Český filharmonický sbor Brno je na další prestižní štaci. Mezi 28. březnem a 6. dubnem se v německém lázeňském Baden-Baden koná Velikonoční festival a brněnský sbor se kromě dvojice koncertů podílí také na operní produkci obřích rozměrů, v místním Festspielhausu totiž bude natřikrát k zhlédnutí mistrovské dílo Richarda Wagnera Lohengrin. Účinkují světoví sólisté v čele s Piotrem Beczałou, režii má na starosti slovutný Johannes Erath, renomovaný Mahler Chamber Orchestra hudebně vede Joana Mallwitz… a jejich kolegou je mimo jiné Eduard Kostelník, asistent hlavního sbormistra Českého filharmonického sboru Brno. KlasikaPlus.cz s ním u naznačené příležitosti přináší rozhovor.

Edo, snad můžu úvodem prohlásit, že tvoje tvář je na českém klasickohudebním poli poměrně neokoukaná. Můžeš se stručně představit? Odkud pocházíš, co jsi vystudoval (případně co studuješ) a další relevantní věci o tobě…

Pocházím z krásného historického města Levoča. Původně jsem studoval hru na varhany na konzervatoři v Košicích, kde jsem si postupně přibral i dirigování. Další moje kroky směřovaly do Bratislavy, tam jsem absolvoval bakalářský program na Vysoké škole múzických umění – u profesorky Blanky Juhaňákové jsem studoval sbormistrovství. A pak těsně po covidu jsem se přesunul do Brna na Janáčkovu akademii, kde momentálně končím pátý ročník v oboru dirigování orchestru.

Tak mě rovnou zaujalo, že ses z vysoké školy přesunul na ještě jinou vysokou školu – někdo by už po té první končil… Co tě přimělo pokračovat ještě na druhé „vejšce“? Jiný obor?

Jednak jiný obor a také snaha získat zase nové zkušenosti. JAMU aktuálně nabízí opravdu hodně praxe, což bylo mojí asi hlavní motivací. Stálo to za to…

Ze všech stran se ke mně dostávají dobré ohlasy na JAMU…

A právem!

S jakými českými hudebními tělesy je vlastně spjaté tvé dosavadní profesní působení?

Před třemi roky jsem začal působit v brněnském sboru Choirchestra, což je v principu amatérský smíšený sbor, a v minulém roce jsem nastoupil do sboru Ars Brunensis jako sbormistr a umělecký vedoucí. A od loňského roku pracuju jako zpěvák a asistent hlavního sbormistra Českého filharmonického sboru Brno Petra Fialy. 

A s tímto tělesem jsme aktuálně až do 6. dubna v Baden-Badenu, nicméně objevil jsem informaci, že 19. března diriguješ Moravskou filharmonii v olomoucké Redutě. Odpovídá to? O co se jedná?

Ano, je to tak. Půjde o můj absolventský, tedy magisterský koncert v rámci studia JAMU. Zazní kromě jiného Mendelssohnova Skotská symfonie a v premiéře skladba „Krůpěje“ mojí spolužačky Emmy Parisi.

Celkově mi to zní, že se nacházíš dost na pomezí sbormistrovství a dirigentství. Můžeš to potvrdit?

Tuhle otázku jsem dostal na přijímacím pohovoru na JAMU. (úsměv) Je to pravda, ale myslím si, že ony dvě oblasti jsou hodně propojené. Zajímavé je, že v našich končinách se studium kategorizuje na sbormistry a dirigenty, ale ve světě se to takto přísně úplně nedělí; studenti dirigování mají zkrátka jak orchestrální, tak sborovou praxi. Rozdíly mezi nimi sice najdeme, ale já bych to tak „nehrotil“. Hudba je jen jedna… opera je toho krásným příkladem.

Na jedné ze sborových zkoušek jsi stručně vzpomínal na spolupráci dokonce s orchestrem Prague Philharmonia. Můžeš přiblížit, o co přesně tehdy šlo?

V tomto bodě se vrátím k praxi na JAMU. Hudební fakulta nám nabízí různé možnosti živé praxe – spolupráce s Prague Philharmonia byla jednou z nabídnutých příležitostí. Studentská zkušenost, ale opravdu cenná…

Janáčkova akademie se opravdu činí…

S Prague Philharmonia to byl opravdu skvělý zážitek a ze zkušenosti nadále hodně čerpám!  Momentálně se ale nejvíc spolupracuje se zmíněnou Moravskou filharmonií Olomouc nebo i se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů. JAMU se postupně začíná řadit mezi přední evropské instituce.

Existuje na JAMU i školní orchestr?

Ano, je tam Janáčkův akademický orchestr. Nás studentů dirigování je docela mnoho na tak specifickou profesi; je fajn, že má každý možnost orchestrální nebo operní praxe.

