„Přestože Holmer Becker při zpracování tématu nevybočil za hranice soudobé hudební srozumitelnosti, pro někoho z návštěvníků koncertu mohla být uvedená kompozice v kontrastu s ostatním programem přece jen trochu hůře uchopitelná.“

„Interpretace Mendelssohnovy sonáty na menších kukských varhanách vyzněla komorněji než na velkých chrámových nástrojích, což ovšem díky vynalézavému rejstříkování Daniely Valtové Kosinové bylo v daném sakrálním prostoru spíše ku prospěchu věci.“

„Svítivý, přitom příjemně kulatý tón Friedrichovy trubky naplnil prostor kostela v Kuksu doslova mystickou atmosférou. Stačí mu k tomu doslova jeden dlouhý tón, gradující nejen dynamicky, ale i neopakovatelnou emocí.“

Zatímco čtrnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Hudební léto Kuks zahajoval 24. června třináctičlenný ansámbl Pražských komorních sólistů, na jeho druhém koncertě 8. července to byli pouze dva protagonisté: německý trumpetista Reinhold Friedrich a varhanice Daniela Valtová Kosinová, která kromě doprovodu hlavního sólisty měla příležitost i k samostatným sólovým vstupům. Součástí večera se stala i světová premiéra Čarodějnické árie pro varhany současného německého skladatele Holmera Beckera (*1955), který byl na koncertě osobně přítomen.

Spojení trubky a varhan je ověřené doslova staletími. Těžko bychom hledali jiný nástroj, který lépe konvenuje zvuku varhan. Přidává k nim další rejstřík, charakteristický svým jásavě slavnostním témbrem. Toto spojení si mohli vychutnat posluchači druhého festivalového koncertu v kostele Nejsvětější Trojice v Kuksu, jehož dvoumanuálové varhany s pedálem z roku 1906, vsazené do původní barokní skříně firmou Gebrüder Rieger, dokáží v působivé akustice poměrně malého, avšak impozantního barokního prostoru s netradiční architekturou a podmanivou výzdobou vytvořit až mystickou atmosféru. To se podařilo hned v úvodním Preludiu e moll, BWV 548 Johana Sebastiana Bacha (1685–1750) v podání Daniely Valtové Kosinové, absolventky pardubické konzervatoře, pražské AMU a stáže na Hochschule für Musik v Hamburku. Její koncertní činnost je velmi bohatá, vystupuje u nás i v zahraničí, včetně prestižních míst (Carnegie Hall v New Yorku, Musikverein ve Vídni a další), působí rovněž jako sólistka v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK.

Trumpetista Reinhold Friedrich patří ke světově uznávaným interpretům především barokního repertoáru, ale nevyhýbá se ani novějším obdobím, včetně hudby současné. Přes své vytížení na mnoha světových pódiích bývá hostem i v České republice, kromě spolupráce např. s Janáčkovou filharmonií Ostrava vystoupil v uplynulé koncertní sezóně s Komorní filharmonií Pardubice, před dvěma lety působil i jako lektor na mistrovských kurzech Czech Brass Academy Praha. Pedagogicky působí na Hochschule für Musik v Karlsruhe, ovšem své jednorázové „masterclassy“ pořádá prakticky po celém světě. Důkazem jeho proslulosti a respektu k němu bylo i složení publika v kukském kostele, které zahrnovalo neuvěřitelné množství našich předních trumpetistů. To vytvořilo velmi milou a pospolitou atmosféru, na kterou svým nezaměnitelně sympatickým způsobem Reinhold Friedrich očividně reagoval, ostatně to vyjádřil již prostřednictvím svého krátkého úvodního proslovu. Na úvod svého vystoupení zvolil tři z osmi jednovětých Sonát pro trubku a varhany Girolama Fantiniho (1600–1675). Tento trubač na dvoře velkovévody toskánského spolupracoval s Girolamem Frescobaldim, se kterým vytvořil kolem roku 1650 první historicky doložené koncertní spojení varhan a trubky. Reinhold Friedrich Fantiniho sonáty interpretoval obdivuhodným způsobem na barokní clarinu, tedy nástroj bez jakékoliv mechaniky, využívající pouze alikvotní tóny a to s naprostou technickou i intonační suverenitou, což zasvěcené publikum odměnilo bouřlivým potleskem. Pro ostatní vstupy pak použil sólista pístové piccolo trubky, což platilo i pro excelentní provedení Sonáty g moll pro trubku a varhany Pavla Josefa Vejvanovského (1640–1693), která v našem českém prostředí patří k jedné z nejpopulárnějších skladeb, spojující s nápaditou invencí souzvuk trubky s varhanami. Vejvanovského sonátě předcházela kompozice rovněž z českého prostředí, kratší varhanní Fuga D dur Bohuslava Matěje Černohorského (1684 – 1742), kterou interpretka dokázala i díky zvukově příjemnému plénu kukských varhan a rytmické preciznosti podat s působivou přesvědčivostí.

