Dirigent Cristian Măcelaru zastává mimořádně široké spektrum postů. Coby držitel Grammy je hudebním ředitelem Cincinnati Symphony Orchestra a Orchestre National de France, uměleckým ředitelem Mezinárodního festivalu a soutěže George Enescu, uměleckým ředitelem a šéfdirigentem World Youth Symphony Orchestra při Interlochen Center for the Arts, hudebním ředitelem a dirigentem Cabrillo Festival of Contemporary Music, Distinguished Visiting Artist na Shepherd School of Music při Rice University a uměleckým partnerem WDR Sinfonieorchester v Kolíně nad Rýnem. Ve dnech 25. až 27. března se představí s Českou filharmonii a houslistkou Nicolou Benedetti v Rudolfinu. Nejen o tomto koncertu je náš rozhovor.

Ve vašem životopise mě zaujalo, že se aktivně zasazujete o podporu a větší uplatnění žen-dirigentek. Můžete přiblížit, co vás k tomuto závazku přivedlo a jaké konkrétní kroky v tomto směru podnikáte?

Myslím, že pro mnohé z nás je zcela zřejmé, že otázka rovnosti mezi muži a ženami nebyla v našem oboru dlouhou dobu žádnou opravdovou prioritou. Právě v oblasti dirigování se nerovnováha projevovala obzvlášť výrazně. Historie zná řadu výjimečných skladatelek a sólistek, ale dirigentský pult zůstával ženám dlouho téměř uzavřen. To je skutečnost, kterou nemůžeme přehlížet.

Samozřejmě stále existují hlasy, které zpochybňují, zda je vůbec třeba o této věci mluvit. S tím však zásadně nesouhlasím. Jsem přesvědčen, že je nezbytné dávat příležitost každému – bez ohledu na gender –, aby mohl plně přispět světu i našemu hudebnímu prostředí. Proto se soustředím především na vzdělávání. Povzbuzuji mladé hudebnice, aby se dirigování nebály, aby tuto cestu vnímaly jako reálnou a dosažitelnou. Snažím se pro ně vyhledávat smysluplné a kvalitní příležitosti – takové, které jim umožní růst a uspět. Je důležité vytvářet podmínky pro postupný vývoj, aby člověk nebyl vystaven tlaku příliš brzy a bez potřebné podpory. Mým cílem je svět, v němž při hudební práci přestaneme pohlaví vůbec zohledňovat. Svět, kde bude rozhodovat pouze kvalita, oddanost a schopnost tvořit hudbu na té nejvyšší úrovni.

Jakým výzvám podle vás ženy-dirigentky dnes, ve třetí dekádě 21. století, stále čelí? 

Nejsem si jistý, že jsem ten pravý, kdo by měl přesně pojmenovávat konkrétní výzvy či překážky – v tomto ohledu je vždy nejautentičtější hlas samotných dirigentek. Mohu však mluvit o tom, co jsem v průběhu let pozoroval. Dirigentská profese byla historicky spojována s představou autority, fyzické dominance a demonstrativní moci na pódiu. Tato představa je podle mého názoru mylná. Kompetence dirigenta nevychází ze síly v tradičním slova smyslu, ale ze schopnosti komunikace – z jasnosti gesta, z vnitřní přesvědčivosti, z respektu, který se rodí z porozumění hudbě i orchestru. A to jsou kvality, jež nejsou nijak podmíněny pohlavím. Argumenty, které jsem v minulosti slýchal proti ženám u dirigentského pultu, považuji za překonané a snažím se to otevřeně vysvětlovat.

Věřím, že větší rovnost nepřinese jen společenský prospěch, ale i zásadní obohacení samotného oboru. Čím širší je spektrum talentů, z nichž můžeme vybírat, tím živější a kvalitnější hudební prostředí vzniká.

Mohou k větší rovnosti přispět také média?

Všimněme si, že pohlaví dirigenta zřídkakdy zmiňujeme — pokud nejde o ženu. A už to samo o sobě ukazuje, že ještě máme co dohánět, pokud jde o skutečně přirozené a samozřejmé vnímání žen v dirigentské profesi. Média v posledních letech věnují ženám-dirigentkám mnohem větší pozornost – často i jako reakci na tlak veřejnosti a probíhající diskusi. Je to důležitý a pozitivní krok. Ale jak jsem již řekl, doufám, že se jednou dostaneme do bodu, kdy to nebude třeba nijak tematizovat. 

