Závěrečné písňové matiné aktuálního ročníku koncertních setkání ve Stavovském divadle nabídlo v sobotu 7. března francouzské písně přelomu 19. a 20. století, klavírní perly ruského autora a na závěr světovou premiéru současného českého skladatele. Nápadité umístění dopoledních koncertů na jevišti divadla při zatažené oponě dodává hudbě rozměr intimnosti, kterou umělci i posluchači velmi ocení. Stejně tak ocenili výborné výkony účinkujících.

Tématem březnového matiné byl impresionismus a symbolismus, o němž v úvodu zasvěceně pohovořili tvůrci tohoto cyklu; dramaturg Opery Národního divadla a Státní opery Beno Blachut ml. spolu se Zdeňkem Klaudou, působícím v Národním divadle jako vedoucí hudební přípravy a asistent dirigenta. Písňová matiné na jevišti Stavovského divadla za jeho oponou úspěšně vzkvétají již od roku 2023.

Impresionismus si přirozeně spojujeme se jménem Clauda Debussyho a právě jeho písňový cyklus Ariettes oubliées komponovaný v roce 1874 na verše Paula Verlaina koncert zahájil. Sólistka Národního divadla Jekatěrina Krovatěva svým mladistvým zvonivým sopránem uvedla Verlainovy zhudebněné verše procítěně s jemným komorním podáním a vystihla hezky modulací svého hlasu charakter jednotlivých písní. Výborný klavírní doprovod Martina Levického, oceňovaného jako výrazná osobnost v sólové i komorní hře, dokresloval působivé imprese Debussyho inspirované Verlainovými verši psanými ve vězení. Šest písní s proměnlivými náladami zaznělo s lehkostí, naléhavostí i smutkem, sopranistka i klavírista podali písně opravdu precizně s pěknými detaily.

Z díla dalšího francouzského skladatele Henri Duparca si vybral barytonista Jiří Hájek, rovněž sólista Národního divadla, čtyři písně komponované v rozpětí let 1874 až 1911. Krásný témbr zvučného hlasu v písních Extase, L‘invitation au Voyage, Phylidé a Le manoir de Rosemonde podpořil opět virtuózní klavír s půvabnými trylky a výraznými melodickými prvky. Pěvec se ponořil do melancholie, vzpomínek i romantických milostných citů, v závěru pak odhodlání až výhružného končícího rezignací. Vtělil tak do mužného, emocemi přetékajícího i lyrickou touhou naplněného projevu velkou působivost, jež vyvolala u posluchačů nadšený potlesk. 

První písňovou část koncertu střídal sólový klavír Martina Levického v náročných čtyřech Etudách Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. Z Etud psaných ruským klavírním virtuózem na počátku 20. století vybral Martin Levický nejprve z opusu 42 č. 3 Fis dur a č. 5 cis moll – první zněla s perlivými pasážemi v dokonalé lehkosti, druhá rozevlátá s plným pedálem působila až orchestrálně ve velkolepých bězích po celé klaviatuře. Klavírista se představil vynikající technikou a nepřeberně pestrým výrazovým rejstříkem přesně v duchu Skrjabinova obdivovaného mistrovství. Etuda b moll, op. 8: č. 11 pak nabídla chopinovskou melodičnost, podanou romanticky v současném stylu s precizní úhozovou technikou a pečlivě odvažovanými detaily. Poslední Etudu G dur, op. 65: č. 3 uvedly roztančené akordy, zpěvné výšky a náročné intervalové skoky. Výtečná ztišení i rozbouření propletených melodických frází právem vzbudila obdiv.

Závěr koncertu patřil světové premiéře, o níž hovořil Zdeněk Klauda s autorem Vojtěchem Dlaskem a prozradil, že bývali spolužáci a dobře se tedy znají. Skladatel nastínil inspiraci své kantáty ze světa románů italské spisovatelky 20. století Anny Marie Ortesové a odkazu velké osobnosti raného středověku sv. Františka z Assisi. Kompozici pro klavír, mezzosoprán, antické činelky a altsaxofon pojal jako obraz svobody tvoření; je skladatelem, výtvarníkem i básníkem a tyto obory se přirozeně ovlivňují a prolínají. Považuje dnešní hudbu za uvolněnou a zajímá se, jak uchopit téma a jak má posluchač hudbě naslouchat. Název skladby převzal Vojtěch Dlask podle knihy oblíbené spisovatelky Ortesové Il cardillo addolorato (Žalostící stehlík) plné mystiky. Ostatně, jako téma své doktorandské práce si autor zvolil téma „Symbolismus v hudbě“.

Spolu s klavírem Martina Levického novinku přednesla mezzosopranistka Anna Moriová, která se provázela také na saxofon (který dříve studovala) a antické činelky (drobné bronzové disky užívané od pradávna). Pěvkyně, dnes studentka HAMU, disponuje nádherným, temně zabarveným, krásným a velmi nosným hlasem, nastudovala Dlaskův cyklus písní výtečně. Její suverénní, plně oddanou interpretaci provázel klavír jednotlivými melodickými prvky s rytmicky pregnantním spodním tónem, který se neměnil. Hlubší témbr mezzosopranistky až dojímal, když půvabně přecházel do výšek. Italský text zněl v jejím plném hlasu ušlechtile, po změně klavírního doprovodu do skotačivých trylků a virtuózních ozdob zazvonily činelky jemně do rytmu. V pasáži „Z lásky ke králi Karlu Pátému“ se výrazně změnil rejstřík zpěvu v oddělených tónech, klavír naopak rozehrával dlouhé běhy přes klávesy vzhůru a dolů, kontrast v melodické lince zpěv zjemnil a vystřídal jej krátký harmonický úryvek saxofonu. V části Absorbeat, obsahující prosbu k Bohu, vyzpívala Anna Moriová ve výškách jemně a zcela detailně všechny pocity s niternou oddaností. Klavír ponořený do souhry utěšoval lyrickou melodií, ve zpěvním partu zaznívaly španělské prvky v dechberoucím podání. Náročný cyklus jednotlivých témat uchopila sólistka s výjimečnými dispozicemi pěveckými, ale také výrazným hudebním intelektem, zcela ojediněle a vždy se spolehlivou, pevně ukotvenou klavírní oporou.

Kantáta Vojtěcha Dlaska získala v Anně Moriové a Martinu Levickém brilantní interprety, cesta do světa se nové skladbě českého autora premiérou ve Stavovském divadle otevřela dokořán.

Foto: Petr Sankot

Facebook X E-mail WhatsApp