„K paní profesorce Boguniové jsem šel studovat mimo jiné i proto, že má čas se studentům opravdu věnovat.“

„Hudba baroka mi je duševně i tělesně nejbližší.“

„Rád bych si teď od soutěží dal trochu pauzu a zapracoval na svém repertoáru.“

Jednadvacetiletý klavírista Jan Čmejla se v březnu stal laureátem prestižní lipské soutěže věnované tvorbě Johanna Sebastiana Bacha – kromě první ceny získal i cenu publika a několik dalších ocenění. Krátce po návratu mluví o tom, co soutěžní období obnášelo, jak se připravoval a kam by se teď chtěl vydat dál. 24. dubna umělec vystoupí v rámci příbramského Hudebního festivalu Antonína Dvořáka. 

Voláme si jenom pár dní po tvém velikém soutěžním úspěchu. Jak se cítíš?

Ehm… unaveně! Ale dobře. Mám velkou radost, je to skvělý pocit. Teď si to opravdu užívám. 

Jak se ti hrálo ve velkém sále Gewandhausu? Zažil jsi už předtím něco podobného?

V takhle velkých sálech jsem zatím moc nevystupoval. Párkrát jsem hrál v Rudolfinu, pak ve francouzském Épinalu v takovém větším sále Rotonde Théâtre, ale ten se přece jenom nedá srovnávat s prestiží Gewandhausu. A hrálo se mi tam výborně. Na zkoušce to tedy šlo ještě špatně, ale pak jsem si trochu zvykl na klavír a na finálovém koncertě už jsem hrál s velikou inspirací. Pro mě to byly strašné nervy, ale akustika je tam opravdu skvělá. S Markem Kozákem jsme si navzájem říkali, jak nám klavír zní, dávali jsme si rady. A co je zajímavé – čím víc člověk stoupal nahoru do těch zadních řad, tím to znělo kulatěji.

To mě zaujalo, protože já byl zrovna před rokem v Gewandhausu jako posluchač poprvé (reflexe ZDE) a měl jsem stejný dojem – seděl jsem úplně nahoře a měl pocit, že zvuk mám na dosah ruky. Ale zároveň mi ten sál připadal takový chladný a šedivý.

Nevím, to nedovedu říct. Já měl zvláštní zkušenost spíš s klavírem, protože celou tu soutěž zaštiťovala značka Blüthner, která pro každé kolo připravila jiný nástroj. Ale já i Marek jsme s ním docela bojovali, hlavně ve finále. Měl jsem pocit, že vůbec netáhne zvuk do sálu, i mechanika byla dost těžká. Zato ve druhém kole mi klavír sedl výrazně lépe. Na Blüthner mimochodem budu hrát i na tom recitálu. 

Na kterém recitálu?

V červnu v rámci bachovského festivalu mě čeká recitál v Gewandhausu.

Znovu v tom velkém sále?

Ano!

To je skvělé. Už víš, co tam budeš hrát?

Samozřejmě už jsem nad tím přemýšlel, ale zatím jsem se nerozhodl. Jednu půlku bych určitě rád věnoval Bachovi – asi se pustím do té Partity D dur, kterou jsem hrál na soutěži. Koncert navíc bude nahrávat label Genuin Classics a tu Partitu bych na nahrávce docela rád měl. K Partitě by se dobře hodila Chromatická fantazie a fuga d moll. Druhá polovina programu asi bude hodně laděná do hudby 20. století. Znovu uvažuju o těch Variacích na Chopinovo téma od Rachmaninova – i když ty už mám na CD natočené – a pak také o Skoumalovi, Ligetim, Janáčkovi. Něco v tom duchu.

Toho Rachmaninova už sice hraješ delší dobu, ale je to velmi dlouhé a komplexní dílo. Jak se ti udržuje v prstech? Kolik to stojí času a úsilí?

Musím říct, že teď po asi dvou letech, co tu skladbu studuju, ji mám už docela zažitou a jsem schopný ji poměrně rychle zase nacvičit. Ale ty začátky a první koncerty, co jsem s ní měl, byly strašně náročné, ať už fyzicky nebo na paměť. V technickém ohledu ji musím hodně cvičit stále – mám pocit, že ruka si tam rychle odvykne.

To je vlastně docela nezvyklé, že sis v devatenácti letech zvolil právě tuhle skladbu. Vedl tě někdo k výběru repertoáru?

Ne, skladby jsem si vždycky vybíral sám. Spíš mě to táhlo k věcem, které se moc nehrají. Ale Rachmaninova jsem si nevybral kvůli nějaké strategii – prostě se mi to hrozně líbilo. Přitahovala mě ta hloubka, to temno, jak se to celé nese v c moll, es moll, b moll tóninách… 

Osobně to s tou skladbou mám složitější. Vnímám ji jako jedno z nejhlubších sólových děl od Rachmaninova – určitě je obsahově závažnější než třeba Variace na Corelliho téma – ale zároveň mám dojem, že se moc táhne, že na papíře působí přesvědčivěji než na pódiu.

Variace na Corelliho téma jsou samozřejmě trochu přístupnější a kompaktnější. Sám Rachmaninov u obou cyklů variace vynechával, a výsledná délka tím pádem bývala menší. Ale já si vybírám skladby i z toho důvodu, že mě přitahuje jejich posluchačská náročnost. Často dostávám nápady, jak je zpřístupnit. Nevím, jestli mi rozumíš. Třeba když by se tady a tam udělalo tohle, kdyby se určité části pojaly jinak, energičtěji či naopak Grave, enigmaticky nebo suše, najednou cítím, že ta hudba může být atraktivní. Takže i tímto směrem se ubírám ve volbě repertoáru.

Původně jsme se snažili na rozhovoru domluvit už na dříve, ale to jsi byl zrovna zaneprázdněný jinou soutěží v Amsterdamu. A repertoár jsi tam měl také úplně jiný: Haydnova sonáta C dur, Ligeti, Skoumal, připravoval jsi dokonce i Beethovenův První koncert. Jak se ti s tím vším povedlo žonglovat? 

To bylo neskutečné žonglérství. V prosinci jsem se přihlásil na několik soutěží a když mi pak právě tyto dvě potvrdily účast, zjistil jsem, že mezi finálovým kolem jedné a prvním kolem té bachovské jsou tři dny. Prošel jsem si program a zvažoval: tohle umím, tamto jsem nikdy nehrál… ale nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Je mi jednadvacet a připadalo mi, že z toho mohu vytěžit cennou zkušenost a zároveň nabrat nový repertoár. Učil jsem se nově Preludium a fugu od Bacha, pak Šostakoviče, Mozartův kvartet a další asi hodinu hudby. Takže pro mě v tom bylo hodně nadšení. A jak jsem s tím žongloval? Prostě jsem hodně cvičil! Seděl jsem u klavíru i deset hodin denně, pokud to šlo, pokud tělo dovolilo.

Volal jsem si s paní profesorkou Boguniovou, se kterou stále udržuju kontakt, a povzbuzovala mě, ať se soutěží zúčastním. Říkal jsem jí, že v únoru přijedu do Prahy a pak se rozhodnu, jestli případně jednu z nich neodřeknu (přičemž bachovská soutěž byla větší prioritou). Ale jak jsem hodně pracoval a svědomitě řešil prstoklady, nějak jsem se to naučil a začal si to obehrávat. Napadlo mě, že by to nakonec šlo zvládnout. Dokonce jsem si udělal i tabulku, kam jsem si zapsal všechny skladby a k nim přiřadil barvy podle stavu, ve kterém se nachází. Zelená znamenala, že skladbu ovládám a jsem s ní sžitý, oranžová zase, že to zatím není na dobré cestě. Byla to vlastně trochu hra, na konci dne se snažit ty barvy trochu zlepšit. Občas jsem se totiž dostával do situací, kdy jsem dvě hodiny intenzivně cvičil hromadu skladeb, ale neměl jsem pocit žádného posunu. Zkrátka jsem to celé pojal jako velikou silovou i repertoárovou výzvu. A v Amsterdamu, na té první soutěži, mě nakonec ani nevzali přes první kolo – což mi ale dalo víc času na přípravu té bachovské.

Takže nakonec štěstí v neštěstí.

Vlastně ano.

Mimochodem, vůbec ses nešetřil. Třeba gis moll preludium a fuga z druhého dílu Dobře temperovaného klavíru, to je opravdu závažná věc.

Ano, tam je dlouhá fuga se dvěma tématy. Ale já mám ten gis moll „temperák“ strašně rád, chtěl jsem ho hrát. Bylo to náročné, interpretačně jsem hodně váhal, třeba ohledně tempa v preludiu. Myslím, že se dá pojmout svižně, s nábojem, ale stejně tak i volněji, recitativním způsobem. A právě s tím jsem pořád bojoval. Nemohl jsem se rozhodnout, jaký charakter bych tam chtěl.

Když mluvíš o tabulkách na cvičení a o různých uměleckých rozhodnutích, zajímá mě, jakým způsobem vlastně v současnosti studuješ u profesora Wolframa Schmitta-Leonardyho. Asi už jsi hodně samostatný…

Řekl bych, že docela ano. Hodně času cvičím intuitivně, podle momentální potřeby. Ta tabulka byla výjimečný případ, spíš pro přehled, protože jsem často něco úplně zapomněl cvičit, jak toho bylo hodně. (smích) 

Na svém současném profesorovi si cením hlavně toho, že má čas se studentům opravdu věnovat. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem na konzervatoři šel studovat k paní profesorce Boguniové, za kterou stále docházím v rámci externího studia. Rád bych ji tu speciálně zmínil – u paní profesorky studovali výborní muzikanti jako Lukáš Klánský, Adam Skoumal nebo Miroslav Sekera a mnoho jejích dalších studentů dnes vyučuje na hudebních školách u nás i v zahraničí. Každý začínající konzervatorista je u ní v dobrých rukou a o to víc mě někdy překvapuje, že se k ní z mladých talentů dnes téměř nikdo nehlásí. Přitom její práce mluví sama za sebe…

Můj profesor má velikou koncertní zkušenost, ale už vůbec nehraje, věnuje se pouze učení. Každý týden s ním mám hodiny pravidelně po devadesáti minutách a k tomu v rámci třídy děláme přehrávky, kde si obehráváme program a navzájem si k tomu se spolužáky něco říkáme. Před tou soutěží jsem navíc jel k němu domů do Sárska a pracovali jsme ještě dalších pět hodin, mezi tím pauzy třeba na koláč.

Z fotografií a rozhovorů mi připadá, že je to silná osobnost s charismatem a určitou „gravitační silou“.

Určitě, nejsi první, kdo něco takového říká. On vyzařuje velikou autoritu. V prvních semestrech jsem se ho bál, na hodině jsem býval spíš úzkostlivý a měl jsem strach ze špatných not. On k tomu totiž přistupuje neskutečně vážně a má vysokou představu o umělecké excelenci, takže dostat od něj komentář „sehr gut“ nebo „das ist super“ je od něj opravdu rarita. (smích) Ale učí výborně! Má v určitém smyslu svůj vlastní styl a pohled na hudbu, který s ním ne vždy sdílím – ale to je také důležité, protože o tom pak hovoříme a snažíme se dojít k nějakému závěru. Je to úžasný člověk, velmi přátelský. Přestože hodně pracujeme, někdy i zajdeme na pivo a popovídáme si.

V Německu tedy i bydlíš, je to tak?

Ano, teď už to bude třetí rok. V Mannheimu.

Jak často jezdíš do Česka?

Asi tak dvakrát za semestr, většinou jezdím kvůli nějakému koncertu nebo rodině. V létě také bývám měsíc v Praze. Mannheim je sice úžasné studentské město se super kavárnami, příjemnou atmosférou a uličkami jak z New Yorku, ale s krásou Prahy se to nedá srovnat.

Řekni něco málo o koncertech, které tě čekají na Pražském jaru a na Hudebním festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami. Zase tam máš samozřejmě dva úplně odlišné programy.

A právě ty programy bych ještě možná nakonec rád změnil. V návaznosti na tu soutěž bych teď chtěl uvádět na koncertech hlavně Bacha. (Oba festivaly už od chvíle, kdy se rozhovor uskutečnil, programy aktualizovaly – pozn. red.)

Chápu.

Uvidíme, jak to dopadne. V Příbrami už jsem program změnil, ale vítězná skladba skladatelské soutěže festivalu Zámecká prohlídka od Martina Kuxe-Krále tam zůstane a zaujme místo na začátku druhé půlky. 

Jestli se nemýlím, tak Bacha jsi tolik nehrával. Hrál jsi několik preludií a fug, Rameauovu suitu… Ale Partitu a Chromatickou fantazii a fugu jsi asi studoval nově?

Ne tak docela. Zrovna D dur Partitu jsem už hrál, měl jsem ji na programu na koncertech ve Španělsku a Portugalsku. Četl jsem si i některé Francouzské a Anglické suity, snažil jsem se ten bachovský repertoár postupně rozšiřovat a vždycky mě to hodně bavilo. Vůbec, ten svět barokní hudby na moderním nástroji si opravdu užívám. Na lipskou soutěž jsem se nepřihlásil kvůli tomu, že by mě lákala jako výzva. Tak by to možná bylo v případě beethovenovské soutěže ve Vídni – to úplně můj repertoár není, necítím se v něm dobře. Ale to baroko, to mi je duševně i tělesně nejbližší – ať už jde o polyfonní, horizontálně vystavěnou hudbu Bacha, nebo o převážně homofonní, vertikálně chápané skladby Rameaua.

Ještě na chvíli zpět ke koncertům – ty máš teď před sebou tedy Příbram, Pražské jaro, pak v červnu hraješ ten koncert v Lipsku…

V Lipsku kromě recitálu budu hrát ještě Bachův Koncert pro tři klavíry.

Přinesla ti ta soutěž ještě nějaké další koncertní příležitosti?

Zdá se, že se věci teprve začínají vyjasňovat. Dostal jsem vizitky od dvou agentur a organizátoři zmiňovali možnost vystoupení ve frankfurtské Alte Oper a také v Paříži. Kromě toho jsem obdržel pozvání na recitál v Hongkongu v příštím roce – pro nadšeného klavírního studenta je to opravdový sen, když se postupně otevírají takové příležitosti. Potvrzené zatím mám jen ty dva červnové koncerty, ale vypadá to, že v roce 2026 bych měl v Lipsku vystoupit znovu, tentokrát při zahájení bachovské houslové soutěže.

Na takhle veliké a renomované soutěži jsem tě vlastně viděl poprvé. Plánuješ se teď víc zaměřit na soutěže typu Cliburn a podobné?

Rád bych teď spíš zapracoval na svém repertoáru. Nevím, jestli si to můžu dovolit říct, ale teď si od soutěží snad můžu dát trochu pauzu. Raději bych se teď věnoval koncertní činnosti. Věřím, že třeba za dva roky ještě na nějakou soutěž půjdu, ale nemám žádné plány, budu se rozhodovat spontánně.

Kdyby to už šlo úplně bez soutěží, tak by to bylo samozřejmě lepší.

Ano. Mě to soutěžení na jednu stranu baví, mám možnost se toho hodně naučit a dostávám spoustu nápadů, ale také jsou to strašné nervy. Přestože se snažím vždycky být pozitivně naladěn a brát soutěže hlavně jako zkušenost, nějaké ty ambice člověk přece jenom má a říká si: „Kdyby to vyšlo, to by bylo fajn…“. Ale jak vidíš, jednou se nedostanu přes první kolo, podruhé se naopak takhle šíleně zadaří… V uměleckém světě to je těžké, všechno se hodnotí subjektivně. Nemáme stopky jako třeba při slalomovém sjezdu.

Kdybys teď neměl žádné koncertní závazky a mohl by sis úplně svobodně vybrat nový repertoár, co by ses naučil? Máš nějaké sny? 

To je těžké! Já vždycky hledám další možnosti, jak si repertoár rozšířit… 

… takže jsi ten typ, že se nechceš specializovat, chceš to mít rozmanité…

Na druhou stranu tahle cena mi dělá velikou radost, protože se neskutečně těším, až se ponořím do dalšího Bacha. Rád bych si zahrál třeba Goldbergovy variace. Byla by to práce na nějakou dobu, ale stálo by to za to.

Myslím, že hlavu, ruce i srdce na to máš.

Já myslím, že by to šlo. Kdybych to tak rok, dva cvičil, než bych to mohl někde zahrát… Rád bych si také zahrál víc etud od Ligetiho, ta hudba mě zajímá a baví. Pak bych se chtěl o něco víc věnovat klavírním koncertům. V prosinci budu hrát Brahmsův Druhý se Severočeskou filharmonií Teplice, na to se moc těším! Je to asi můj nejoblíbenější klavírní koncert, ale zároveň jeden z těch nejtěžších, takže z toho mám dost respekt, trochu i strach… Blízké jsou mi i Písně beze slov Mendelssohna, které jsem teď hrál na té soutěži. To je tak krásná hudba, bezstarostná, lyrická.

Jak rychle se učíš nové skladby?

Docela rychle, v poslední době se to zlepšilo. Jedna věc je si tu skladbu zapamatovat, další věc je předvést ji na koncertě s plným nasazením a ucelenou interpretací – to trvá déle. Dám příklad: preludium a fugu od Bacha jsem se naučil zpaměti za týden. Někdo by to zvládl za den, ale já tam ten čas trochu potřebuju. Je to ale různé. Na Beethovenův První klavírní koncert jsem ten měsíc potřeboval, to se mi nezdá lehké. Pokud ale jde o Ligetiho, tam to trvá! Než člověk přečte třeba i jenom jeden takt, to je někdy docela fuška. Ale studium jeho skladeb tomu mozku něco provede, člověku pak všechno ostatní připadá lehčí.

Poslední otázka: Tebe dřív hodně zajímala móda. Je to tak stále?

Už to asi tolik neřeším. Býval jsem do toho docela zapálený, ale teď nosím hlavně košile a kalhoty. Možná mě v tom trochu ovlivnilo Německo. Všichni se tady oblékají hlavně funkčně, aby se „dalo dobře do deště“… V rámci té bachovské ceny mě teď ale čeká takový luxusní zážitek – ušijí mi oblek na míru, takový kostým, jehož součástí bude i vesta s barokními vzorci. Tak na to se těším. Ale obecně mě studium a povinnosti tak přemáhají, že ráno na sebe vezmu prostě něco, co je čisté.