Býval jste označován za zázračné houslové dítě. Hrajete na housle dodnes? 

Na housle hraju stále, jak jen mi to čas dovolí. Ale je to vždy pro radost nebo při muzicírování s přáteli. Profesionálně už nevystupuji.

Popište nám, kdy přišlo rozhodnutí vyměnit smyčec za taktovku…

O dirigování jsem se začal vážně zajímat kolem osmnácti let, ale houslí jsem se tehdy nevzdal. Jsem přesvědčen, že dirigování potřebuje čas, nemělo by se uspěchat. Zrání je v tomto oboru zásadní. I pro mne bylo důležité projít určitou cestou jako instrumentalista, nasbírat zkušenosti zevnitř orchestru, pochopit jeho dynamiku. Zásadní moment přišel kolem šestadvacátého roku, kdy jsem se rozhodl znovu studovat. Opustil jsem místo houslisty v orchestru a vrátil se do školy, abych se dirigování opravdu naučil. Naplno jsem začal dirigovat asi o dva roky později.

Každému, kdo se zajímá o dirigování, bych silně doporučoval, aby ho skutečně vystudoval. Hudebníci často podléhají iluzi, že když ovládají hru na nástroj v orchestru, mohou si téměř automaticky stoupnout před něj. Dirigování je ale jiná perspektiva, jiný způsob myšlení i odpovědnosti. Dirigování není rozšířením hry na nástroj – je to samostatná disciplína.

Jako zlatá nit se vaší kariérou táhne podpora soudobé hudby; často uvádíte díla ve světové premiéře. Co vás k tomuto repertoáru přitahuje?

Nedělím hudbu na „starou“ nebo „novou“. Existuje jen hudba, která vzniká teď, a hudba, která vznikla před sto či dvěma sty lety. Hudební jazyk je v jistém smyslu věčný – rodíme se s ním, je to přirozený způsob lidského vyjadřování. Rozdělení na „starou“ a „novou“ hudbu je do značné míry konstruktem, který jsme si vytvořili až v moderní době. Každá skladatelská perspektiva je legitimní a zaslouží si být představena v odpovídajícím kontextu, s porozuměním a otevřeností.

Přitahují mě různé hudební jazyky, různé způsoby, jakými lidé skrze hudbu artikulují svou identitu. Každý skladatel mluví jiným tónem, s jinou syntaxí, jiným napětím. A právě tato rozmanitost je pro mě zásadní.

Jako hudební ředitel cítím odpovědnost představovat hudbu, která je nová, která vybočuje z normy, která otevírá další perspektivy. Naší povinností vůči publiku není jen naplnit jeho očekávání, ale také rozvíjet jeho vnímání a porozumění. Soudobá hudba je hudbou své doby – stejně jako jí byli ve své době jejím hlasem Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven či Robert Schumann. I oni přinášeli nové, někdy zneklidňující impulsy.

Spolupracujete se skladateli během vzniku nových děl – aktivně či formou konzultací –, nebo dáváte přednost tomu, aby vám předali hotovou partituru, k níž pak přistoupíte bez předchozího ovlivnění?

Záleží především na samotném skladateli. Pokud si přeje, abych byl do procesu zapojen, velmi rád se účastním diskusí a sdílím své postřehy. Pokud naopak preferuje předat hotovou partituru a ponechat interpretační hledání zcela na mně, plně to respektuji. U světových premiér je však dialog téměř nevyhnutelný. Komponování není statický, uzavřený akt – hudba musí zůstat živá, proměnlivá, otevřená. Zkoušky často odhalí nové perspektivy, proporce, někdy i praktické otázky, které na papíře nemusejí být zřejmé.

Skladatelé nemívají mnoho příležitostí slyšet své dílo v plném orchestrálním znění. Proto jim vždy říkám: pokud během zkoušek uslyšíte něco, co byste chtěli upravit, dejte mi vědět. Buďme flexibilní. Je to jejich hlas, jejich výpověď – a je na nich, do jaké míry se chtějí do procesu aktivně zapojit.

V Praze budete dirigovat Symfonii č. 1 Bohuslava Martinů, což rozhodně není vaším prvním setkáním s jeho hudbou. Jakým jazykem k vám hudba Martinů promlouvá?