S určitou zvědavostí čeká již každoročně především to pravidelné festivalové publikum na světovou premiéru skladby, inspirovanou některou z loveckých, tzv. „parforsních“ árií šporkovského hudebního archivu v Kuksu. Skladby vznikají z podnětu ředitele, organizátora a dramaturga festivalu v jedné osobě, docenta Víta Havlíčka, pedagoga pražské HAMU, především díky jeho četným kontaktům se soudobými skladateli. Tentokrát oslovil, i na základě úspěšné spolupráce v minulosti, německého skladatele Holmera Beckera. Výsledkem byla jeho Čarodějnická árie pro varhany, zhruba osmiminutová skladba, inspirovaná nápěvem s tímto „programním“ názvem. Jedná se vlastně o volné variace na jednohlasně citovanou árii v úvodu díla. Poněkud provokativní zpracování tématu s častým využitím kontrastu mezi nejnižšími pedálovými tóny a výše znějícími rejstříky se postupně propracuje až k „osvobozujícímu“ závěru, komponovanému již v tradiční harmonické sazbě. Přestože autor při zpracování tématu nevybočil za hranice soudobé hudební srozumitelnosti, pro někoho z návštěvníků koncertu mohla být uvedená kompozice Holmera Beckera v kontrastu s ostatním programem přece jen trochu hůře uchopitelná. Většinou publika však bylo dílo přijato s očividným pochopením a odměněno spontánním potleskem.

Koncert D dur pro trubku a varhany, TWV 51 Georga Philippa Telemanna (1681–1767) není sice tak známý jako koncert Hummelův či Haydnův, přesto patří k stálicím repertoáru světových trumpetistů, ať už ho hrají na moderní pístovou trubku piccolu jako v tomto případě, nebo obdivuhodně na barokní clarinu jako např. v případě trumpetistky Alison Balsom, kterou měla v minulosti příležitost doprovázet i Daniela Valtová Kosinová. Čtyřvětý koncert, uvedený pomalým Adagiem, umožňuje sólistovi uplatnit jak virtuózní techniku, tak lyrické pasáže s nárokem na plynulý ušlechtilý tón, což vše Reinhold Friedrich ovládá s naprostou bravurou. Kromě třetí věty (Grave), která je svěřena pouze varhanám, si mohli posluchači slastně vychutnat dokonalý souzvuk těchto dvou nástrojů bez sebemenšího rušivého kazu.

Před závěrečnou položkou koncertu měli posluchači možnost zaposlouchat se i do hudby romantické. Zazněla totiž třetí ze Šesti varhanních sonát op. 65, Sonáta A dur pro varhany Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809–1847), respektive první z jejích dvou částí – Con moto maestoso. Sonáta zajímavou nekonvenční formou zpracovává luteránský hymnus „Aus tiefe not schrei ich zu dir“ z roku 1524 (parafráze Žalmu 130), který mimochodem použil i J. S. Bach pro vlastní církevní kantátu, včetně poměrně často uváděného varhanního Preludia, BWV 686. Mendelssohnovy varhanní sonáty patří k vrcholům tohoto oboru první poloviny 19. století, do svého repertoáru ho logicky zařazují mnozí špičkoví interpreti, mezi které se směle může řadit i Daniela Valtová Kosinová. Pochopitelně, že interpretace Mendelssohnovy sonáty na menších kukských varhanách vyzní komorněji než na velkých chrámových nástrojích, což ovšem díky vynalézavému rejstříkování (střední fugová část) bylo v daném sakrálním prostoru spíše ku prospěchu věci. Jednotlivé hlasy v poměrně složité Mendelssohnově hudební struktuře tak zněly zřetelně, což někdy v plénu velkých nástrojů neplatí.

Závěr koncertu patřil opět barokní hudbě, která je přece jen s Reinholdem Friedrichem spojena posluchačsky nejvíce. Koncert d moll op. 9, č. 2 pro trubku a varhany je transkripcí původní verze pro hoboj a smyčcový orchestr od Tomasa Albinoniho (1681–1767), všestranného komponisty, autora více než padesáti oper, dnes v podstatě zapomenutých. Právě hobojové koncerty patří k jeho nejhranějším dílů, ať už v originále nebo právě v transkripcích pro jiné nástroje. Friedrichovo provedení Albinoniho koncertu bylo opravdovým dechberoucím vrcholem celého podvečera. Svítivý, přitom příjemně kulatý tón jeho trubky naplnil prostor kostela v Kuksu doslova mystickou atmosférou. Stačí mu k tomu doslova jeden dlouhý tón (Adagio druhé věty), gradující nejen dynamicky, ale i neopakovatelnou emocí.

Nakonec bych chtěl znovu zdůraznit neobyčejnou vstřícnost a vřelý vizuální kontakt Reinholda Friedricha s publikem a pochopitelně také perfektní výkon Daniely Valtové Kosinové, ať už v roli sólistky, či citlivé doprovazečky. Návštěvníci koncertu, kteří zcela zaplnili prostor kostela, si pochopitelně aplausem vestoje vynutili přídavek. Zazněla Toccata pro trubku a varhany Giambattisty Martiniho.

Foto: Hudební léto Kuks / Miloš Šálek