Trumpetista Reinhold Friedrich si po třech letech opět podmanil Pardubice
„V sedmašedesáti letech se mistr trubky již věru nehodlá předvádět ničím jiným než skutečným a nikterak skrývaným potěšením z toho, co hraje. “
„Reinhold Friedrich dokáže udržet tón s až neuvěřitelnou čistotou a zároveň jej umně modelovat s odzbrojující lehkostí.“
„Robert Kružík v Barberově Adagiu s pardubickými hráči ze smyčcové sekce pracoval pozorně, rozvíjení hlavního motivu i přechody nepostrádaly naléhavost, barevnost ani celkovou uměřenost.“

Sedmačtyřicátý ročník Pardubického hudebního jara nemohl začít lépe. Po třech letech se do města ve východních Čechách vrátil německý trumpetista Reinhold Friedrich, dočkal se ještě před úvodním koncertem festivalu vřelého přijetí publikem, které si vzápětí svým výkonem zcela podmanil, a ještě navíc slíbil, že brzy přijede znovu – na bicyklu… Komorní filharmonii Pardubice v neděli 30. března řídil Robert Kružík.
Pořadatelem Pardubického hudebního jara je i letos největší a nejstarší regionální orchestr. Tým Komorní filharmonie k dva měsíce trvající akci přistupuje pragmaticky, zaměřuje se především na koncerty komorní hudby, která tvoří hlavní náplň festivalových večerů. Těch bylo naplánováno celkem čtrnáct a pouze ve třech z nich dostanou prostor i dva orchestry, oba přitom působící na profesionální úrovni s místním domicilem: vedle Komorní filharmonie jde ještě o Barocco sempre giovane. Doba, kdy do jarních, postupně rozkvétajících Pardubic přijížděla velká orchestrální uskupení z celé republiky, je, zdá se, hlavně z ekonomických důvodů nenávratnou minulostí.
Naštěstí stále zůstala v programu jména významných interpretů a Reinhold Friedrich je bezesporu jedním z nich. Na nedělní koncert pod taktovkou Roberta Kružíka lze v tomto ohledu pohlížet i jako na vítané doplnění skvěle koncipované současné abonentní sezony Komorní filharmonie Pardubice, představující možnosti sólových nástrojů, zároveň však jako by přímo navazoval na společné setkání všech protagonistů – sólisty, orchestru a dirigenta – před třemi lety na stejném místě, tedy v Sukově síni Domu hudby. Špičkově hrající mistr trubky se ovšem na východě Čech mezitím objevil i při jiné příležitosti – s obrovskou chutí si střihl koncert na menším, ale velmi ambiciózním festivalu v Kuksu. (Reflexe ZDE.)

Bez nadsázky lze říci, že kdekoli se Reinhold Friedrich vyskytne, zavládne dobrá nálada. V sedmašedesáti letech se již věru nehodlá předvádět ničím jiným než skutečným a nikterak skrývaným potěšením z toho, co hraje. A že je mistrem trubky par excellence, pozná posluchač okamžitě, aniž by třeba věděl, co vše má tento věhlasný interpret, ale i pedagog po čtyřiceti letech kariéry za sebou. Propojením dechových dispozic a jemného pohybu prstů vtěluje svému nástroji pevný tón, jejž dokáže udržet s až neuvěřitelnou čistotou a zároveň umně modelovat s odzbrojující lehkostí. Nečiní mu sebemenší problém zastoupit hlas sopranistky, čehož jsme byli svědky v úvodním kusu večera, recitativu a árii Leonory z opery Fidelio Ludwiga van Beethovena v transkripci pro trubku a orchestr. Dramatičnost i vroucnost, s nimiž sólista vyložil onen ikonický výjev „Abscheulicher! Wo eilst du in? – Komm, Hofnung“ (v českém překladu „Ty stvůro zlá, kam ten spěch? – Přijď naděje“) okamžitě zkoncentrovaly hlediště na maximální hladinu vnímání. A ihned bylo rovněž patrné, jak dobře si mohou všichni hráči vzájemně rozumět. Fantasticky vyzněla především podpora předvedená trojicí hornistů. Vedle kmenových členek Komorní filharmonie Marie Kosové a Magdalény Kulišové usedl do orchestru s lesním rohem na pouhých pár minut ještě Radek Malý, dlouhé roky působící ve filharmonii v sousedním Hradci Králové. Všichni tři podali famózní výkon, právem je hned poté sólista vyvolal k ocenění, než tak stihl učinit dirigent. Také tohle příjemně kolegiální vystupování je pro Friedricha typické.

