„První koncert Pražského symfonického orchestru byl anoncován na 15. října 1933 pod dirigentem Karlem Marchhartem.“

„Protože se představení na Vinohradech konalo od 19:30 a zahajovací koncert Pražského jara začínal ve 20:30 ve Smetanově síni, vidíme praxi přetrvávající u některých těles dodnes: totiž dva koncerty ve stejnou dobu na různých místech pod hlavičkou stejného tělesa.“

„Pražský symfonický orchestr byl veden během protektorátu Antonínem Mariou Nademlejnským, známým doprovazečem Emy Destinnové.“

Název Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK je od r. 1952 tak dobře zavedené jméno v českých zemích, že souběžná existence původně dvou orchestrů, tedy Pražského symfonického orchestru a Orchestru F. O. K., trvající minimálně až do r. 1946, je poměrně neznámá. Situaci navíc ještě komplikuje skutečnost, že se dnešní pražský orchestr pro zahraniční zájezdy vyhýbá složitému názvu a v cizině používá anglický nebo německý název Prague Symphony Orchestra, resp. Prager Symphoniker.

Abychom mohli porozumět této situaci, musíme se vrátit až do r. 1919. Tehdy vzniklo vedle již zavedené České filharmonie druhé symfonické těleso jako její velmi silná konkurence. Jednalo se o Orchestr Uměleckého klubu, který byl však známější pod názvem Šakova filharmonie podle svého zakladatele dirigenta Vladislava V. Šaka. Těleso zkrachovalo v listopadu 1921, nicméně se V. V. Šak jako fénix vrátil v r. 1933, kdy zakládá svůj symfonický orchestr znovu, tentokrát pod názvem Pražská filharmonie s podtitulem „Orchestr nezaměstnaných hudebníků“. Připomeňme si, že k vleklé hospodářské krizi se tehdy pro hudebníky přidružila i pohroma v podobě zvukového filmu, který stovky z nich připravil o zaměstnání. K tomu se do republiky vrátili i hudebníci vyhoštění z Německa z rasových důvodů v souvislosti s Hitlerovým nástupem. K Šakovi panovala ovšem obecná nedůvěra jak mezi hudebními kritiky, tak mezi hudebníky, neboť si všichni pamatovali obří krach jeho filharmonie před necelými dvanácti lety. V roce 1933 jako by se situace opakovala, jen ještě v rychlejším sledu. Po prvním koncertu 11. dubna řízeném Šakem, následovaly další jako např. 9. května s dirigentem Johannem Straussem vnukem (synovcem J. Strausse syna). Přes léto hrála Pražská filharmonie na Barrandovských terasách a 12. září dirigoval Šak dokonce koncert Mahlerovy První symfonie a Berliozovy Fantastické ve Smetanově síni. Už v průběhu léta se však hudebníci začali bouřit kvůli srážkám z dohodnutých honorářů. Nejlépe tuto situaci popisuje citát v druhém dílu Dějin české hudební kultury: „Po letech (1933) se objevil Šak znovu jako šéf Pražské filharmonie, nového symfonického orchestru utvořeného asi z osmdesáti nezaměstnaných hudebníků, vyhoštěných v době krize z ciziny. Pražská filharmonie měla však ještě kratší trvání než Šakův první podnik. Těleso se naštěstí po odchodu svého manažera zcela nerozpadlo, přijalo nový název Pražský symfonický orchestr a v neposlední řadě i díky provozní zdatnosti svého dirigenta Rudolfa Pekárka přežilo počáteční krizi.“

Vladislav V. Šak

První koncert Pražského symfonického orchestru byl anoncován už na 15. října 1933 pod dirigentem Karlem Marchhartem (bývalým dirigentem orchestru kina Lucerna, kde Pekárek hrával) nicméně spíše, než o koncert šlo o účinkování v tzv. Monstrekabaretu, což byl dobově oblíbený název kabaretů pořádaných v Lucerně. Až 21. října téhož roku pak vychází provolání v Národních listech, že nový Pražský symfonický orchestr vznikl z Pražského filharmonického orchestru. Pokud by těleso dodnes existovalo, vztahovalo by výročí založení nejspíše k tomuto datu. Půvabná je ovšem ve stejné rubrice i anonce o zájezdu Pražské filharmonie po českých městech. Ta však byla do třetice obnovena dirigentem Šakem až r. 1942.

