva základní kameny, z hory Říp a z Radhoště, nakonec ale dorazily další (Blaník, Vyšehradská skála, Hostýn, Žižkov, Svatobor u Sušice, Branka na Dobeníně u Náchoda, Boubín, Zlatý kůň u Koněprus, Trocnov, Prácheň u Horažďovic, Čerchov, Buchlov, Lipník, Helfštýn, Doudleby, zřícenina Podlažického kláštera u Chrasti, Záhlinice, lom Kaménka u Louňovic). Z Podivína navíc došla cihla uhnětená z hlíny a vody ze studánky, u které údajně křtil sv. Cyril. Dodatečně, roku 1869, dorazila mramorová deska od českých krajanů z Chicaga. Na výtvarné výzdobě divadla se podíleli zejména Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Antonín Pavel Wagner, Václav Brožík a Julius Mařák. Premiéru Libuše v roce 1881 i její další uvedení při druhém otevření po požáru v roce 1883 dirigoval Adolf Čech a Libuši zpívala Marie Sittová.
1864 – narodil se Richard Strauss, německý skladatel a dirigent (zemřel 8. září 1949). Proslul hlavně symfonickými básněmi a operami. V roce 1900 se setkal se spisovatelem a básníkem Hugem von Hofmannsthal. Jejich přátelství vyústilo v jeden z nejplodnějších vztahů skladatele a libretisty v celé operní historii. Hofmannsthal napsal libreta pro opery Salome, Elektra, Der Rosenkavalier, Ariadne auf Naxos, Die Frau ohne Schatten, Die ägyptische Helena a Arabella, kerá byla uvedená až po Hofmannsthalově smrti. Mezi Straussova skvostná orchestrální díla patří Alpská symfonie, Sinfonia domestica, Tak pravil Zarathustra, Enšpíglova šibalství, Don Quijote nebo Život hrdinův. Prvotinu napsal už ve svých šesti letech a od této doby až do smrti skládal skoro nepřetržitě. Z roku 1947 je jeho slavný citát: „Já nemohu být prvotřídní skladatel, jsem však prvotřídní druhořadý skladatel!” V roce 1948 napsal svoji poslední velkou skladbu, Vier letzte Lieder pro soprán a orchestr, údajně pro norskou sopranistku Kirsten Flagstad. Byl i známým dirigentem, působil v Meiningenu, v berlínské Dvorní opeře Pod lipami, věnoval se uvádění skladeb soudobých skladatelů a k tomu účelu založil Berliner Tonkünstler-Orchester. Snažil se také o zlepšení hmotných podmínek hudebníků a o jejich uznání ve společnosti. V roce 1901 se stal předsedou Všeobecného německého hudebního spolku (Allgemeiner deutscher Musikverein). Jeho ostatky byly uloženy na hřbitově v Garmisch-Partenkirchenu, kde měl dům a kde žil.
1858 – zemřel Ludvík Dietrich, hudební skladatel a kytarista (narodil se 18. března 1803). Jeho tvorba byla ovlivněna moravskou lidovou písní, skládal vlastenecké písně na slova moravských a českých básníků a byl jedním z prvních moravských skladatelů, kteří zhudebnili texty na husitská témata, oratorium Jan Hus (také 6. červenec) nebo na slova vlasteneckého kněze Františka Matouše Klácela písňovou baladu Navrácení poslů z Kostnice. Většina jeho velkých skladeb se ale nedochovala. Nesmrtelnost mu zajišťuje píseň Moravo, Moravo napsaná na text Václava Hanky (Hanka autorství připsal králi Jiříkovi z Poděbrad) ze sbírky Vlastenské písně, která byla už v 19. století považována za neoficiální moravskou hymnu. Kromě komponování proslul jako kytarista.
1707 – narodil se Pietro Trinchera, italský dramatik a operní libretista (zemřel 12. února 1755). Napsal řadu komedií s kritickým a politickým podtextem. Za kritiku duchovenstva si odseděl půl roku ve vězení. Daleko víc se však proslavil jako autor libret k operám předních italských skladatelů té doby. V roce 1747 se stal ředitelem divadla Teatro dei Fiorentini. V roce 1755 ale divadlo zkrachovalo a Trinchera byl pro dluhy uvězněn v Ponte di Tappia. Ve vězení spáchal sebevraždu.
1704 – narodil se Carlos Seixas, portugalský hudební skladatel a hráč na klávesové nástroje (zemřel 25. srpna 1742). V Lisabonu se stal varhaníkem katedrály a zároveň dvorním skladatelem a varhaníkem. Jan V. Portugalský ho roku 1738 povýšil do šlechtického stavu. Většina jeho skladeb se ale ztratila následkem zemětřesení roku 1755, dochovala se jen tři orchestrální díla, asi stovka sonát pro klávesové nástroje a malé množství chorální liturgické hudby.