Venkovský barokní katolický kostel v Horním Prysku v Lužických horách byl v pátek dějištěm pozoruhodného koncertu. Spíše obřadu s hudbou a zpěvem, spirituálního uměleckého setkání, meditace nad událostmi dávné i nedávné historie, nad hodnotami, které by neměly být zapomenuty. Odvážný program s názvem Přímluvy, vyprodaný, mimořádně působivý a u publika úspěšně rezonující, byl součástí nabídky festivalu Lípa Musica.

Přímluvy vznikly jako současné nové dílo na objednávku festivalu Lípa Musica. Libreto napsal regionální historik Tomáš Cidlina, hudbu mladý skladatel Lukáš Janata, severočeský rodák, který již několik let studuje a prozatím také už pedagogicky působí v Kalifornii. Zabývá se tam působením hudby ve společně sdíleném času, vztahem kreativity a empatických mechanismů v lidském mozku, vlastně neurovědou. Přímluvy nesou závažné humanistické poselství, ale jsou ve světle autorových zájmů asi také tak trochu experimentem, testem – pokusem, jak účinně dopravit k posluchači podněty pro pochopení a prožití vztahu mezi minulostí a současností, podněty pro sociální i intimní emoce týkající se lidství, odpovědnosti, domova. 

Interprety byli za skladatelova řízení zpěváci Klára Blažková, Martin Prokeš (jinak také duchovní otec a ředitel festivalu) a Jaromír Nosek, hráč na cimbál Jan Rokyta, akordeonista Aleksandr Yasinski a perkusista Antonín Procházka.

Komorní kompozice, přibližně půldruhahodinová, staví primárně na statických plochách, na abstraktních obrazech a kontemplativní atmosféře, na poselství textu. Hudba na sebe neupozorňuje, plyne a slouží celkovému záměru a dojmu. Téměř neustále přítomným hudebním prvkem je zvuk cimbálu, použitého ovšem velmi mírně, vlastně netypicky, na hony vzdáleně moravskému folklóru. K němu se pojí občasné tóny akordeonu, jemně, ale výrazně exponované bicí a několikrát zazní zobcová flétna a zcela ojediněle arménský dechový nástroj duduk. 

Text odkazuje jako na inspirační východisko na knížku Útěk do Egypta přes království České od Otfrieda Preusslera, německého spisovatele dětské literatury, libereckého rodáka – na půvabné apokryfní vyprávění o putování Josefa a Marie s Jezulátkem z Palestiny do Egypta, o biblickém útěku před králem Herodem, ale trochu oklikou: zasněženými vískami česko-německého pohraničí v časech Rakouska-Uherska. Brzy nicméně téma odskakuje jinam a dál, k něčemu pro autory i pro publikum podstatnému – k asociacím týkajícím se novodobých vyhnanců a exulantů, počínaje Janem Husem přes Komenského a české bratry až po Pavla Tigrida nebo Karla Kryla. A dedikantem Přímluv je jmenovitě Angelus Waldstein-Wartenberg, vysídlený do Německa jako čtrnáctiletý v roce 1945 s rodiči ze zámku v Doksech, pozdější katolický kněz a bavorský benediktinský opat, který se po pádu železné opony zasazoval o smíření mezi Čechy a Němci. Tomáš Cidlina kaleidoskopicky, s básnickou stylizací, předkládá v jednotlivých kapitolách jména, obrazy a apely; spirituálně vážnou formou s určitou mírou patosu dává v textu podněty k emocím i úvahám. 

Janatova hudební řeč je v tomto případě záměrně jednoduchá. Je současná, ale pocitově svou úsporností, řídkostí a monotónností tak trochu evokuje středověkou hudbu. Opakuje motivy, pěvecké party nejsou vyklenuty do kantilén, ale sdělení zpěváci přednášejí, s občasnými gradacemi, objektivizujícím způsobem, skrývajícím v sobě nicméně značnou naléhavost. Doprovodné a podpůrné nástroje k tomu přidávají zvukové pozadí vytvářející v dlouhém časovém rozvrhu žádoucí pocit závažnosti. 

Je to skladba? Ano i ne. Je to něco víc. Spíše jakýsi obřad, respektive site-specific projekt ušitý na míru prostoru, zvuková instalace, performance. Při vnímání hudby a slova spolupůsobí vědomí místa provedení – konalo se v Sudetech, které osmdesát let od konce války a vysídlení či vyhnání německy mluvícího obyvatelstva nadále zůstávají mementem z hlediska přerušené kontinuity kultury a tradic, ztráty elit… a v neposlední řadě i charakteru krajiny. Poselství, které Lípa Musica tímto jedinečným koncertem zprostředkovala, je hluboké, vážné a zásadní. Nejde v něm ale jen o Čechy a Němce, ale i o vztah k Bohu, o víru, o odpuštění, smíření – jako o něco, co by nemělo v lidském životě chybět. V tomto smyslu zanechala Janatova kompozice díky použitým prostředkům, díky oddané interpretaci i díky rozměrnému rozložení v čase hluboký dojem. 

Program začal mimo kostel, shromážděné publikum se do něj vydalo z blízkého prostranství jako procesí. Hudebníci během produkce občas střídali místa, bicí se ozývaly z různých koutů prostoru. Před koncem prošli s pozdravením pokoje chrámovou lodí a v závěru odešli za tichého zpěvu ven. Cimbál zněl několika tichými tóny ještě před začátkem a stejně tak byl jeho zvuk tím posledním, co se ozvalo. Neuzavřenost díla, jeho plynutí v čase, byla symbolikou toho, že nás umělecky ztvárněná témata jako důležitá mají provázet i nadále.   

Foto: Lípa Musica / Martin Špelda

Facebook X E-mail WhatsApp