Naším hlavním tématem je už nakousnutý Velikonoční festival v německém lázeňském městě Baden-Baden, pro který jsi společně s Českým filharmonickým sborem Brno coby jeho sbormistr nazkoušel Wagnerovu operu Lohengrin. Jedná se o tvoji vůbec první zkušenost s operou ve smyslu umělecké přípravy nějakého hudebního tělesa? Zkoušel jsi už někdy operu?

Mimo školu ne. V rámci školy ano a zase zmíním Janáčkovu akademii. Funguje tam Komorní opera, kde jsou vytvořené opravdu úžasné podmínky pro studenty – my jako studenti dirigování můžeme připravovat inscenace pod skvělým hudebním a, dovolím si říct, i pedagogickým a lidským vedením Tomáše Krejčího ať už jako korepetitoři nebo jako asistenti dirigenta nebo i přímo coby dirigenti. Tak jsem jako asistent dirigenta připravoval operu V studni od Viléma Blodka, soudobou operu J. A. K. z Labyrintu od Noemi Savkové, později jsem jako hlavní dirigent nastudovával Monteverdiho Korunovaci Poppey. Korepetoval jsem také, od Poulenca Dialogy Karmelitek a Dvě vdovy od Smetany, a byly i další zajímavé projekty v rámci Hudební fakulty. Hodně se také zaměřuje na soudobou hudbu, což je podle mého názoru nevyhnutelné a potřebné.

Co se týče Baden-Badenu, byl ti svěřen doslova obří úkol. (Počet stran klavírního výtahu se blíží pěti stovkám…) Osobně bych se bál, že je to příliš velké sousto na začátek kariéry… Jakým způsobem sis vnitřně zpracoval, že to zvládneš? Možná, že svou aktuální fázi už nepovažuješ za „začátek kariéry“…

Jsem na začátku kariéry… A jsem velmi rád, že jsem dostal nabídku ke spolupráci od ředitele a hlavního sbormistra Českého filharmonického sboru Brno Petra Fialy. Jak jsem se s tím popasoval? Upřímně, moc jsem to neřešil. Přijal jsem věc jako příležitost a chopil se jí.

Opravdu ses v žádné fázi nelekl? Vždyť se dá říct: „Wagner! To jsou ty dlouhé opery!“

Skutečně, vnitřně jsem se tím nezabýval… Z jedné věci jsem ale přece jen měl respekt. Bylo to těsně před příjezdem do Badenu. Člověk jde do neznámého, neví přesně, co se bude dít, na jaké lidi narazí, jaký bude režisér, pracovní podmínky… Tehdy jsem napětí cítil. Rychle se rozplynulo po příjezdu sem – když jsme zjistili, že všichni v týmu jsou moc příjemní.

Na festival přijedou dirigent Klaus Mäkelä, sopranistka Asmik Grigorian, na pódiu se už teď vyskytujeme se světovým tenoristou Piotrem Beczałou a mohli bychom pokračovat… Můžeš potvrdit, že aktuálně sbíráš cenné zkušenosti?

Rozhodně.

Chce se ti něco specifického vypíchnout? Co hlavního nasáváš?

Všechno. Fakt. Od režiséra, dirigentky, kolegy v hudebním vedení, výkonu sboru a sólistů, korepetitorů… panuje tu profesionalita inscenačního týmu; všechno je inspirativní a funkční. Je to velká škola, prostředí je celkově obrovsky motivační a samotná Wagnerova hudba je zkušenost sama o sobě. Věřím, že na tom se dá hodně stavět s vědomím, že podobně by to mohlo fungovat i v Česku a Slovensku, přestože situace s financováním kultury u nás je, dovolím si tvrdit, alarmující.

V tuto chvíli jsme ve fázi klavírních zkoušek, které hudebně řídí především paní dirigentka Joana Mallwitz. Ta je zároveň hlavní tváří celé produkce a člověk ji snadno může potkat na plakátech po městě. Co se ti líbí na jejím stylu práce?

Profesionalita s lidskou tváří… Teď jsem použil trochu socialistický obrat. (smích) Opravdu, ona má naprosto jasnou představu, ale zároveň – přestože už má zvučné jméno – neztratila lidskost, pokoru a pohodu. 

Teď by to mohlo znít, že je cukrkandlová a pořád „sluníčko“. Ale pravda je ta, že ona si dokáže dupnout a nasadit nekompromisnější tvář…

Jednoznačně. Člověk z ní cítí určitou vnitřní sílu; umí být přísná. Celkově je ale hlavně velice dobře připravená, zároveň – a to je cenné – otevřená i jiným pohledům na věc.

