„Festival je každoročním vyvrcholením bohaté operní sezóny Bavorské státní opery.“

„Káťu Kabanovou dirigoval v Bavorské státní opeře debutující Petr Popelka.“

„Pochopili ti, kteří operu neznají, oč se v ní jedná?“

Všechno začalo v létě roku 1875. Tehdy mnichovská opera poprvé uvedla Slavnostní léto, ze kterého se postupně stal renomovaný a operními milovníky z celého světa vyhledávaný Mnichovský operní festival, který v letošním roce slaví 150. narozeniny. Festival je každoročním vyvrcholením bohaté operní sezóny Bavorské státní opery. Letos nese podtitul Mýty a jejich proměny v staletích a tomu je také podřízená operní dramaturgie festivalu. Jedním z uvedených děl je také Janáčkova Káťa Kabanová pod hudebním vedením Petra Popelky a s Pavlem Černochem v tenorové roli Borise.

Festival v každém roce uvádí dvě operní premiéry – letos to jsou opery Don Giovanni od W. A. Mozarta a Pénélope G. Faurého. A je uvedeno třináct dalších oper (dva večery jsou složené ze dvou krátkých děl). Na letošním festivalu zazní všechny operní inscenace, které měly premiéru v uplynulé sezóně: Zlato Rýna, Dcera pluku, Láska Danae, Káťa Kabanová a večer dvou veristických aktovek Sedlák kavalír / Komedianti. Z dalších oper jmenujme např. Rusalku, Figarovu svatbu, Loupežníky nebo Lohengrina. Na festivalu jsou dále uvedeny čtyři baletní večery včetně premiéry nazvané Sphären.03 / León & Lightfoot, sedm písňových recitálů (Diana Damrau, Gerald Finley, Piotr Beczala, Julia Kleiter, Christian Gerhaher, Jonas Kaufmann a Konstantin Krimmel), množství dalších koncertů a doprovodných akcí. Ani letos nechybí oblíbený večer Oper für alle (Opera pro všechny), kdy je představení přenášeno na velkoplošnou obrazovku na náměstí před budovou Národního divadla, kam má každý přístup zdarma. Letos padla volba na novou inscenaci Dona Giovanniho. 

Na Mnichovském operním festivalu vystupují umělci, jejichž jména jsou ve světě opery pojmem. Za všechny jmenujme dirigenty Vladimira Jurowského (současný generální hudební ředitel divadla), Susannu Mälkki, Stefana Montanara, Sebastiana Weigleho nebo Antonina Foglianiho, a pěvce Serenu Sáenz, Veru-Lotte Boecker, Samanthu Hankey, Asmik Grigorian, Corinne Winters, Ailyn Pérez, Olgu Kulchynskou, Sandrine Piau, Sonyu Yonchevu, Malin Byström, Lisette Oropesu, Ekaterinu Gubanovu, Victorii Karkachevu, Brandona Jovanoviche, Lawrence Brownleeho, Pavola Breslika, Andrease Schagera, Pavla Černocha, Jonathana Tetelmana, Jonase Kaufmanna, Charlese Castronova, Piotra Beczalu, Konstantina Krimmela, Wolfganga Kocha, Thomase Hampsona, Christophera Maltmana, Erwina Schrotta, René Papeho a mnoho dalších. Na Mnichovský operní festival každoročně přijíždějí milovníci opery doslova z celého světa. 

Bavorská státní opera v Mnichově se pravidelně věnuje opernímu dílu Leoše Janáčka. V minulosti zde v německé premiéře uvedla v roce 1959 Výlety páně Broučkovy, Rafael Kubelík zde pozoruhodně dirigoval Její pastorkyňu – obě inscenace jsou zaznamenány. V posledních letech v Mnichově byly uvedeny opery Káťa Kabanová (1999, 2025), Příhody lišky Bystroušky (2002, 2022), Její pastorkyňa (2009), Věc Makropulos (2010) a Z mrtvého domu (2018). Myslím, že tuto bilanci by Mnichovu mohlo závidět leckteré české (i větší) divadlo. 

Poslední inscenace Káti Kabanové měla premiéru 17. března letošního roku, reflektované festivalové představení se hrálo 7. července a bylo pátou reprízou inscenace. Operu nastudoval a o premiéře řídil Marc Albrecht, festivalové představení měla dirigovat Mirga Gražinytė-Tyla, která v roce 2002 v Mnichově s úspěchem nastudovala Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky.

Za dirigentským pultem ale nakonec stál český dirigent Petr Popelka, který tímto představením debutoval v Bavorské státní opeře. A nutno říci, že se jednalo o vynikající debut. Opera rozhodně není lehká, řada míst se dá dirigovat různými způsoby a když si uvědomíme, že dirigent Popelka mohl mít maximálně jednu nebo dvě zkoušky, protože festivalový program je nabitý, a navíc se zkouší nové inscenace, jeho debut lze označit za grandiózní. Především prokázal, že dílo detailně zná a orchestr dokázal přesvědčit o svém pojetí (neslyšel jsem, jak operu nastudoval Marc Albrecht, který je také vynikajícím dirigentem). Některé opravdu drobné nesrovnalosti, např. v houslích před Kátiným zpěvem „Ale smrt nepřichází“ by jistě nebyly, kdyby Popelka mohl operu řádné zkoušet. Jeho pojetí vycházelo z Janáčkovy partitury – bylo drsné, syrové, lyrické i dramatické. Orchestr pod jeho taktovkou zněl báječně, byla to Káťa, na kterou se jen tak nezapomene.

