„Ve své režii se Max Emanuel Cenčić dění na jevišti snažil zasadit do dobového kontextu první poloviny 18. století, což se mu vydařilo.“

„O hudební doprovod se postaral rezidenční orchestr festivalu Concerto Köln pod vedením australského dirigenta Benjamina Bayla. Renomované těleso opět prokázalo svoji jedinečnost.“

„V sólových partiích jednoznačně dominovali ruská sopranistka Julia Ležněva v roli Emílie a kontratenorista Max Emanuel Cencić jako Quido.“

Ačkoliv bayreuthský festival barokní hudby nabízí během deseti dnů (7. – 17. září) pestrý program naplněný mnoha komorními koncerty, zájem většiny diváků je soustředěn na operní představení. Svědčí o tom již několik měsíců předem vyprodané Markraběcí operní divadlo, mající kapacitu pouhých pěti set míst. Zejména z tohoto důvodu jsou oba letošní operní tituly – Händelův Flavio, Re de´ Langobardi a Monteverdiho L´Orfeo streamovány a ke zhlédnutí i z pohodlí domova.

Proč byla vybrána právě tato dnes zcela neznámá Händelova opera, která zmizela z operních scén a jejíž inscenování je naposledy doloženo, jak uvádí programový bulletin, v roce 1967? Důvodů je hned několik. Domnívám se však, že hlavní snahou uměleckého ředitele, renomovaného kontratenoristy a zároveň i režiséra tohoto představení Maxe Emanuela Cenčiće bylo poukázat na taková operní díla, jež se zcela vymykala běžné dobové produkci. A Flavio, Re de´Langobardi je právě jedním z nich. Jedná se totiž o dobře zkomponovanou satiru, která si bere na mušku jednak politické poměry v Anglii na přelomu 17. a 18. století, zadruhé samotnou formu onehdy oblíbené „opery seria“. Rozhodujícím historickým momentem je zde dlouholetý mocenský spor dvou znepřátelených stran – toryů, zastávajících onehdy konzervativní katolickou linii Stuartovců, a whigů podporujících protestantské kandidáty. Tehdejší anglický divák, prožívající všechny události turbulentní doby, tudíž musel přesně vytušit, o které reálné postavy a události se v opeře jedná. Flavio, Re de´ Langobardi nevychází ani obsahově, ani hudebně z tradice „opera seria“, neobjevují se v ní mytologické nebo tragické postavy, zůstává spíše „antiheroickou komedií s tragickými podtóny“.

Syžet navrhl Händelův oblíbený libretista Nicolla Francesco Haym. Od roku 1690 působil v Římě jako violoncellista a tam se prý v roce 1696 účastnil uvedení opery Luigiho Manci Flavio Cuniberto, psané na libreto Benátčana Mathea Norise. Haym si toto libreto vzal s sebou do Londýna a mírně ho upravil. Totéž libreto z roku 1680 bylo ostatně zhudebněno již několika skladateli (Domenico Gabrielli, Gian Domenico Partenio, Alessandro Scarlatti, Luigi Mancia). Opírá se o zprávu kronikáře Paula Diacona z 8. století obsaženou v jeho Historii Langobardorum, pojednávající o milostném vzplanutí lombardského vládce Flavia Cuniberta k římské šlechtické dceři Teodatě. Händelova opera tuto historku přejímá: Flavio se zamiluje do Teodaty, dcery státníka Ugona, ta má ovšem tajný poměr s královským adjutantem Vitigem. Spor dvou státníků Ugona a Lotaria, končící zde smrtí druhého, je naopak převzat z francouzské hry Pierra Corneille Le Cid z roku 1637 (mimochodem v roce 1885 zhudebněné Julesem Massenettem). Noris tedy spojil dvě časově a prostorově naprosto vzdálené příhody. Nejsou zde ani hrdinové, ani typizované postavy, libreto je typické pro tzv. „smíšený styl“ benátské opery 17. století, s nímž se Händel seznámil již v době komponování Agrippiny. Dobře věděl, že se podobná látka nedá komponovat jako „opera seria“. Haym předlohu razantně zkrátil, zmenšil počet účinkujících, ale výrazně akcentoval komické situace a absurdity. Ačkoliv opera obsahuje i dramatické scény (např. vraždu Lotaria na otevřeném jevišti), vše nakonec vyústí do tragikomické polohy. Jednotlivé figury jsou komické jak svou ješitností, tak svojí bezmocností.

Provedení Flavia se uskutečnilo téměř se všemi hvězdami londýnské Academy Royal – Francescou Cuzzoni jako Emilií, kastrátem Senesinem aj. V sezóně 1722/23 se odehrálo pouze osm představení, poté ho Händel nasadil ještě čtyřikrát, načež tato opera zmizela v archivech.