Specifikem této wagnerovské produkce je, že na pódiu se brněnský sbor vyskytuje společně s vídeňským Philharmonia Chor Wien – Wagner často předepisuje dvojsbor… Shledáváš nějaká úskalí na této spolupráci či obecně na faktu „dvojsborovosti“? Podotkněme, že „domácí“ práce obou sborů proběhla nezávisle na sobě…

Těch úskalí tam je přirozeně víc, když místo jednoho sboru jsou sbory dva – vycházejí z toho, že každé těleso je vedené trochu jinak a komunikuje jiným jazykem. Například sjednotit barvu obou sborů může přinést určitou výzvu… Obě tělesa jsou výborně připravená, barvu v této fázi vylepšujeme a sjednocujeme. Ve výsledku to má obrovskou sílu. Myslím si, že se nám tu daří rozdíly jednak zahlazovat a zároveň vytvářet o to zajímavější škálu výrazových anebo dynamických prostředků. Piana znějí úplně jinak v 40členném a téměř 90členném sboru. Má to celé určitě vzestupnou tendenci, je to proces.

Rozhovor vedeme 12. března, premiéra se uskuteční 28. března, tedy ještě je čas na dovedení k dokonalosti… Vzpomínám si, že v určité fázi se tady v Baden-Badenu stalo také to, že jsi řídil (včetně hraní na klavír) zkoušku s oběma sbory najednou – byl jsi v tu chvíli sám na asi devadesát lidí. Jak ses při tom nebo před tím cítil?

Cítil jsem velký pocit zodpovědnosti, zároveň radost, že mám to štěstí spolupracovat se skvělými lidmi a předními evropskými sbory. Na druhé straně, těch lidí, co na vás v tu chvíli hledělo, bylo hodně. Postupně jsem se do toho ale myslím vpravil, až jsem si to i užil. Na začátku jsem asi byl trochu nervózní, ale v danou chvíli vyhrála síla hudby. Všichni se krásně poslouchali a sjednotili – byla disciplína, tvořili jsme muziku… Nakonec jsem z toho měl opravdu velkou radost.

Tvou devízou je podle mě tvoje klavírní dovednost a schopnost číst z listu. (To patrně souvisí s tvým někdejším studiem varhan.) Chce se ti zmínit nějaké další tvé přednosti, případně i naopak oblasti, kde by ses zejména chtěl zlepšit?

Na konzervatoři jsem nebyl dobrý „listař“. Velmi pomohlo studium harmonie a generálbasu a taktéž studium sborových partitur na Vysoké škole múzických umění u profesorky Blanky Juhaňákové a samozřejmě praxe v Komorní opeře pod vedením Tomáše Krejčího. Máme štěstí, že v umění se dá posouvat vždycky; neexistuje horní hranice. Věcí, ve kterých se dá zlepšit, vždycky bude mnoho. V mém případě mě rychle nejspíš napadne hlubší proniknutí do studia jazyků, které hudebnímu vnímání můžou dobře posloužit.

Doplňme, že inscenaci Lohengrina režíruje Johannes Erath a premiéra se uskuteční 28. března. Jak bys čtenáře nalákal, aby přijeli, aniž bys cokoli prozrazoval?

Těžká, ale výborná otázka. (úsměv) Možná bych doporučil se zkrátka podívat na obsazení: Dirigentka Joana Mallwitz, tenorista Piotr Beczała, sopranistka Rachel Willis-Sørensen, barytonista Wolfgang Koch, Mahler Chamber Orchestra, Český filharmonický sbor Brno… Samotná kombinace těchto velkých jmen zaručuje výjimečný zážitek. Musíme zmínit také nádherné prostředí lázeňského města nasáklého hudební historii a největší operní dům v Německu…

Zmínil jsi Mahler Chamber Orchestra. Nám jako sboru jsi říkal, že ses byl podívat na zkoušce orchestru. Chceš ji nějak komentovat?

Byla to jedna z jejich prvních zkoušek v rámci tohoto nastudování. Preciznost, barva, čistota intonace… toto všechno tam bylo hned zkraje, ono to hned téměř znělo jako výsledný produkt! Opravdu mě uchvátili. Úžasné… Takto na jedné z prvních zkoušek? Je to vůbec možné? Obrovsky se těším na ten opravdový konečný výsledek… Orchestr je také velké lákadlo.

Měli bychom závěrem zmínit, že Český filharmonický sbor Brno se tady v Baden-Badenu ještě se stejným orchestrem podílí na provedení Brittenova Válečného rekviem a také zpívá jeden samostatný koncert s výběrem duchovních motet Antona Brucknera. Tento koncert diriguje Petr Fiala. Hlavní produkcí ale samozřejmě zůstává Lohengrin, kterého sbor zkouší od listopadu. Není ti trochu líto, že nás čekají celkem pouze tři provedení? Byť to bude v obrovském Festspielhausu pro dva a půl tisíce lidí…

Na jednu stranu trochu ano, ale všechny krásné momenty jsou prchavé. Když jsou jen tři provedení, je každé z nich o to vzácnější.

V nejlepším přestat.

Třeba tak. A pak se vrhneme na jinou krásnou hudbu.

Facebook X E-mail WhatsApp