Sympatický hlavní protagonista si vzápětí mohl na chvíli odpočinout, neboť dramaturgický střih zařadil na pořad Adagio pro smyčce Samuela Barbera. Skladba amerického autora z roku 1938 nestárne ani se nikdy „neoposlouchá“. Její poselství vyjadřující pocity smíření, touhy i odhodlání, zvěčněné i užitím v řadě významných filmových děl, se v dané chvíli ukázalo být nosným prvkem slavnostní atmosféry večera, dokonce jako by hudba o téměř sto třicet let mladší na úryvek z Fidelia přímo navazovala. Robert Kružík s pardubickými hráči ze smyčcové sekce pracoval pozorně, rozvíjení hlavního motivu i přechody nepostrádaly naléhavost, barevnost ani celkovou uměřenost, to vše bez jakéhokoliv náznaku exaltovanosti, k níž někdy hráče i dirigenta kompozice svádí.
A pak přišel opět Reinhold Friedrich a ještě před přestávkou dospěl večer ke svému vrcholu. Koncert E dur pro trubku a orchestr, S. 49 Johanna Nepomuka Hummela je jedním ze základních kamenů trubkového repertoáru, dílem svěžím a plným života. Zároveň však kusem vyžadujícím vrcholnou virtuozitu sólisty. Úvodní takty sice patřily plně orchestru (Roberta Kružíka samozřejmě i tentokrát nepřehlédnutelnými gesty dokládajícími, jak naplno je i během čekání na svůj úkol ponořen do hudby, doplňoval muž s trubkou), počínaje krátkou vstupní fanfárkou se však situace radikálně změnila. Sólista zcela ovládl hrací prostor a zase si okamžitě podmanil všechny přítomné. Tentokrát nebylo zapotřebí jakýchkoli výkladů či vysvětlování, šlo o předávání čisté radosti. Opětné oslovení hráče skutečně světové úrovně ke spolupráci se pardubickým filharmonikům rozhodně vyplatilo. Co dokáže členy orchestru motivovat k neustálému zdokonalování se více než takováto setkání? Za nadšené posluchače pak vše vypověděl předlouhý aplaus.

Nelze ještě opomenout druhou část zahajovacího koncertu festivalu. Pro ni byla zvolena Symfonie č. 1 C dur, op. 21 Ludwiga van Beethovena. V Pardubicích je na programu poměrně často, hráči orchestru ji mají důvěrně zažitou a většina provedení mívá standardně dobrou úroveň. Pozornost se tudíž logicky soustřeďuje především na dirigenta. Robert Kružík nasadil rychlé tempo a prošel v mladistvém duchu a elánu všemi větami zcela suverénně. Členové orchestru se vysoké míře dirigentovy energie očividně rádi podřídili.

Foto: František Renza / Pardubické hudební jaro
Příspěvky od Roman Marčák
- Bez berliček přímo k podstatě. O ne zcela běžném večeru v Pardubicích
- Vavřínový věnec pro Kaspara Zehndera, s upřímným poděkováním z Hradce Králové
- Ti, co nepřišli, mohou litovat. Zemlinského kvarteto a Darko Brlek v Pardubicích
- Může mít koncert v Hradci Králové světovou úroveň? Ano!
- Další ze šťastných setkání Václava Vonáška a souboru Barocco sempre giovane
Více z této rubriky
- Bravo, Figaro!
- Býti kvartetem. Pavel Haas Quartet otevřel Concentus Moraviae ve velkém stylu
- Nad námi něco je! Levíčkova novinka měla v Betlémské kapli úspěch
- Ježíš očima Máří Magdaleny. Operní koncert Roberta Jindry
- Bez berliček přímo k podstatě. O ne zcela běžném večeru v Pardubicích
- Zámek Dobříš hostil britský Quartet for the Earth
- A Bůh viděl, že je to dobré…
Luksovo Stvoření jako další událost Pražského jara - Excelentní záskok. Markéta Klaudová v titulní roli Myslivečkova Tamerlána
- Čtyři živly na koncertním pódiu
- Skladby studentů HAMU měly ohlas. Před vstřícným publikem hrála Prague Philharmonia