Jsem velkým obdivovatelem tvorby Martinů. S Českou filharmonií jsem už provedl jeho Čtvrtou symfonii a už tehdy jsem hudebníkům říkal, jak blízký mi tento svět je. Povzbuzovali mě, abych se k Martinů brzy vrátil – a jsem rád, že se tak nyní děje. Toto dílo provedeme v Praze na mé vlastní přání. Symfonie je to mistrovská a nese mimořádnou energii, přitom se na koncertních pódiích neobjevuje tak často, jak by si zasloužila. Martinů se sice v jistém smyslu ohlíží zpět, ale zároveň zůstává překvapivě moderní. Věřím, že její výrazový svět bude silně komunikovat i s houslovým koncertem Wyntona Marsalise a že publikum osloví svou bezprostředností i hloubkou.

Zůstaňme ještě chvíli u Martinů. Ten napsal svou První symfonii ve dvaapadesáti letech, během amerického exilu. Že se k symfonickému žánru obrátil až po svém příchodu do Spojených států, je přinejmenším překvapivé. Vnímáte v této skladbě nějaké vlivy americké hudby, které by tuto proměnu mohly vysvětlit?

Upřímně řečeno, přímý vliv tehdejší americké hudební estetiky tam příliš neslyším. Ve Spojených státech už tehdy působili výrazní symfonikové – například William Schuman nebo Howard Hanson, jejichž hudba se dnes, bohužel, nehraje tak často. Je možné, že se s nimi Martinů setkal a že jej americké prostředí určitým způsobem inspirovalo, ale přímou stylovou stopu tam nevnímám.

Spíše mě fascinuje samotný fakt, že k symfonii dospěl relativně pozdě – a právě v Americe. A pak během krátkého období vytvořil šest mimořádných děl tohoto žánru. To je samo o sobě pozoruhodné. Možná mu právě zkušenost exilu, vytržení z evropského kontextu a konfrontace s novým světem poskytly vnitřní impuls, aby se k symfonii obrátil jako k velké, souhrnné formě výpovědi.

V programu zazní také zmiňovaný Koncert pro housle D dur současného autora Wyntona Marsalise, napsaný pro sólistku Nicolu Benedetti. Můžete toto dílo přiblížit našim čtenářům?

Wynton Marsalis je podle mého názoru jedním z nejvýznamnějších jazzových hudebníků posledních třiceti let a zároveň mimořádně důležitým trumpetistou. Stejně zásadní je i jako skladatel. Nedávno jsme spolupracovali na jeho koncertu pro violoncello, a to společně s Yo-Yo Ma – byla to inspirativní zkušenost. Tento houslový koncert dobře reprezentuje Marsalisův hudební jazyk.

Mám radost, že dílo uvedeme v české premiéře. Když je publikum seznamováno s tvorbou nového autora, mělo by to být prostřednictvím hudby, která je nejen originální, ale i krásná – hudby, která nabízí kreativní způsoby práce s materiálem a bohatou imaginaci. V tomto díle jsou momenty, kdy například zazní působivá fuga, která může připomenout svět Duka Ellingtona; je to hudba nápaditá a zároveň radostná. Koncert má pět vět a působí jako příběh o mezilidské komunikaci – o tom, jak spolu lidé mluví, jak se potkávají, jak na sebe reagují. Hudba zachycuje běh, dialog, napětí i sdílení. Rychlá proměnlivost jazyka mi místy připomíná Leoše Janáčka, zejména v jeho schopnosti rychle měnit výraz. Hudba v podstatě vypráví příběh. Také houslistka je skutečnou vypravěčkou, přičemž se ona sebe občas stane součástí příběhu – a v rozsáhlé kadenci se tento dialog rozšiřuje i s nástroji v orchestru, včetně perkusí. Stylové odkazy sahají od způsobu hry irských a skotských šumařů až po americké blues či bluegrass, což mi připadá fascinující. 

V září jste u nás vystoupil s Orchestre National de France na závěrečném koncertu festivalu Dvořákova Praha, který se setkal s mimořádně nadšeným ohlasem. Jak na ten večer osobně vzpomínáte?

Byl to krásný večer. (Reflexi čtěte ZDE.) Prahu navštěvuji pokaždé rád, miluju její atmosféru, energii i soustředěnost publika. Na koncertech zde cítím zvláštní intenzitu, pozornost a respekt. Každý, kdo přijde do sálu, svou přítomností i způsobem, jakým se oblékne a naslouchá, vyjadřuje úctu ke klasické hudbě. To je pro interpreta velmi inspirující.

