„Vzhledem k tématu by se dokonce dalo v nadsázce hovořit o jakémsi obživlém betlému.“

„Na Otáčivé hlediště se chodí za komplexním dojmem, potěšením, pobavením. Je to svého druhu atrakce, nikoli koncertní síň.“

„Dobré důvody, proč příběh využít jako odrazový můstek pro civilní, letní, neobvyklé, vizuálně poutavé divadelní ztvárnění slavného duchovního díla.“

Händelovo oratorium Mesiáš, jak ho od čtvrtka hraje Jihočeské divadlo před Otáčivým hledištěm v zahradě českokrumlovského zámku, je jedinečným hudebně-vizuálním projektem. Idylickým, nenáboženským, přesto s duchovním ukotvením. Režisér Tomáš Ondřej Pilař přidal k hudbě volně plynoucí náznaky příběhu Josefa Adama Schwarzenberka, vídeňského a krumlovského šlechtice. Zdůvodnění našel nejen v jeho zásluhách o zámecký areál, ale především v až magicky působících souvislostech jeho a skladatelových životních dat.

Soubor Jihočeského divadla podává Händelova Mesiáše před Otáčivým hledištěm bezprecedentně jako jakousi barokní féerii, plnou fantazie a stylizace, pantomimických a tanečních a baletních výjevů. Vzhledem k tématu – kterým přes překrytí hlavního smyslu a obsahu libreta příběhem z šlechtického prostředí je a zůstává osoba a odkaz Mesiáše, Spasitele, tedy Ježíše Krista – by se dokonce dalo v nadsázce hovořit o jakémsi obživlém betlému. V některých okamžicích, když se postupně objevují živé obrazy korespondující s představami devítiletého chlapce, právě tyto momenty převládají. Jindy jde o němé momentky ze života u dvora, včetně kouzelně vykreslené oslavy narozenin. Výrazným momentem je výstřel, ke kterému se dlouho neodvratně schyluje. Josef Adam Schwarzenberg přišel totiž o otce, kterého nešťastnou náhodou trefil při lovu sám císař…

Režie si v souladu s biblickým tématem přeneseně pohrává s motivy beránka a laskavého otce, ale také s postavou kněze jako rozporuplného cizorodého symbolu. Zpřítomňuje postavu Ježíše, ale stejně tak zaplňuje hrací plochy šlechtici, dětmi nebo jeleny. Nezdůrazňuje kříž, ale naznačuje paralely s utrpením v civilním životě a snad i zrání k víře. A výrazně pracuje s faktem, že kníže zřídil v krumlovském kostele kapli, kam uložil srdce svých rodičů.   

Hudební stránku inscenace má v rukou dirigent David Švec. Aniž by šlo o opravdu historicky poučenou, specializovanou interpretaci, daří se mu zvukově s orchestrem některým znakům takového stylu a přístupu přiblížit. Volí však v souladu s příjemně plynoucím divadelním časem o dost volnější tempa, než jaká známe z koncertů a nahrávek barokních orchestrů. Hudbě dává pěkný výraz, primárně pozitivní, jdoucí po idylické kráse, méně po kontrastech a vyhrocených momentech.  

Ve sboru, zejména v mužských hlasech, bylo při premiérovém večeru slyšet víc nedokonalostí, ale pravdou je, že projekt má v první řadě aspekty divadelní a že hudbu lze v tomto případě vnímat jako něco, co plní služebnou úlohu. Jinými slovy – na Otáčivé hlediště se nechodí za ryze koncertním zážitkem, ale za komplexním dojmem, potěšením, pobavením. Je to svého druhu atrakce, nikoli koncertní síň.  

Patří k tomu samozřejmě amplifikace. Zvuk orchestru a sboru je přenášen z letohrádku Bellarie (a případně míchán se sboristy pohybujícími se v plenéru) pěkně, nicméně u sólistů, zpívajících na dosah od publika, se dostavuje logické, patrně neodstranitelné, ale ne zcela příjemné zdvojení, echo, dané zpožděním mezi reálným a reprodukovaným zvukem. Ve čtveřici zazářila zejména sopranistka Markéta Klaudová, pěvecky podmanivě a herecky přiměřeně a zrale se vedle ní ve známých áriích uplatnili Markéta Cukrová a Roman Hoza. Příjemně se k nim přiřadil tenorista Marek Žihla.      

Josef Adam Schwarzenberk byl ustanoven knížetem 22. srpna 1741, ve stejný den, kdy začal Händel komponovat Mesiáše. Narozeniny slavil šlechtic na Boží hod vánoční; letos tomu bude tři sta let, co se ve Vídni narodil. Minimálně dva dobré důvody, proč jeho příběh využít jako odrazový můstek pro civilní, letní, neobvyklé, vizuálně poutavé divadelní ztvárnění slavného duchovního díla.

Tomáš Ondřej Pilař měl silný nápad a dokázal ho mocně a přesvědčivě, výrazně emotivně, ale také krasopisně scénicky zrealizovat. Až k závěrečnému chvalozpěvu, spojenému s vypuštěním holubice a uložením srdce Josefa Adama Schwarzenberga do kaple. A pak už jen jako vyústění, duchovní poselství a pointa zůstává do ticha svítit scénograficky zvýrazněné slovo figurující v jedné z árií anglického libreta: light, světlo.

Foto: FB Jihočeské divadlo