Ve své režii se Max Emanuel Cenčić dění na jevišti snažil zasadit do dobového kontextu první poloviny 18. století, což se mu vydařilo. Vrátil do hry některé „němé“ postavy, např. Flaviovu ženu Emelindu, a počtem šestnácti statistů vytvořil na malém prostoru iluzi královského dvora. Flavio se v něm chová jako absolutistický vládce, který vše, co koná, koná před tváří veřejnosti. Rozdíl mezi soukromým a veřejným je tedy zcela potřen. Zde musím podotknout, že všechny úkony, které dnes odsouváme do svého „privatissima“, byly na jevišti pojaty decentně a funkční, tudíž vyvolávaly i žádoucí odezvu smíchu. Händelovi, Haymovi a Cenčićovi se podařilo ukázat vše, co patřilo k dobovému standardu – touhu po moci, korupci, vraždu, intriky, přítomnost metres, vytáčky všeho druhu (např. Teodata vysvětluje svému milenci Vitigeovi svůj nový poměr s králem tím, že své konání svede na zásah a vůli Amora).

Příznivému dojmu z představení výrazně napomohla působivá scéna. Barokní divadlo nemá ani točnu, ani propadlo, výtvarník Helmut Stürmer tudíž vyřešil jednotlivé proměny pomocí posuvné vícedílné harmoniky a s pomocí osvětlení Romaina de Lagarda tak dokázal diváky rychle přenést do zcela odlišných prostředí. Tato lehce ovladatelná kulisa pak byla různě posouvána kostýmovanými statisty. Výtvarnice Corina Gramoşteanu, sázející na barevnou pestrost, kostýmy všech postav dobově a stylově dobře ukotvila.

O hudební doprovod se postaral rezidenční orchestr festivalu Concerto Köln pod vedením australského dirigenta Benjamina Bayla. Renomované těleso opět prokázalo svoji jedinečnost. Nezbylo než obdivovat perfektní souhru smyčců a nástrojů realizujících průběžný bas, měkký zvuk a pohotovost, s níž se tento šestadvacetičlenný orchestr přizpůsobil jednotlivým hlasům.

V sólových partiích jednoznačně dominovali ruská sopranistka Julia Ležněva v roli Emílie a kontratenorista Max Emanuel Cencić jako Quido. Mladá pěvkyně zvládá koloratury s obdivuhodnou lehkostí, velmi dobře pracuje s dynamikou, ornamentikou a odlišnými afekty, které si její role žádá. Totéž platí i o Cencićovi, jehož kontratenor zní velmi měkce a přirozeně. Jeho čtyři árie a duet s Ležněvou patřily k nejpůsobivějším okamžikům tři hodiny trvajícího představení. Jako Vitige dobře uplatnil svůj kontratenor ukrajinský pěvec Jurij Myněnko, v titulní roli Flavia pak mladý francouzský kontratenorista Rémy Brès-Feuillet. V roli Ugona přesvědčil švýcarský tenorista Fabio Trümpy. Snaživý výkon podala česká mezzosopranistka Monika Jägerová (Teodata), zatímco u basbarytonisty Sretena Manojloviće (Lotario) jeho pěvecký výkon poněkud nepřízně ovlivnila snaha o exponovanou hereckou akci. Závěrem není nutné připomínat, že svou pozitivní roli sehrává v Markraběcím divadle jeho jedinečná akustika. Představení dne 9. září tak bylo po zásluze odměněno bouřlivými ovacemi.

——-

Poznámka redakce: Monika Jägerová nastoupila kvůli indispozici původně anoncované mezzosopranistky Sonjy Runje jako záskok; musela náročný part včetně komplikované jevištní akce nastudovat ve zcela rekordně krátkém čase.

Poznámka České Händelovy společnosti: Rok 1967 znamenal zahájení novodobé renesance této pozoruhodné a atypické opery. Po zmíněném nastudování v Göttingenu v roce 1967 následovala novodobá britská premiéra v roce 1969. Mezi další významné počiny patří inscenace v Innsbrucku z roku 1989 s dirigentem René Jacobsem, která se stala základem i pro vůbec první kompletní záznam díla. Studiová audio nahrávka, vydaná vydavatelstvím Harmonia Mundi, je díky reedicím stále k dispozici. Z nedávnější doby je třeba připomenout nastudování v New York City Opera roku 2007 nebo inscenaci English Touring Opera v roce 2009. 

********

Foto: Bayreuth Baroque / Clemens Manser, Falk von Traubenberg