„V plzeňském provedení si největší pochvalu zaslouží orchestr.“

„Z výkonu Marka Žihly je patrný zodpovědný přístup mladého pěvce, který má svou kariéru před sebou.“

„Civilní kostýmovou verzi lze přijmout; snaha uchopit moc, jakož i problém státnické moudrosti a velkorysosti jsou nadčasové.“

Zřejmě poprvé ve své historii uvedlo plzeňské divadlo v sobotu 27. ledna Mozartovu předposlední operu La clementa di Tito. K hudebnímu nastudování byl jako host přizván německý dirigent Michael Hofstetter, plzeňskému publiku již známý svým nastudováním Gluckovy Alceste (2022), režie a scénografie se ujal renomovaný režisér Rocc, kostýmy vytvořila Belinda Radulovič.

Opera byla vytvořena k příležitosti korunovace rakouského císaře Leopolda II. českým králem. Již tato událost, výjimečná Leopoldovým vstřícným gestem vůči českému národu (Leopoldův starší bratr Josef II. se za českého krále korunovat nenechal), si vyžádala stran opery standardní žánr v podobě opery seria. Zhruba do 60. let minulého století muzikologové zastávali názor, že operu objednali čeští stavové přímo u Mozarta. Mozartovský badatel Tomislav Volek tento názor vyloučil, a sice nálezem smlouvy z 8. července 1791 uzavřené mezi stavovskou divadelní komisí a impresáriem Domenicem Guardasonim, podle níž měl kompozici opery zajistit Guardasoni. V této smlouvě Mozartovo jméno vůbec nefiguruje, zato jsou zde uvedena různá jména slavných kastrátů, které měl pražský impresário za úkol angažovat v Itálii. Libreto, jež by v souladu s politickými poměry velebilo ctnosti panovníka, pak měl zajistit pokud možno nějaký slovutný autor. V červenci (10. 7. 1791) Guardasoni odjel do Vídně, kde se snažil pro kompozici opery získat Antonia Salieriho. Podle nedatovaného dopisu skladatele určeného knížeti Paulu Antonu III. Esterházymu však Salieri tuto nabídku odmítl s poukazem na své výlučné závazky vůči císařskému divadlu. Nabídku poté přijal Mozart, ačkoliv v této době již pracoval na dvou rozsáhlých dílech – Rekviem a Kouzelné flétně.

Do korunovace, která se měla odehrát 6. září, Mozartovi mnoho času nezbývalo. Po jeho příjezdu do Prahy 28. srpna (přijel sem provázen Konstancí a svým žákem Franzem Xaverem Süßmayrem) se většinou hovoří o několika dnech, během nichž se opera studovala a skladatel dokomponovával některé její části, Süßmayr pak údajně pomáhal vypracovávat recitativy. (I zde se však někteří muzikologové domnívají, že operu Mozart začal komponovat již v roce 1789!) Protože hledání libretisty by rovněž bývalo zabralo více času, padla volba na osvědčeného italského libretistu Pietra Metastasia. Jeho libreto o velkorysosti a ctnostech římského císaře Tita Flavia Vespasiana, vládnoucího v letech 69 – 79 n. l. zhudebnilo před i po Mozartovi cca čtyřicet skladatelů, mezi nimi také Johann Adolph Hasse, Christoph Willibald Gluck, Josef Mysliveček a Antonio Caldara.

Mozart zřejmě již předem věděl, kdo bude kterou roli zpívat. I zde hrály svou roli finance. Jako pěvecké hvězdy byly z Itálie pozváni sopranistka Maria Marchetti-Fantozzi (Vitellia) a kastrát Domenico Bedini (Sesto). Ostatní party zpívali členové Guardasoniho souboru. Premiéra se uskutečnila v Nosticově divadle v korunovační den (6. září). Císařský pár se zdržel pouze po dobu prvního dějství. Do povědomí Pražanů se sice vepsal císařovnin nelichotivý odsudek (operu údajně označila jako „německé svinstvo“), žádný podobný výrok však není historicky doložen. Hlavním důvodem odchodu byla zřejmě únava císařského páru z náročného dne. Muzikology v takovém případě více zajímá přijetí publika. A zde se opět názory různí, téma by však přesáhlo rozsah tohoto příspěvku. Spokojme se pouze s názorem Mozartova přítele a jednoho z prvních skladatelových životopisců Františka Xavera Němečka, který hovoří ze strany pražského publika o nadšeném přijetí.