V Mnichově byla opera nastudována v českém originále (zpěvákům bylo velice slušně rozumět, byť někomu více a někomu méně) a z hereckých akcí jednotlivých protagonistů bylo zřejmé, že nepapouškují neznámá česká slova, ale vědí, o čem zpívají. Obsazení bylo prvotřídní. Dominovaly mu výkony především tří tenoristů – Pavla Černocha v roli Borise, Jamese Leye v roli Kudrjáše a osvědčeného interpreta zejména moderních oper Johna Daszaka jako Tichona. Výborná byla i Káťa Corinne Winters (nejen pěvecky, ale i představitelsky), solidně zpívala i Emily Sierra jako Varvara a na výkonu Violety Urmany v roli Kabanichy bylo znát její střídání hlasových oborů (mezzosoprán, soprán a nyní zase mezzosoprán). Dikoje zpíval Milan Siljanov a Kuligina Tim Kuypers. 

Jestliže o hudebním provedení opery a pěveckých výkonech lze mluvit v superlativech, méně nadšený jsem byl z režie Krzysztofa Warlikowského. Ano, je to světově uznávaný operní režisér, ale to ještě neznamená, že vše, co udělá, se musí líbit všem. Všichni umělci sklidili při závěrečné děkovačce obrovský aplaus, tleskalo se určitě i Janáčkovu geniálnímu dílu, ale při repríze se režisér již nechodí klanět (o premiéře mu prý část publika bučela). Nechci jeho inscenaci hodnotit, spíš se pokusím ji popsat. Warlikowski celou operu hraje v neměnné scéně (scéna a kostýmy Małgorzata Szczęśniak), tvořené ze tří vysokých stěn. U čelní stěny je ještě malé ohraničené pódium, které v případě potřeby vyjíždí do prostoru a představuje např. příbytek u Kabanových nebo bar Mineral, kde se odehrává druhá scéna druhého dějství (u Janáčka v zahradě). Nelze zamlčet ani malá dvířka v čelní stěně, zeleným neonem označená jako toaleta, kde si to spolu „rozdají“ Varvara s Kudrjášem a potom i Káťa s Borisem (právě ve scéně „V zahradě“). Kdo operu zná, je jistě nemile překvapen již před začátkem představení, kdy se na jevišti tančí tango – jeho hudba nemá s tou Janáčkovou pranic společného). Tance je v inscenaci vůbec dost, tančí se i v zahradní scéně, jen nevím, zda je vždy funkční. Režisér Warlikowski neslyší nebo záměrně ignoruje Janáčkovu hudbu, když např. Káťu nechá „trsat“ hned na začátku opery na jevišti na jakési diskotéce a samozřejmě jeden z nejkrásnějších Janáčkových motivů vůbec – příchod Káti – vyzní zcela naprázdno (a to pomiňme i Borisova slova „Hle, tady jde i s mužem a tchýně s nimi“), kdy by tedy Káťa teprve měla na jeviště vejít. Káťa líže lízátko a působí hodně infantilně.

U dnešních režisérů je zcela běžné, že ignorují slovo v opeře. Warlikowski není jediný. Jistě to přichází do opery z činohry, kde si ovšem režiséři nechají pořídit zcela nový překlad (třeba Shakespeara), který již vychází ze záměrů inscenace. Opera se ovšem většinou hraje v originále, který se neupravuje a kdo jej zná, uvědomuje si, jak je zastaralý (slovo v opeře stárne daleko rychleji, než hudba). Dnes se jen málokterá opera hraje v čase, který předepsali autoři díla, skladatel a libretista. Není to nic neobvyklého, ale některé opery se tomu hodně brání.

Zmínil jsem již, že slovo v opeře dnešním režisérům nic neříká. Kabanicha je posedlá televizí, ve svém pokoji má tu nejmodernější plochou obrazovku, na které neustále zapíná a přepíná jednotlivé programy. Vedle toho pak zpívá, že „koně už dojeli“ (tak dobře situovaná rodina by dnes jistě měla automobil). Warlikowski se ve své inscenaci nevyhnul ani tolik okoukanému a dnes nadužívanému snímání umělce na jevišti kamerou a promítáním jeho tváře. V Kátě Kabanové to bylo několikrát, nejvíce vadilo asynchronní snímání Kátiny tváře v jejím velkém závěrečném monologu. Režijně bezradně působilo zpívání na mikrofon Kudrjáše a později i Varvary ve scéně „V zahradě“, což bych i pochopil při Kudrjášově písničce a potom při Varvařině zpěvu „Za vodou za vodičkou“, při následných dialozích to pak bylo nelogické.

Nechci pokračovat v líčení režijních nesmyslů, chtěl bych ještě upozornit na to, co se mi v režii líbilo. Především to bylo neznetvoření charakterů jednotlivých postav a vztahů mezi nimi. Když na jeviště přijde na začátku opery Kabanicha, služebnictvo přináší celé rodině i všem, kteří bydlí u Kabanových pod jednou střechou, večeři. Velice dobře režisér vedl Káťu a Borise ve scéně jejich seznámení v zahradě. Poměrně vtipný byl i přechod černošské zpěvačky po jevišti při slovech „taky mouřenínové“.

Závěrem si troufám zapolemizovat, zda by s takovou inscenací své opery byl spokojen sám Janáček a zda vůbec ti, kteří tuto operu neznají, z režie pochopí, oč se v ní jedná.

Foto: G. Schied / Bavorská státní opera