„Domnívám se, že od pořadatelů to byla trochu pragmatická volba. Závěrečný koncert je určen pro mnoho čestných hostů a sponzorů, je to společenská událost, kam se příliš závažná díla jaksi nehodí.“

„Moc jsem nerozuměl tomu, co vede devětasedmdesátiletého rakouského klavíristu Rudolfa Buchbindera hrát právě tohle dílo.“

„Zvuk orchestru byl po celou dobu krásný, mladistvě svěží.“

Závěrečný koncert letošní Dvořákovy Prahy měl 23. září populárnější, odlehčený ráz. Folklórní Enescu, jazzově barevný klavírní koncert od Gershwina, mladý Dvořák a mistrovský Ravel na závěr. Francouzský národní orchestr hrál neobyčejně svěže a jeho současný umělecký šéf rumunského původu Cristian Macelaru ho vedl s naprostou jistotou. Nejméně zaujal výkon pianisty Rudolfa Buchbindera.

Domnívám se, že od pořadatelů to byla trochu pragmatická volba. Závěrečný koncert je určen pro mnoho čestných hostů a sponzorů, je to společenská událost, kam se příliš závažná díla jaksi nehodí. Nedošlo tedy na dramaturgii s velkou symfonií v druhé polovině, ale na barvitá díla čtyř různých skladatelů. A interpretace byla naštěstí přesvědčivá. Přesně na hraně galakoncertu s efektními předehrami a závažnějšího koncertu s velkými díly.

Pětačtyřicetiletý rumunský dirigent Cristian Macelaru si nejspíš rád vzpomněl na svého krajana George Enescu a uvedl jeho nejpopulárnější dílo – Rumunskou rapsodii č. 1 A dur. Je to virtuózní skládanka tanečních motivů, která začíná barvitým klarinetovým sólem a končí strhující smyčcovou bouří. Autor ji dokončil v devatenácti, tedy v roce 1900 a barvitostí předčil Liszta, žádná jeho další kompozice nedosáhla takové popularity. Francouzský národní orchestr ji podal svěže a bez přepáleného tempa, s patřičným folklórním temperamentem a brilantní skupinou smyčců. 

Následoval Klavírní koncert George Gershwina, dílo z roku 1925. Snaha navázat na úspěch Rapsodie v modrém se vyplatila, i když nápady tu nejsou tak snadno zapamatovatelné. Je to odlehčený třívětý koncert s milým espritem a živými krátkými sóly orchestrálních hráčů. Orchestr si držel stejnou bohatou barevnost, a dokonce autentickou jazzovou lehkost. Na druhou stranu jsem moc nerozuměl tomu, co vede devětasedmdesátiletého rakouského klavíristu Rudolfa Buchbindera hrát právě tohle dílo. Buchbinder byl vždy spolehlivý interpret klasicismu, zejména Beethovena, ale nemá v sobě nic, co by ho předurčovalo pro tento repertoár. Jako by si chtěl starý pán a protřelý miláček vídeňského publika prostě zahrát něco méně náročného, což s přehledem udělal. Ale žádnou zvláštní jiskru, úhozovou zajímavost a energii jeho vystoupení nemělo. Jako přídavek zahrál „svého“ Beethovena, třetí větu z Patetické sonáty, nepečlivě, rychle až uspěchaně. Místo aury „legendárního interpreta“ jsem tedy slyšel spíše zkušeného světáka, který už by mohl dát prostor jiným.

Po přestávce následoval poměrně neznámý Dvořák, Rapsodie a moll op. 14, kterou mladý skladatel složil krátce po úspěšném provedení své Třetí symfonie v roce 1874. Není to tak bezbřehý proud hudby jako jeho raná díla, ale kouzlo smyčcové serenády nebo bohatství Slovanských rapsodií tu přece jenom není. Jak napsal Ondřej Šupka v tradičně pečlivě vypraveném programu, dílo provedl poprvé Oskar Nedbal s Českou filharmonií až na konci doku 1904. A jak se říká, největším konkurentem Antonína Dvořáka je on sám ve svých dalších dílech. Ani tady ale Francouzský národní orchestr nezklamal.

Čtvrtým dílem byla pravděpodobně nejsofistikovanější kompozice večera, Ravelova symfonická báseň La Valse. Skladba z roku 1920 mistrně propojuje valčíkovou lehkost a jakousi existenciální závažnost. Macelaru zvolil pojetí spíše temperamentní než aristokraticky vylehčené, ale zvuk orchestru byl po celou dobu krásný, mladistvě svěží. Asi jen díky tomu, že je to jedno z oblíbených děl Tomáše Netopila, ho před časem hrála i Česká filharmonie – jinak bychom museli čekat na letošní 150. výročí skladatelova narození, abychom tohle okouzlující dílo mohli znovu slyšet.

Přes zřejmý dramaturgický záměr sestavit odlehčenější program si myslím, že jedno závažnější koncertní nebo symfonické dílo by programu slušelo. Úspěch se ovšem dostavil a dirigent pohotově přidal Bacchanále z opery Samson a Dalila Camilla Saint-Saënse. Pro významnou část publika to byla hezká předehra k závěrečnému rautu, ale bez toho to dnes nejspíš nejde. Dvořákova Praha měla letos vyrovnanou a vysokou kvalitu, takže se těšme na další ročník.

Foto: Petra Hajská / Dvořákova Praha