KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Irma Mrázková: Upomínat na českou stopu v klasické hudbě by mělo být základem každého festivalu english

„Nikdy by mě nenapadlo, že se budu věnovat klasické hudbě.“

„Nesmírně si vážím Petra Nouzovského jako skvělého muzikanta, kantora, ale hlavně člověka.“ 

„Musí nastat posun, jinak nemáme šanci mezi mnohými jinými festivaly přežít.“

V úterý 9. července začíná letní sezóna jednadvacátých Třeboňských nocturen. Již třetím rokem v jejich čele stojí Irma Mrázková, která navázala na práci svého otce, hoteliéra a současně zakladatele tohoto jihočeského festivalu. Navíc vede i pražský festival Věčná naděje, ačkoli původně její kariéra směřovala do jiných oborů. Dnes úspěšná festivalová manažerka v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje, jak těžké je skloubit dva festivaly dohromady, jaké výzvy přináší organizování hudební akce v regionu nebo co letošní Třeboňská nocturna svým příznivcům, kteří se na ně vypravují i z Prahy, nabídnou. 

Stojíte v čele dvou festivalů, Věčné naděje a Třeboňských nocturen, přestože jste vystudovala ekonomii a vaše kariéra byla zpočátku spjata spíše s cestovním ruchem. Co vás přivedlo do světa hudby a k festivalovému managementu?

Máte pravdu, nikdy by mě nenapadlo, že se budu věnovat klasické hudbě. Ale životní cesty jsou nepředvídatelné. Stojí za tím zajímavý příběh. Můj otec, Miloš Končický, byl dlouholetý ředitel restaurací na Praze 1, v roce 1990 byl osloven rodinou Tichých, zda by mohl řídit nový hotel na Václavském náměstí v domě, který po revoluci získala v restituci. Tak vznikl hotel Adria. Nějaký čas poté navštívil lázně v Třeboni a na náměstí objevil vybydlený hotel Zlatá hvězda, přesvědčil majitele Adrie, aby ho koupili a zrekonstruovali. Tak se stalo. A aby nebyli pro místní jen neznámými Pražáky a vrátili něco Třeboni, napadlo otce založit festival klasické hudby. Tak se roku 1997 uskutečnil první ročník zimních Abonentních koncertů a po několika letech i letní festival, jehož jednadvacátý ročník proběhne letos. Já jsem po studiích na Vysoké škole ekonomické odjela na dva roky do Austrálie, po návratu jsem pracovala v bance a hotelnictví. Po mateřské dovolené jsem zvažovala, kterou cestou se vydat. Otec mi nabídl spolupráci v rámci festivalové produkce a roku 2021 mi předal i vedení Třeboňských nocturen. Roku 2020 jsem navíc potkala paní Jankovskou, která v té době přebírala vedení festivalu Věčná naděje, a dohodly jsme se na spolupráci. To jsme netušily, že přijde doba covidová a plány se budou muset ubírat trochu jinou cestou.  

Jak to jde dohromady? Jak se vám daří skloubit celoroční organizaci dvou akcí?

Festival Třeboňská nocturna je již od počátku organizován během druhého červencového týdne. Plány s Věčnou nadějí byly zprvu takové, že hlavní část proběhne v listopadu, poté se festival přesunul do období únor až duben. V podzimní části organizujeme jen pár drobných komorních koncertů. Nicméně v říjnu zahajujeme zimní cyklus v Třeboni. Naštěstí mám kolem sebe skvělý tým lidí, na které se mohu spolehnout, a to celou záležitost velmi usnadňuje.

Oba festivaly jsou, jak zmiňujete, pořádány dvakrát v sezóně. Nabízí se úvaha, že toto rozvržení je vaší iniciativou, je tomu tak? V čem spatřujete výhody tohoto dvouvrcholového plánování?

Ani ne tak mojí, jako spíše obou týmů. Nocturna takto fungují od prvopočátku, v zimní sezoně se zaměřujeme na česká komorní uskupení a přední sólisty, koncerty navštěvují a podporují spíše místní firmy a posluchači, v létě je festival navštěvován lázeňskými hosty, hosty z celé republiky i zahraniční, ten dopad je z územního hlediska daleko větší. 