Měl jsem radost, že jsme mohli uvést Dvořákovu Rapsodii a moll, tedy dílo, které nepatří mezi ta nejběžněji uváděná. A upřímně, najít v jeho odkazu skladbu, která se příliš nehraje, byl celkem oříšek a o to větší to byla výzva i potěšení. Jak vedení festivalu, tak já jsme byli spokojeni s tím, jak večer proběhl. A zároveň mě těší, že dramaturgická volba odpovídala mému dlouhodobému zájmu o tento repertoár.

Zastavme se ještě u vašich rumunských kořenů. V této souvislosti se mnohým čtenářům okamžitě vybaví jméno George Enescu, ale dalšího rumunské skladatele by asi dokázal vyjmenovat málokdo. Jaká jména byste doporučil těm, kteří chtějí hudbu vaší vlasti poznat hlouběji?

Rumunská hudba je mimořádně bohatá a rozhodně se neomezuje pouze na jednu výraznou osobnost. Mezi skladatele, které považuji za velmi důležité, patří například Constantin Silvestri, Anatol Vieru či Theodor Rogalski. Ze soudobých skladatelů bych rád zmínil jméno Dan Dediu, jehož tvorbu jsem měl možnost si mnohokrát objednat a provozovat. Z autorů současné generace, s nimiž jsem spolupracoval, bych zmínil alespoň Dana Variu. Každému, kdo chce objevovat rumunskou hudbu, bych doporučil nebát se pátrat – mnoho děl je dnes dostupných online a čeká na své posluchače. Objevíte tak skutečně pozoruhodné skladatele napříč generacemi.

Jak z pohledu hudebního ředitele orchestru v Cincinnati, tak z perspektivy umělce, který v Americe pravidelně působí, vnímáte současné politické a kulturní klima ve Spojených státech? Všiml jste si změn v atmosféře nebo v chování publika?

Především bych rád zdůraznil, že jako hudební ředitel nehodlám přisuzovat instituci orchestru jakýkoli politický význam. Umění podle mého názoru dalece přesahuje politiku. Nejsme tu od toho, abychom z hudby činili nástroj propagandy – takový přístup by spíše zužoval, než rozšiřoval její potenciál. Do koncertního sálu přicházíme z lásky k hudbě. Ta nás spojuje bez ohledu na odlišné názory či přesvědčení. V době, která je mnohdy rozdělená, je nesmírně důležité vytvářet prostory, kde můžeme být spolu. Společný poslech hudby nás činí citlivějšími, vnímavějšími – a tím i lepší společností.

V Cincinnati cítím mimořádnou hloubku a oddanost umění ve všech podobách, tedy nejen v hudbě. Mnoho lidí by bylo překvapeno, jak vysoká je zde úroveň kulturního života a jak široké jsou aktivity orchestru i celé komunity. Jsem hrdý, že mohu být součástí této hudební rodiny, která klade na umění takový důraz a která dokáže prostřednictvím hudby pozvedat celé své okolí. Věřím, že v prostředí, které často rozděluje společnost, je nejdůležitější se soustředit na to, co ji může spojovat. Nehledám problémy, ale řešení: jak může moje práce a práce orchestru přispět k jednotě, kráse a porozumění. 

Kdybyste měl možnost pozvat na sklenku vína jakéhokoli skladatele, koho byste si vybral? 

Zajímavá otázka. Jak tak o ní přemýšlím, uvědomuju si, že si především nepřeju být zklamán. Ke skladatelům vzhlížím s velkou úctou a obdivem – jsem jejich posluchačem i interpretem. Setkání tváří v tvář by nemělo být méně silné než hudba, kterou po sobě zanechali.

Často si říkám, že tím hlavním způsobem, jak s námi komunikují, je právě jejich hudba. Skrze ni už řekli vše podstatné. Jako lidé bychom samozřejmě mohli mít touhu je poznat osobně – třeba by bylo fascinující setkat se s Beethovenem. Z pramenů však víme, že nebyl zrovna snadným společníkem, a realita osobního setkání by možná neodpovídala našim představám. Právě proto vám nedám jednoznačnou odpověď. Možná je nakonec nejcennější právě to, že skladatele poznáváme prostřednictvím jejich díla, že jejich skutečný rozhovor s námi probíhá v hudbě samotné.

Foto: Thomas Brill, Dana Moica, Alex Damian, Joern Neumann, Marcus Schlaf, Petr Francán, Sorin Popa, Adriane White

Facebook X E-mail WhatsApp