Metastasiovo rozsáhlé libreto muselo být z časových důvodů zkráceno. Této práce se ujal Caterino Mazzolà, když operu rozvrhl pouze do dvou dějství. I tak se však v současné interpretační praxi provádějí škrty, a to zejména v recitativech a vynecháním repetic v orchestrálních mezihrách.

V plzeňském provedení si největší pochvalu zaslouží orchestr. Pod vedením Michaela Hofstettera hrál skvěle, krásně vyznělo ve spolupráci s Markétou Cukrovou (Sesto) i klarinetové sólo Milana Srba. Škoda, že jméno klarinetisty není uvedeno v programu, patří to k běžné praxi. Recitativy a basso continuo s přehledem odvedli cembalista Bastian Uhlig a violoncellistka Ulrike Becker. Dirigent nevolil přehnaná tempa, zbytečně neakcentoval Mozartovu eruptivní dynamiku, jak bývá u mnoha souborů v současnosti obvyklé. Občasné zvýšení dynamické hladiny a posílení dramatičnosti by však posluchač přece jen uvítal. Na druhé straně se však orchestr musel vyrovnat s hlasy, které nejsou příliš objemné.

Většinou se v obsazení sešli pěvci komornějších hlasů, kteří sice vědí hodně o poučené interpretaci, nicméně i Mozart žádá vedle ukázněnosti i silný emoční náboj. Svým hlasovým objemem se od svých partnerů lišila Barbora Perná v roli Vittellie, jejíž obě náročné árie (Deh se piacer mi vuoi, Non più di fiori) zvládla se ctí. Pozornost posluchačů se většinou upne na árii Sesta v prvním dějství (Parto, parto, ma tu, ben mio), provázenou klarinetem. Jak jsem již výše uvedla, spolupráce pěvkyně s klarinetistou byla příkladná, Markéta Cukrová se zaskvěla i v druhém dějství (Deh, per questo istante solo). La clemenza di Tito patří k dílům, kdy titulní postava nemusí být zákonitě nejobtížnější. Part Tita zpíval v pražské premiéře Antonio Baglioni, jehož hlasové možnosti Mozart dobře znal z nastudování Dona Giovanniho. Jeho tři árie (Del più sublime soglio; Ah, se fosse intorno al trono; Se all´impero, amici) jsou svou melodikou charakterově podobné dvěma áriím Dona Ottavia. Z výkonu Marka Žihly (Titus) je patrný zodpovědný přístup mladého pěvce, který má svou kariéru před sebou, bude tudíž v budoucnu zpívat Tita s větší uvolněností, nadhledem a radostí z Mozartovy bohaté melodické invence. Příkladná je pěvcova práce v recitativech. Vzhledem k jeho mládí před jeho výkonem smekám. Dobře se uvedli i pěvci v ostatních partech – svým barevným a technicky dobře vybaveným mezzosopránem Barbora de Nunes-Cambraia (Annius), dále sopranistka Zuzana Koś Kopřivová (Servilia) a barytonista Jakub Hliněnský (Publio). Přesvědčivý výkon tentokrát podal pěvecký sbor připravený Jakubem Zichou.

V režii a scénografii jsem bohužel postrádala výraznější nápad, zejména práce s jinak tvárnými pěvci mi připadala, zejména v prvním dějství, bezradná. Civilní kostýmovou verzi lze přijmout; snaha uchopit moc, jakož i problém státnické moudrosti a velkorysosti jsou nadčasové. Vždyť právě toto je poselství, které nám Mozart svou dokonalou hudbou sděluje.

Foto: ze zkoušky - DJKT / Martina Root