S Věčnou nadějí jsme chtěli udržet kontakt s posluchači během celého roku, nejsme jen festivalem klasické hudby, chceme přiblížit dobu nesvobody i jinými žánry – divadelními či dětskými představeními, přednáškami nebo jazzovou hudbou, a tak se nám nabízí široká škála projektů, které nelze zorganizovat během jednoho cyklu.

Pokaždé se můžeme zaměřit na trochu jinou posluchačskou základnu.

Na obou akcích spolupracujete s violoncellistou Petrem Nouzovským v úloze dramaturga. Třeboňských nocturen se ujímá nově, proč?

Já si nesmírně vážím práce všech předešlých dramaturgů, ať to byl pan profesor Hlaváč, poté Jiří Konopásek z Pražského jara jako dramaturg letní části, či Jaroslav Šefrna z FOK jako dramaturg té zimní. Chtěla bych jim velmi poděkovat za jejich práci i za to, co festivalu dali. Po jisté době ale cítíte potřebu lehké změny, posunu, nového názoru a nadhledu. A to jsem právě v Petrovi, kterého jsem oslovila kvůli spolupráci pro festival Věčná naděje již v roce 2020, našla. Nesmírně si ho vážím jako skvělého muzikanta, kantora, ale hlavně člověka. 

Povídáme si v období před zahájením letošní letní části Třeboňských nocturn. Co bude jejím leitmotivem?

Festival je velmi svázán s Třeboní, snažíme se v programu přinášet ověřené jistoty i nová jména, těší nás především, když pro sebe něco diváci objeví, ať jsou to obrovské talenty Daniela Matejči, Jana Schulmeistera anebo Arete String Quartet z Jižní Koreje. Ve výčtu bychom samozřejmě mohli pokračovat. 

Letošní rok ovládají oslavy Roku české hudby. Jak se na tento fenomén a jeho možné přínosy obecně díváte a jak se promítá do vaší práce?

Upomínat na českou stopu v klasické hudbě by mělo být základem každého festivalu, nejenom v Roce české hudby. Představovat autory nejen ty notoricky známé, ale i ty, kteří na nějakou dobu upadli v zapomnění. O toto se velmi snažíme ve Věčné naději, je to prakticky nosný pilíř festivalu, který stojí na tzv. „terezínských autorech“, těch, kteří část svého života museli žít v ghettu Terezín a před koncem války zahynuli v koncentračních táborech. Pokládáme si otázku, jaká by byla hudba, kdyby tito talentovaní skladatelé mohli pokračovat ve své tvorbě, kam by se asi ubírala. A nejenom připomínáme tyto autory, my jejich hudbu předkládáme posluchačům spolu s tou naprosto moderní. V letošním roce totiž proběhl i první ročník skladatelské soutěže. Necháváme na divákovi, ať si utvoří svůj vlastní názor. 

Co se týče Nocturen, zde již dlouhodobě během sobotního závěrečného gala večeru představujeme postavu Emy Destinnové, která posledních pár let svého života prožila v nedaleké Stráži nad Nežárkou a k Třeboni měla blízký pracovní i osobní vztah. Představujeme posluchačům árie, která tato hvězdná sopranistka zpívala na světových pódiích. 

Třeboňská nocturna se letos konají po jednadvacáté, vy v jejich čele stojíte tři roky, jak vnímáte jejich vývoj a ukotvení v regionu i na české festivalové mapě?

V době, kdy jsem do Třeboňských nocturen nastupovala, bylo takových projektů minimálně, v kraji prakticky jen festival v Českém Krumlově. Sehnat partnera nebyl až tak velký problém, sponzorské částky byly relativně vysoké, náklady na festival mírné. To se během doby změnilo, podobných festivalů přibylo a najít nového partnera, který by se rozhodl podporovat festival dlouhodobě, je téměř nemožné. Státní podpory se tenčí, o růstu nákladů není nutno hovořit. Naštěstí máme již od počátku stálé partnery, kteří za námi stojí, a to především město Třeboň, Jihočeský kraj a některé soukromé společnosti. Doufejme, že ani předávání firem další generaci neohrozí budoucnost festivalu. 

