Po loňském úspěšném debutu na festivalu Smetanovské dny dostala rodina Turnovských z Vídně s jejich přáteli opět pozvání ke komornímu koncertu. V sále Domu hudby v Plzni sice ještě nějaká volná místa zbyla, ale houslista Dalibor Karvay, violistka Julia Turnovsky, violoncellistka Julia Hagen a fagotista Štěpán Turnovský 30. března znovu předvedli výběr z komorní tvorby rakouských skladatelů, doplněný o Kvartet pro fagot, housle, violu a violoncello Françoise Divienna.

Dalibor Karvay je odchovancem konzervatoře v Žilině ze třídy Bohumila Urbana a konzervatoře ve Vídni (dnes Soukromé univerzity hudby a umění) ze třídy Borise Kuschnira. Do r. 2025 byl prvním koncertním mistrem Vídeňských symfoniků. Od stejného, známého houslového pedagoga vzešla i houslistka Julia Turnovsky, která se v posledních několika letech věnuje i hře na violu a působí v mnoha různých komorních uskupeních. K vystoupení na festivalu Smetanovské dny si přizvala svoji přítelkyni, rovněž ve Vídni žijící violoncellistku Julii Hagen, která je po svých studiích v Salcburku, ve Vídni a u řady světových hráčů na violoncello, např. Gutiera Capuçona, aktivní komorní a sólovou hráčkou. 

Toto smyčcové trio zařadilo na úvod svého plzeňského vystoupení fragment Smyčcového tria B dur, D. 471 Franze Schuberta. Autor se zabýval prací nad dílem v r. 1816, započal ještě práci na druhé větě, ale již nepokračoval. Interpretace velmi zpěvné hudby se nesla sálem s noblesou, detailním frázováním, vřelým a vyrovnaným zvukem všech tří nástrojů. Bylo slyšet, že komorní uskupení spolu doslova dýchá a není jen souborem tří vynikajících sólistů, kteří se narychlo sešli na pódiu. Osobně oceňuji zejména měkkou interpretaci v textu předepsaných akcentů, přičemž některé byly z pochopitelných důvodů i pominuty. Rovněž jednotné prodloužení smyků u interpretace staccat znělo velmi příjemně. Soubor také dovedl navodit v části provedení až vesmírný klid, a přenést jej na posluchače. 

Následovala interpretace Dua č. 1 G dur pro housle a violu, K. 423 Wolfganga Amadea Mozarta. Dílo o třech částech napsal Mozart za svého tříměsíčního pobytu v Salcburku v r. 1783. Jeho dvě jediná dua pro toto obsazení vznikla dle poznámek v programu jako přátelská pomoc příteli Michaelu Haydnovi, který kvůli své nemoci nemohl dostát požadavku svého chlebodárce, salcburského arcibiskupa na zkomponování šesti těchto duí. V interpretaci tohoto díla opět zaujali hráči prodlužováním svých smyků při hře šestnáctin. Vrchol první věty nesměřovali do provedení sonátové formy, mimochodem autorem předepsaného forte, ale až do reprízy. Samozřejmostí bylo precizní vyslovení všech melodických ozdob ve větě druhé Adagiu a působivé byla změna charakteru a barvy tónu při modulacích do e moll a g moll ve třetí části Rondu, zkomponovaném ve výchozí tónině G dur. 

Následovalo provedení díla, ke kterému si hráči na smyčcové nástroje přizvali emeritního hráče Vídeňských filharmoniků, nyní profesora hry na fagot Vídeňské univerzitě hudby a výtvarného umění Štěpána Turnovského. Exkluzivita jeho pozvání pořadatelem festivalu Smetanovské dny Plzeňskou filharmonií spočívá v pokračování hudební tradice, kdy jeho otec, exilový dirigent Martin Turnovský, působil právě u plzeňského, tehdy rozhlasového orchestru, jako šéfdirigent v letech 1963–1966. François Devienne věnoval podstatnou část své tvorby dechovým nástrojům. Kvartet pro fagot, housle, violu a violoncello č. 3 g moll, op. 73 nechává fagotu dominantní úlohu, pokud se jedná o uvádění nových témat, nebo virtuozitu variací jejich zpracování. Svého úkolu se Štěpán Turnovský zhostil se ctí, technicky i dechově náročnému partu nezůstal nic dlužen. I ve svém věku (narozen 1959) byla jeho stylově čistá interpretace příkladem přítomným studentům konzervatoře. Bylo patrné, že si spolupráci se svojí dcerou a ostatními mladými spoluhráči užíval. 

Ve druhé polovině večera zaznělo další ze smyčcových trií Franze Schuberta, Smyčcové trio B dur, D. 581. Schubert začal s prací na tomto díle pouhý rok po prvním smyčcovém triu, ponechal stejnou tóninu, ale nyní dílo dokončil o čtyřech částech. V první větě, Allegru moderatu se hráči nepouštěli do přílišné dynamiky, zjevně, aby udrželi zpěvný tón. Andante interpretovali s patrným důrazem na dlouhé noty a s detailní dynamikou. Ve třetí větě Menuetu Allegrettu se se svým sólem blýskla violistka. Poslední část, Rondo, vynikla interpretací vídeňskými interprety svou rozvážností a půvabem.

Jako tečka zaznělo Smyčcové trio G dur, op. 9: č. 1 Ludwiga van Beethovena. Jedná se o jedno ze třech autorových opusů věnovaných tomuto obsazení, napsané v letech 1797 až 1798. Tria jsou věnovaná hraběti Johannu Georgovi von Browne, Beethovenovu štědrému mecenáši v jeho prvních letech pobytu ve Vídni. Dílo je invenčně zajímavé, ale zároveň plné interpretačních nástrah, ať už co se týče souhry nebo intonační jednoty v dlouhých unisono postupech mezi nástroji. Všem těmto nástrahám však interpreti dostáli na výbornou, typicky beethovenovská crescenda do pian pojali rozumně. Ve druhé části Adagio nabídli velmi klidnou hru, houslista se pouštěl do vyšších poloh pomocí francouzských glissů. Závěrečné Presto vyznělo opět ve výborné souhře s jasným tahem k cíli. Osobně se mi nejvíce líbilo „vídeňsky“ pojaté, veselé Scherzo.

Po dlouhotrvajícím potlesku auditoria byli účinkující postaveni před dilema přidat, nebo ne, a nakonec se z pochopitelných důvodů únavy po dlouhém programu večera odvděčili jen svými úklonami.

Foto: Dominik Beránek

Facebook X E-mail WhatsApp