„Střízlivě posmutnělá Šostakovičova 14. symfonie se sólovým sopránem a basem se zabývá tématem smrti, a to v hudebním vyznění záměrně způsobem odlišným od klasiků.“

„Zařadit do první poloviny večera hudbu Mieczysława Weinberga bylo riskantní, ale logické.“

„Britský vokální soubor The King´s Singers zaplnil piaristický kostel publikem těšícím se na hudební zážitek neméně ´artový´, ale mnohem laskavější.“

Šostakovič, Weinberg, Pärt, Poole… Jména autorů, jejichž hudba zněla ve dvou koncertech festivalu Smetanova Litomyšl, napovídají, že čtvrteční program byl náročnější. Večer s objevně vybranou hudbou dvacátého století patřil komornímu orchestru Kremerata Baltica, podvečerní čas předtím vokálnímu umění sexteta The King´s Singers, které střídalo současné skladatele s historickými. Oba koncerty si našly početné a vděčné publikum.

Hostování proslulého smyčcového orchestru Kremerata Baltica, který řídila Mirga Gražinytė-Tyla, přilákalo posluchače do Jízdárny na Zámeckém návrší, i když program nebyl ani trochu líbivý. Třemi skladbami zpřítomnil teprve postupně objevovaný odkaz polsko-ukrajinsko-židovského umělce Mieczysława Weinberga (1919–1996), který většinu života prožil v Sovětském svazu; tam ruská podoba jeho jména zněla Moisej Samuilovič Vajnberg. Druhou polovinu večera vyplnila bezmála hodinová komorní Čtrnáctá symfonie Dmitrije Šostakoviče, Vajnbergova staršího kolegy a uměleckého přítele, od jehož úmrtí v létě uplyne už celé půlstoletí. 

Střízlivě posmutnělé, strohé Šostakovičovo dílo z roku 1969 se sólovým sopránem a basem se prostřednictvím básnických textů zabývá tématem smrti, a to v hudebním vyznění záměrně způsobem odlišným od klasiků – jako ateista, navíc osobně plný různých úzkostí, necítí skladatel potřebu projasnění, ale zřetelně naznačuje, že konec života je nenapravitelně negativní… Elena Tsallagova a Alexei Botnarciuc, autenticky ruskojazyční sólisté, věnovali provedení značný emocionální vklad. Snažili se vyvážit závažnost sdělení s intimnější sazbou a velké hlasy s omezeným prostorem, což se jim ne zcela dařilo, ale výsledek, který společně předávali, byl přesto velmi sugestivní.  

Čtrnáctá, napsaná pro dva hlasy, smyčce a bicí, spíše prokomponovaný vokální cyklus o jedenácti částech než obvyklá forma symfonie, střídá krajnosti. Několikrát se vzepne k typické šostakovičovské svižné ironii, ale převažující nálada je pomalá a temná. I tu od skladatele známe, ale v komorní, zvukově oproštěné podobě je trochu jiná. Prostor Jízdárny poskytuje akustické podmínky, ve kterých je vše zblízka, až příliš dobře slyšet. Nebyla to zvuková výhoda, nevelký ansámbl v obnaženosti jednotlivých nástrojů nezněl příliš kompaktně, ale vnímání interpretace z první ruky, skoro na dotek, vizuálně zřetelně kontaktní, má také něco do sebe.   

Litevská dirigenta Mirga Gražinytė-Tyla, umělkyně se značným renomé, která za sebou má mimo jiné několik sezón v čele City of Birmingham Symphony Orchestra, užívá malebná gesta, jimiž hudbu levou rukou vykružuje, avšak gesta současně propojená s věcně názornými, na malém pódiu až příliš ráznými pohyby pravé ruky. Hudba jí nicméně v daných, rozhodně ne ideálních podmínkách vyznívala v možném maximu výrazově adekvátně a sdělně.

Zařadit do první poloviny večera hudbu Mieczysława Weinberga bylo riskantní, ale logické. V Sovětském svazu, na rozdíl od zbytku své rodiny, unikl v době holokaustu plošnému nacistickému vyvražďování Židů; za stalinských represí, kdy byl naopak obviněn z buržoazního židovského nacionalismu, se naštěstí stal Šostakovičovým chráněncem. Přátelili se a jejich hudební poetika se v něčem podobá. Zaznělo Concertino pro violoncello a smyčce z roku 1948, Koncert pro klarinet a orchestr z roku 1970 a nedlouhá Árie pro smyčce z doby války, kdy ho Sověti chránili, jako mnohé další umělce, daleko od fronty v Taškentu.

Ve všech třech případech zněla sice Weinbergova hudba jako méně nápaditá, než je obecně ta Šostakovičova, přesto jako hudba plně zvládnutá, srozumitelná a naléhavá. Violoncellistka souboru Magdalena Ceple zahrála výmluvně podmanivý sólový part ve stručném Concertinu spolehlivě, ať už ve zběsilém folklórně ukotveném Allegru, nebo ve zklidněných a ztišených volných větách, v celkovém dojmu převažujících. Britský klarinetista Oliver Janes měl méně vděčný úkol. Weinbergův rozměrný, virtuózně působící nástrojový koncert je zatěžkaně úporný, plný rozháraných pasáží, posluchačsky nepříliš vstřícný. K ještě lepšímu dojmu by určitě potřeboval větší interpretační nadhled nad rozsáhlejšími plochami a rozhodně i nápaditější a krásnější práci s klarinetovým tónem.

Britský vokální soubor The King´s Singers předtím vpodvečer zaplnil barokní piaristický kostel publikem těšícím se na minuciézní interpretační mistrovství a jemné výrazové detaily – na hudební zážitek neméně „artový“, ale mnohem laskavější. Očekávání bylo vrchovatě naplněno. Tématem duchovně inspirované hodinové sestavy drobnějších opusů byly čtyři křesťanské pojmy a symboly: andělé, démoni, matka a syn; rozumí se Marie a Ježíš. Ilustrovány byly hudební tvorbou starých mistrů Williama Byrda, Hanse Lea Hasslera a Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, pozdního romantika Maurice Duruflého a moderních autorů, jako jsou Arvo Pärt, Geoffrey Poole nebo Judith Bingham. Šestice zpěváků, neuvěřitelně dokonale sžitých a sladěných, společně dýchajících a výrazově sjednocených, oslnila nuancemi v souzvucích, dynamikou, dikcí, slovní i hudební komunikativností… i využitím chrámové akustiky. 

Koncert měl ovšem ještě jeden rozměr: dal před závěrem prostor Smíšenému pěveckému sboru KOS Pedagogické školy Litomyšl, skvělému mladému studentskému souboru s mezinárodními zkušenostmi. Zazpíval strhujícím způsobem Dies irae oblíbeného amerického sborového skladatele Ryana Maina. To však nebylo vše. King´s Singers s místním sborem pracovali na workshopu. V závěru programu proto vystoupili v evidentním pódiovém souznění společně – ve skladbě We are od Boba Chilcotta, svého někdejšího člena.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza a Ivan Krejza

Facebook X E-mail WhatsApp