Pracujeme na utužení vztahů s místy Horního a Dolního Rakouska, dlouhodobě spolupracujeme s Hudební školou v Linci a organizujeme přeshraniční koncerty. V době covidové toto ustalo, nyní se snažíme na tuto spolupráci navázat.  

A jak pracujete s koncertními prostory, je stále v Třeboni co objevovat a rozeznívat nového?

Stabilně využíváme konírny Státního zámku Třeboň během zahajovacího koncertu, v minulosti též malého nádvoří. Dále pak překrásného empírového Divadla J. K. Tyla, na jehož prknech vystupovali velcí umělci, např. i zmiňovaná Ema Destinnová. Po sedmi letech se vracíme do nově zrekonstruovaného kostela sv. Jiljí a Panny Marie Královny, na tuto chvíli jsme se velmi těšili. Po tři roky využíváme komorních prostor Tunel music baru pro čtvrteční jazzový večer. Poslední dva koncerty jsou venkovní, po mnoha letech, kdy se konaly přímo na hlavním Masarykově náměstí, poté na velkém nádvoří zámku, jsme se usadili ku spokojenosti všech na nádvoří městského úřadu, v areálu bývalých tereziánských kasáren, jejichž tvar je do písmene U a tak je koncertní místo ze tří stran chráněno. 

Do budoucna bychom velmi rádi využili i Schwarzenberské hrobky, z centra vzdálené asi kilometr a půl. Do této chvíle jsme nenašli odvahu vyřešit problém těžší dostupnosti tohoto místa. Přeci jen máme posluchače věkově vyšší skupiny a na ty musíme myslet.

Mantrou dnešní doby je poprávu podpora mladých talentů, ta není cizí ani vašemu festivalu. Zejména v úvodních koncertech je vcelku patrná linka zařazování mladých hudebníků, někteří se dokonce po roce vrací… prosím, představte je?

Dlouhodobě spolupracujeme se soutěží Pražského jara, jehož laureát se vždy představí během nadcházejícího roku v Třeboni, letos to je korejský violista Kyungsik Shin. 

Dále jsme si dovolili být tak odvážní, vyslyšet prosby posluchačů a pozvat umělce, kteří vystoupili již vloni a sklidili nebývalé ovace – houslistu Daniela Matejču a klavíristu Jana Schulmeistera. Mají před sebou jistě zářnou kariéru a my tak budeme moci vzpomínat na to, jak jsme je, téměř jako neznámé, představili našim posluchačům. Seznam těch, kteří u nás začínali a stali se z nich velké hvězdy, je poměrně dlouhý – Adam Plachetka, Ivo Kahánek, Jan Mráček a další. 

A samozřejmě bych ráda zmínila i naši spolupráci s místní ZUŠ Třeboň, která je líhní talentů. Již léta společně organizujeme projekt Pódium mladých, vystoupení žáků a absolventů této školy. V posledních letech má tento večer i charitativní rozměr, dobrovolné vstupné je věnováno rodinám hendikepovaných dětí. 

Na co dalšího byste z programové nabídky upozornila?

Určitě bych velmi ráda upozornila na jeden z vrcholů festivalu, páteční (12. července, pozn. redakce) vystoupení souboru Janoska Ensemble, založeného bratry Ondrejem, Františkem a Romanem Janoškovými a jejich švagrem Juliem Darvasem. Soubor doplní zpěv čtvrtého bratra Arpáda. Všichni umí hrát na několik hudebních nástrojů a jsou nositeli významných soutěžních ocenění. Ondrej působil jako první houslista Vídeňských filharmoniků, František je držitel první ceny z Mezinárodní soutěže Franze Liszta. Jejich virtuozita a improvizační umění jim dovolují široké repertoárové rozpětí od děl klasických po vlastní skladby a aranžmá. V České republice vystupují velmi zřídka, měla jsem to štěstí je vidět během jejich loňského turné. Okamžitě mi bylo jasné, že je musíme pozvat do Třeboně, jednání nebyla jednoduchá, ale nakonec se nám to podařilo. Bude to pro nás a jistě i pro diváky obrovský zážitek, a navíc jsme připraveni i na nepřízeň živlů, diváci tak mohou zakoupit vstupenky bez pohledu na předpověď počasí.

