„Básnění, bouři a vábivé hlasy řeky Volhy nechává režisér na dirigentovi.“

„Skvělou pěvecko-hereckou studii vytvořil při premiéře Jaroslav Březina.“

„Je to málo proměnlivé, hodně strohé, ale divadelně přece jen docela působivé. Velká kouzla se tu však nedějí.“

Bez přestávky, jako devadesátiminutové lyrické drama. Tak hraje od pátku pražské Národní divadlo Janáčkovu Káťu Kabanovou. Za novou inscenací stojí dirigent Jaroslav Kyzlink a režisér Calixto Bieito. Oč minimalističtější je scéna, o to bohatší je hudba, oč realističtější je herecká drobnokresba, o to abstraktnější je vizuální podoba příběhu. První dojem z pronikavě nasvíceného jeviště, otevřeného už před začátkem představení, vzbuzuje nedůvěru a předsudky, ale zároveň víru, že Janáčkovu hudbu ani tak slovutně kontroverzní režisér nedokáže snad zničit. Nakonec ale divák jeho výklad musí chtě nechtě přijmout.

„Calixto Bieito je španělský divadelní režisér známý svými radikálními interpretacemi klasických oper,“ píše se na internetu. Za necelé dva roky mu bude šedesát, žije v Basileji, mimo jiné proslul i svými „nahými operami“, je světově proslulý, v Česku ještě nerežíroval. V pražské Janáčkově Kátě Kabanové se nakonec docela držel zpátky. Příběh z dusných maloměstských poměrů, příběh o snění, morálce, krutosti, hříchu i slabošství, rozehrál nicméně značně věcně a syrově, lásku a soucit nechal stranou a poezii překryl naturalismem, i když mírným. Popisuje jednání lidí do přesných detailů. Rusko neřeší, spíše se vidí ve Španělsku. Hudbu poslouchá pozorně, ale někdy se mu jí úplně vyhovět nechce. A básnění, bouři a vábivé hlasy řeky Volhy rovnou nechává na dirigentovi.

Bieitův Janáček nevypráví příběh nešťastně vdané a nešťastně svedené, čím dál víc blouznící ženy, tedy Ostrovského Bouři, ale realistické osudové drama, ve kterém nikdo nemá hlavní úlohu a ze kterého není úniku, ani poučení.

V titulní roli dostala velkou příležitost Alžběta Poláčková. Zpívá věcněji, v průsečíku lyrického a mladodramatického oboru, některé vokály neartikuluje ideálně srozumitelně, ale je v emocích pěvecky naprosto přesvědčivá. Hrála vášnivě, opravdově a ochotně, v souladu s režií. Borise zpívá a zachycuje tenorista Peter Berger zněle a jistě, zdaleka ne pouze lyricky, a to jako reálnou postavu, ani slabocha, ani svůdného milovníka, spíše mladého člověka semletého souběhem událostí. Určitá bezvýchodná marnost nakonec z příběhu nešťastné dvojice vystupuje jako jeho nejvýraznější motiv…

Skvělou pěvecko-hereckou studii právě v tomto směru vytvořil při premiéře Jaroslav Březina v roli Tichona: zbytečného člověka, podroušeného, nešťastného, podléhajícího despotické matce, zmítaného protichůdnými city, neschopného najít cestu ke své ženě Kátě. Hraje a sděluje tělem i hlasem, modeluje pěveckou linku uvěřitelně, jako kdyby hovořil, přitom nepřestává kultivovaně zpívat. Dokonalá operní kreace.

Eva Urbanová se vedle něj jako Kabanicha uplatňuje ještě stále jako výrazná dramatická umělkyně, která se umí podívat tak, že mrazí, a Jiří Sulženko jako umělec schopný překročit hranice své obvyklé komfortní zóny, přesně charakterizující ohavnou hloupou postavu kupce Dikoje. Arnheiður Eiríksdóttir v roli Varvary příjemně překvapila češtinou i pěvecko-hereckým vystižením lehkovážné původkyně a hybatelky celé Kátiny osobní a citové katastrofy. A učitel Váňa Kudrjáš dostal od Josefa Moravce rozšafnost i příjemnou kantilénu.

Jaroslav Kyzlink zaujal místy příjemně zdrženlivou dynamikou a výrazně profilovanými tempy, pěknými zklidněními i nepřeháněnou, ale zřejmou naléhavostí. Osmitónový motiv hraný tympány hned v předehře prostupuje celou operou tak sugestivně, že nemizí z paměti ještě dlouho po doznění posledních tónů.

Bazén na jevišti, vodu a odrazy v ní, používají ve své nevšední ikonické Kátě Kabanové, nádherně svícené, režisér Robert Carsen se scénografem Patrickem Kinmonthem. A to mnohem zásadnějším, poetičtějším, symboličtějším a výtvarnějším způsobem. Bieito a scénografka Aida Leonor Guardia mají operu rozdělenu na dvě poloviny. První se odehrává před bílou zdí, naznačující a symbolizující stísněnost, krutost a bezvýchodnost. Pro druhou se stěna sklopí, otevře prostor temné noci s cáry mlhy a poslouží jako rezervoár postupně napouštěné vodní plochy. Je to málo proměnlivé, hodně strohé, světelný design je víc než úsporný, ale divadelně je to přece jen docela působivé. Velká kouzla se tu však nedějí.

Bieitova poetika čím dál zřetelněji vystupuje jako snaha hrát jasnými gesty divadlo, ukázat svět bez iluzí, prvoplánově nezevšeobecňovat, nedojímat. A trochu provokovat. Jako třeba tou živou slepicí v rukou Glaši… Pokud se v druhém plánu podobné efekty, jako je vzbuzení zájmu, trocha ztotožnění či záchvěv dojetí, přece jen dostaví, a ony se dostavují, tím lépe.

Káťa končí život v řece, Tichon záhy vytahuje její bezvládné tělo z vody, Kabanicha děkuje mužům stojícím v pozadí “za úsluhu“… A shora prší. Režisérovi v závěru trochu dochází dech, ale dojem z ponuré scény a hlavně hudba spolehlivě završují výjevy ze života, kterým dal brněnský samorost do vínku takovou uměleckou sílu, že se prodere nad všechny konkrétní výklady.

„Janáčkova hudba mě dovede rozplakat i dát klid, přináší nepřeberné množství emocí,“ řekl režisér letos v lednu novinářům. Káťa Kabanová má podle něj perfektní libreto, které se nádherně pojí s hudbou. Jak prohlásil, do Prahy „nepřijel na tanku“, neměl v úmyslu bořit tradice, ale ani si moc nemohl brát inspiraci z českých a moravských tradic, protože je podle svých slov nezná tak dobře… O své práci hovořil jako o umělecké aktivitě „plné svobody a volnosti“. A citoval také skladatele Pierra Bouleze, který se prý nechal slyšet, že „modernost není kvalita“: vždyť všichni jsme moderní, protože žijeme právě teď…

Ke své režijní koncepci ani na Janáčkovu adresu Calixto Bieito v Praze veřejně nic podstatného neřekl, rozhovory zřejmě neposkytuje a v divadle se na premiéře ani on, ani jeho výtvarnice neukázali. Buď je pyšný, nebo plachý, buď je příliš zaměstnaný, nebo je geniální podivín. A nebo má covid. Ostatně, od té doby, co se nesmí nic společně slavit, stejně premiéry už nejsou, co bývalo.

Foto: Národní divadlo / Zdeněk Sokol