Další oznámené koncerty Pražského symfonického orchestru (PSO) do konce r. 1933 byly také poměrně zajímavé: Jednak koncert s Johannem Straussem vnukem 23. listopadu 1933, který byl původně ještě inzerován s Pražskou filharmonií, jednak, a to především, koncert 2. prosince 1933 dirigovaný Antonínem Bednářem ve Smetanově síni. Ten zvolil pro začínající orchestr rovnou nelehké dílo Má Vlast. Z koncertu byly nalezeny dvě recenze, a to v Poledním listu a v Lidových novinách. Z obou byla cítit snaha neublížit novému tělesu. Od 14. do 17. prosince se pak PSO účastnil v Divadle na Vinohradech jako doprovázející orchestr vystoupení sólistů milánské La Scaly v operách Lazebník sevillský a Rigoletto pod dirigentem Arturo Luconem. V příznivé recenzi Poledního listu pod šifrou st. r. se píše: „Pražský symfonický orchestr měl jen několik zkoušek a zaznamenal výkon pohotovosti a ukázněnosti.“ K uvedeným dirigentům se sluší podotknout, že Bednář (1896–1949), žák K. B. Jiráka a F. Spilky, byl mimořádně úspěšným dirigentem, který hostoval i u České filharmonie nebo u Vídeňských symfoniků. Předešlou Pražskou filharmonii dirigoval naposledy 26. září 1933 a PSO jej oznámil jako svého vedoucího (rozumějme šéfdirigenta) 11. listopadu v Poledním listu. Arturo Lucon (1889–1950), v Praze známý už ze svého hostování v Národním divadle v r. 1924, dirigoval kromě domácí La Scaly i v mnoha dalších evropských operních domech.

Antonín Bednář

Následujícího roku se pak uplatňuje Pražský symfonický orchestr i při synchronizaci hudby k filmům. První synchron proběhl (podle časopisu Filmový kurýr) 20. a 21. ledna 1934 k filmu Volha v plamenech pod vedením autora hudby Willyho Schmidt-Gentnera (1894–1964). Tentýž rok následovaly filmy Pokušení paní Antonie, V cizím revíru, Polská krev (spolu s Orchestrem F. O. K.), v r. 1935 pak Maryša a v r. 1936 film Děti veliké lásky. Konečně 20. dubna 1934 dirigoval těleso na populárním koncertě ve Sladkovského sále Obecního domu i jeho zakladatel Rudolf Pekárek.

Asi nejdůležitější byl však zahajovací koncert 2. června 1934 Pražského symfonického orchestru na jediném, i když tehdy označovaném jako prvním, ročníku Pražského jara. Bednář zopakoval Mou vlast a zaznamenal výrazně příznivější kritiku: „Pod obezřetným řízením dirigenta Ant. Bednáře, zhostil se orchestr složitého úkolu s dobrým výsledkem. Jest již lépe konsolidován, v jednotlivých nástrojích vyrovnán, pečlivě nuancuje a propracovává se k tělesu, které by mohlo svoje snahy uspokojivě uplatniti v příštím koncertním období.“ [Polední list 5. 6. 1934, šifra st. r.]

Je však nutné dodat, že PSO měl ve stejný den ještě jedno vystoupení. Ve Vinohradském divadle 2. června 1934 doprovázel premiéru divadelní hry Tři mušketýři, podle Dumase přebásněné Vítězslavem Nezvalem. Protože se představení na Vinohradech konalo od 19:30 a zahajovací koncert Pražského jara začínal ve 20:30 ve Smetanově síni, vidíme praxi přetrvávající u některých těles dodnes: totiž dva koncerty ve stejnou dobu na různých místech pod hlavičkou stejného tělesa. O to zajímavější je, že následující večerní představení Tří mušketýrů 3. června bylo také věnováno festivalu Pražské jaro. V žádné dobové anonci se zatím nepodařilo nalézt jméno dirigenta, ale jelikož hudbu k inscenaci složil skladatel i dirigent Alexandr Podaševský (1884–1955), ruský emigrant a žák Zemlinského, dalo by se předpokládat, že Pražský symfonický orchestr řídil sám autor. Ve Vinohradském divadle pak PSO pokračoval v operetě Julia Kalaše Láska nezná hranice za řízení dirigenta Jaroslava Žida (pro jistotu uveďme, že tehdejší ředitel České filharmonie Jaromír Žid byl pouze jeho jmenovcem). Po jejím skončení na téže scéně doprovázel PSO až do září opět Tři mušketýry. O živobytí mladého tělesa bylo tedy postaráno.

Alexandr Podaševský

Zakladatel orchestrů Rudolf Pekárek (kromě PSO vzniklo díky němu ještě v r. 1921 Orchestrální sdružení Kovařovic) však červenci 1934 pokračoval založením Orchestru F. O. K. Dejme mu slovo v dopise Václavu Smetáčkovi z Austrálie z 16. července 1955, kde byl v té době šéfdirigentem Queensland Symphony Orchestra: „Během roku 1934 mnoho dobrých a schopných hudebníků bylo nezaměstnaných… Tak zvaný Pražský symfonický orchestr, který sdružoval mnoho nezaměstnaných hudebníků se vzhledem k nízké umělecké úrovni nemohl prosaditi a zvláště ve filmovém průmyslu se jevila potřeba dobrého středního orchestru. Několik schopných členů P. S. O. se na mne obrátilo, abych organisoval nové hudební těleso na nové vyšší umělecké úrovni a pouze za spoluúčasti dobrých hudebníků. Svolal jsem schůzi, které se konala v Kmochově restauraci u Vinohradského divadla. Bylo nás něco kolem 20ti.“

Rudolf Pekárek

Pražský symfonický orchestr však pokračoval i bez Pekárka a nevedl si špatně, byť už navždy stál ve stínu svého mladšího bratra. Pro Čs. filmovou unii hrál jak při Mikulášské zábavě 9. prosince 1934 v paláci Metro, tak i na Silvestra t. r. v Plodinové burze. Za úspěch pak lze rozhodně považovat koncert 25. ledna 1935 ve Smetanově síni za řízení slavného dirigenta Nikolaje Malka (1883–1961), který byl příznivě recenzován v Poledním listu a ve Venkově. Dodejme, že Nikolaj Andrejevič Malko byl žákem Rimského-Korsakova, Glazunova a Ljadova, mj. dirigentem Petrohradské filharmonie, spoluzakladatelem Dánského rozhlasového orchestru a od r. 1956 šéfdirigentem Sydney Symphony Orchestra. Zároveň byl u nás velmi dobře znám v 30. letech z hostování u České filharmonie i v Národním divadle. Poté však referování o koncertech PSO v denním tisku slábne, s výjimkou dvou koncertů s Johannem Straussem vnukem.

Orchestr se znovu objevuje v r. 1942, kdy měl pravděpodobně největší šanci stát se přinejmenším rovnocenným, ne-li uznávanějším orchestrem než Orchestr F. O. K. Jeho tehdejší manažer Novotný totiž v lednu 1942 oslovil dr. Václava Smetáčka nabídkou šéfdirigentského postu. Ten však byl nakonec zřejmě i díky této nabídce osloven v květnu Orchestrem F. O. K. PSO byl veden během protektorátu Antonínem Mariou Nademlejnským (1898–1985), známým doprovazečem Emy Destinnové. Ten těleso řídil už 4. května 1934 v Uranii při představení Dalibora pro Pražské operní sdružení. Za jeho řízení je koncert 18. září 1942 dokonce recenzován šifrou kov. ve Venkově z 22. září příznivěji než koncert Orchestru F. O. K.

Pražský symfonický orchestr má však na svém kontě ještě jeden důležitý úspěch. V lednu 1945 uvedlo toto těleso v premiéře Ouverturu pro orchestr, op. 3 skladatele Karla Husy, kterou autor i sám dirigoval. I když ve většině prací o Karlu Husovi jméno orchestru není explicitně zmíněno, lze tuto informaci nalézt v brožuře muzikologa Jana Ledeče, skladatelova přítele z mládí, vydanou v r. 1991 Hudebním informačním střediskem pod prostým názvem Karel Husa.

Karel Husa

Po druhé světové válce se Pražský symfonický orchestr z hudebního života vytrácí. Posledním nalezeným anoncovaným koncertem v týdeníku Kulturní politika z 26. dubna 1946 je koncert tělesa ve Slovanském domě dne 30. dubna. Koncert, který měl řídit poměrně neznámý dirigent Z. Hrabec, nesl všeříkající název Velká vlastenecká válka SSSR, večer sovětské hudby a poesie.

Zajímavou tečku však za tělesem, jehož název začínal hudební veřejnosti splývat se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, nakonec udělal film Dnes naposled režiséra Martina Friče z roku 1958. Na začátku filmu se totiž objeví plakát lákající na koncert houslového virtuosa Karla Maška s Pražským symfonickým orchestrem. Dodejme, že houslového virtuosa hraje Vladimír Ráž, který zde marně zápasí se závislostí na alkoholu. Úryvky Paganiniho houslového koncertu D dur nahrál Ivan Kawaciuk (1913 – 1966), za protektorátu koncertní mistr Orchestru F. O. K., v době natáčení pak koncertní mistr Filmového symfonického orchestru. Tím se symbolicky naposledy prolnuly tři orchestry (PSO, FOK a FISYO), jejichž osud byl v minulosti podivuhodně propleten.

————–

Zdroje: dobový denní tisk a filmové časopisy, databáze NFA Filmový přehled, úryvek korespondence Rudolfa Pekárka Václavu Smetáčkovi uveřejněná s laskavým svolením paní Václavy Smetáčkové, dcery dirigenta.

Foto: Pestrý týden. Praha: Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, 22.4.1933, Pestrý týden. Praha: Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, 24.1.1942, archiv autora, Wikipedia / a.n. / volné dílo