Dále bych ráda upozornila na čtvrteční vystoupení tří skvělých umělců – Jiřího Bárty, Jiřího KabátaMilana Paľy, kteří v prostorách kostela sv. Jiljí představí Bachovy Goldbergovské variace. A poté od dvaadvacáté hodiny bude následovat jazzové odbočení v Tunel music baru, zpěvačku Zeurítii doprovodí jeden z našich nejlepších kytaristů Libor Šmoldas.  

V závěru festival nabídne tradiční poctu Emě Destinnové, jak jste ji pojali letos?

Podařilo se nám do Třeboně dostat naše přední sólisty, Janu Siberu a Aleše Brisceina, kteří spolu vystupují již řadu let a ztvárnili mnoho rolí. Oba jsou též nositeli ceny Thálie. Doprovodí je Komorní filharmonie Pardubice pod taktovkou Zbyňka Müllera. Zazní árie z oper Mozarta, Donizettiho či Pucciniho.

Naváží tak na řadu skvělých umělců, kteří zde již v minulosti vystoupili – Adam Plachetka s Kateřinou Kněžíkovou, Eva Hornyaková, Veronika Dzhioeva, Elena Mosuc či trio pěvců Martin Bárta, Jiří Brückler a Svatopluk Sem. Do budoucna bychom rádi zvali i vítěze mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka.

Zmínily jsme, že Třeboň je lázeňské a turistické město, odráží se tento fakt v návštěvnosti, nebo cílíte zejména na třeboňské rezidenty?

Před rokem jsme si udělali lehký dotazníkový průzkum a dozvěděli jsme se, že dvaadvacet procent návštěvníků pochází z Třeboně, čtvrtina z dalších míst Jihočeského kraje, třicet šest procent je z ostatních regionů či zahraničí a sedmnáct procent návštěvníků přijíždí z Prahy. Zdaleka se tak nejedná o festival pouze regionálního charakteru. Určitě nám napomáhají i lázeňští hosté, od mnohých z nich vím, že si pobyt rezervují již s ročním předstihem v době festivalu. 

Třeboň ale není jen o našem festivalu, kultury je tu přehršle a v poslední době vznikají nová kulturní místa. Ať je to multifunkční prostor 105, kde probíhají pravidelné výstavy a divadelní představení, kavárna V klenbách a další. Je vidět, že místní i návštěvníci jsou po kultuře lační. 

A vaše vize festivalu na podzim a do budoucna? Na jakých pilířích by Třeboňská nocturna měla nadále stát?

Ten posun musí nastat, jinak nemáme šanci mezi mnohými jinými festivaly přežít. Zakládáme si na kvalitě, to je pro nás velmi důležité a zásadní. Do Třeboně zveme opravdové špičky naší a zahraniční scény. Rádi bychom nabídli pořady i pro neposluchače klasické hudby, především malé diváky. Již v loňském roce zde proběhlo dětské představení Harlekýn klarinetisty Karla Dohnala, naprosto úchvatná záležitost. Na toto bychom chtěli navázat. A rádi bychom přilákali posluchače střední generace, kteří na našich koncertech jsou v menšině. Musíme zapracovat na jejich oslovování.

Foto: archiv Irmy Mrázkové, David Peltán, Ivan Malý, Andreas BItesnich

Lucie Johanovská

Šéfredaktorka

Hudební organizátorka a příležitostná publicistka, od ledna 2024 šéfredaktorka portálu KlasikaPlus.cz. V minulosti spolupracovala na různých hudebních projektech, například MHF Pražský podzim, MHF Český Krumlov, Letní slavnosti staré hudby, Svátky hudby v Praze, Václav Hudeček a jeho hosté či MHF Lípa Musica a Českolipský komorní cyklus. Věnuje se hudebnímu marketingu, managementu, dramaturgii i hudební publicistice, příležitostně pořádá komorní koncertní akce.



Příspěvky od Lucie Johanovská



Více z této rubriky