První řádný abonentní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu v jeho sté sezóně měl ve štítě Holstovy Planety, oblíbené a přes svou rozsáhlost posluchačsky vděčné dílo plné nádherné invence i patosu. Neméně atraktivní položkou programu byla však premiéra Houslového koncertu Jana Kučery, který pondělní večer v pražském Rudolfinu dirigoval. Přístupnou, s tradicemi silně propojenou skladbu přednesl skvěle, s ohromným sólistickým vkladem David Pokorný, sedávající v tělese u prvního pultu druhých houslí, otrkaný vůdčí pozicí v multižánrovém souboru, jehož žánrové rozkročení je „proklatě široké“ – ve smyčcovém kvartetu Epoque Quartet.

Některé koncerty mívají na programu přívětivou klasiku a na začátku nebo uprostřed něco výbojnějšího. První abonentní večer rozhlasových symfoniků byl 5. října koncipován opačně. Výrazná díla z první čtvrtiny dvacátého století rámovala mimořádně přívětivou soudobou koncertantní skladbu. Večer otevřela Nezodpovězená otázka Charlese Ivese a zakončila ho obdobně neuzavřená symfonická suita Planety Gustava Holsta. Houslový koncert Jana Kučery jako prostřední ze tří děl byl sice novinkou, ale natolik pozitivní a nekonfliktní, že proti znepokojivě vizionářskému experimentu amerického nonkonformisty i proti velkolepé koncepci anglického autora tvořícího na pomezí mezi pozdním romantismem a modernou působil nejpohodovějším dojmem. Toto konstatování se ovšem nijak nevylučuje s osobně mimořádně angažovaným vkladem sólisty Davida Pokorného.

The Unanswered Question, Nezodpovězená otázka, je pozoruhodné, programem a koncepcí novátorské dílo, které i přes pouze několikaminutovou stopáž vneslo do symfonického hudby mnoho do té doby neslýchaného. Rok vzniku 1908 se nadále zdá neuvěřitelným, ať už vezmeme v úvahu, že v té době bylo jen pár let po premiéře Rusalky, nebo to, že v ní tvořili Josef Suk, Gustav Mahler, Richard Strauss či Leoš Janáček… Smyčce hrají pomalý a tichý základ, sólová trubka z dálky přináší existenciálně zbarvené tázání a flétny v orchestru se snaží, ale bez výsledku, dát odpověď. Tři rytmicky a melodicky různá, zcela nezávislá pásma, tři výrazové roviny, odvážný nekonvenční nápad a jednoduchý, ale do té doby neslyšený, šikovně instrumentovaný „program“… Není asi divu, že dílo poprvé zaznělo až o čtyři desítky let později. Ještě i tehdy muselo působit dost moderně. Jan Kučera za dirigentským pultem Symfonického orchestru Českého rozhlasu od začátku do konce udržel statický klid i napětí ve smyčcové sekci, podpořil nepokojné, rušivé a marné vstupy fléten a zvýraznil neměnnou opakovanou otázku svěřenou sólové trubce umístěním hráče na balkon. Hudba Američana Ivese, ukotvená v běžném zvukovém světě, ale přesto neotřele a výrazně původní, je svou originálností vysoce vzrušující.

David Pokorný už Kučerův Houslový koncert natočil na CD a předtím zahrál v Karlových Varech, ale koncertní večer byl tehdy, v době covidu, streamem bez publika. Nynější pražské uvedení bylo proto tím opravdu „prvním“, skutečnou veřejnou premiérou. Houslista, výrazná osobnost v orchestru i v kvartetu Epoque, ale přece jen ne tak často vídaný v pozici stojícího sólisty, zahrál sólový part, přes zjevné zjitřené vědomí výjimečnosti, strhujícím způsobem – s mimořádným nasazením, extrovertně a bezchybně. Dílo vzniklo nadvakrát: nejprve existovala před patnácti lety samostatná volná věta s názvem Píseň houslí toulavých. Až v roce 2021 přibyla první a třetí věta a z menší skladby se stal regulérní Houslový koncert.

Skladba dává houslistovi krásné příležitosti ke kantilénám i k technickým úsekům, přehledně v každé větě střídá hybné a zpěvné části. Má předvídatelnou formu ukotvenou a rozvíjenou v osvědčených rozvrzích, nechává v sóle i v orchestru vystoupit jasně vyprofilovaná témata. V první větě upoutají trombony nebo sekce lesních rohů, tajemnější zpomalení mezi rychlými strukturami a pak i sólistova kadence, která se neotřele odvíjí nad dlouhou kontrabasovou prodlevou. V elegické pomalé větě s rychlejším středním dílem se objeví i trocha expresivního patosu. Finále přichází s poněkud drsnějším slohem a nepřeslechnutelně exponuje jako hlavní tematický materiál vzestupnou tónovou řadu. Obsahuje i velké houslové sólo ústící do působivé kantilény, ale po zasněném pianissimu vrcholí rázně, s efektním použitím žesťů.

Kučerův Houslový koncert je zručně napsaný, zajímavě instrumentovaný a chytlavě znějící, nezříká se dokonce prvků líbivosti. Není ani experimentální, ani avantgardní, má něco z neoklasicismu a z neoromantismu. Osvědčených postupů a výrazových prostředků se dotýká zřetelně, ale nikdy tak, aby překročil mez, za kterou vede cesta k nepůvodnosti či dokonce ke kýči. Přináší naopak dostatek dílčích nápadů a řešení, které potěší. A David Pokorný k tomu přidal takovou míru interpretační zainteresovanosti a hráčského nadhledu, že podtrhl atraktivnost díla a napomohl mimořádně pozitivnímu dojmu. Ohlas v sále tomu odpovídal. A na provedení, vstřícně vnímané a podepřené v orchestru kolegiálními emocemi, pak mohl navázat přídavek, myšlený trochu vážně a trochu nevážně – úryvek z hráčsky vypjatých Pokorného variací na jiné Kučerovo téma…      

Gustav Holst prý nebyl rád, že je spojován vlastně jen s jednou ze svých skladeb, s Planetami. Napsal toho opravdu víc. Pravda ale je, že její námět je jedinečný a že se mu opravdu podařila, takže není divu… Bezmála hodinový rozměr a velké obsazení činí však na druhou stranu z této skvostné, sto let staré partitury položku vzácnou, ne zas tak často živě slýchanou. Rozhlasoví symfonikové se úkolu zhostili na výbornou. Planety jsou příležitostí k velkým plochám, k defilé a lesku skupin i k výrazným sólovým vstupům; autorova barvitá a bohatě instrumentovaná snaha po výstižnosti je hráčsky i posluchačsky jistě náročná, ale ještě víc vděčná. Flétny, harfy, žestě, bicí, hutné smyčce… to vše, nenápadně podpořeno varhanami, je opulentní hostina. A pokud by padla otázka, jestli byl tenhle večer koncipován nápaditě a jestli se vydařil, nezůstala by nezodpovězena: ano, naprosto. Oblouk mezi Charlesem Ivesem a do ztracena mizící poslední ze zobrazených planet byl skvěle vymyšlen i proveden.  

Jan Kučera dirigoval po celý večer zřetelně a návodně. Není typem, který se zavřenýma očima kouzlí rukama. Je racionálnější. Hudbu ukazuje poměrně věcně, hlídá detaily, proměny a nástupy, ale přesto mu funguje znějící výsledek i ryze umělecky, s cílenou působivostí, ne pouze přesně. Každá z částí Planet měla jasný profil, charakter, atmosféru a náladu, jak to u symfonických básní, jimiž v podstatě jsou, má být. Mars byl pochodově neúprosný, Venuše stříbřitě impresivní a bukolická, Merkur až bartókovsky přímočarý, Jupiter se svým typicky anglickým chorálem vznešeně radostný, Saturn tajemný a temný, Uran až drásavě vyhrocený i náhle ztišený a ševelící Neptun neurčitý…

V posluchačském dojmu, i když by se do něj měly promítat i astrologické příběhy, se chtě nechtě mísí také asociace spojené s vesmírem. Poslední, nejvzdálenější planeta skutečně vzbuzuje pocit téměř nekonečné dálky, zvláště když se na konci mysteriózně beze slov připojují ženské hlasy, v tomto případě hlasy dívčí – Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu a Carmina Bohemica. Jejich umístění „za scénou“, tedy ve foyeru, a doznívání zvuku za pomalu zavíranými dveřmi spolu s postupným zhasínáním světel v sále spolehlivě vytvořilo žádoucí prostorovou iluzi. Jen škoda toho nedočkavého, příliš brzkého vpádu jednoho tleskajícího diváka.

foto: Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp