Lednicko-valtický hudební festival má i letos jako hlubší programové zázemí staletou přítomnost rodu Lichtenštejnů v regionu. Podtitulem jedenáctého ročníku je Francouzská cesta zlatého kočáru, jejich proslulé historické památky. A tak je logické, že první polovina úvodního koncertu patřila v sobotu francouzskému baroku. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 uvedly s Václavem Luksem Charpentierovu a Francœurovu vznešenou hudbu. Bachovo Magnificat bylo pak v druhé, neméně krásné polovině večera kulturním i duchovním kontrastem.

Te Deum, které v Jízdárně valtického zámku otevřelo 26. září koncert Collegia 1704 a jeho sboru, je nepochybně nejznámějším dílem Marc-Antoine Charpentiera. Bylo na začátku padesátých let minulého století prvním dílem nahraným z jeho pozapomenutého a oživovaného odkazu a navíc první takty skladby vybrala v té době Evropská vysílací unie, aby sloužily jako znělka pro Eurovizi. Přesto v tuzemsku nejde o často hranou hudbu. Je to škoda, protože pro provedení na dvoře Ludvíka XIV. vzniklo na samém konci 17. století dílo vznosné krásy, bohatě prokomponované a neméně bohatě členěné „velké moteto“ pro sólisty, sbor a orchestr, vymykající se svou invencí běžnému dobovému průměru. Jde o chvalozpěv, oslavu Boží velikosti, který za časů králů býval zhudebňován na oslavu vojenských vítězství nebo jiných veřejných událostí. V podání Václava Lukse a jeho souborů byla v rovnováze okázalost hudby s ušlechtilostí a vznešená zdobnost partů s přímočarostí velkého slavnostního zvuku. Přesto, že text je liturgický, duchovní, vyznívá takové Te Deum málem jako světská dvorská hudba – a nedá se s tím moc dělat. 

Charpentier byl kapelníkem v Saint-Paul-Saint-Louis, hlavním jezuitském kostele v Paříži. V důsledku žárlivosti skladatele Lullyho nezastával žádnou funkci u dvora, ale není o nic horším tvůrce než on. Te Deum je plné proměnlivosti s převažující obřadností, podpořené žesťovými nástroji a tympány, která však na koncertě nevyznívala přehnaně. V díle se s okázalými plochami střídají častá sóla, často jen s continuem, která v případě tohoto provedení zastali pěvci ze sboru. Vynikl z nich především měkký, krásně tvarovaný hluboký hlas Tomáše Šelce, a to v sólu, ale pak i v duetu se sopránem a flétnami. Ale ani další nezůstali pozadu. Svižná tempa, pozitivní jas a virtuózní muzikalita a neutuchající kontrastnost – to byly znaky aktivní interpretace, pro kterou jsou standardem suverenita, zdravá autoritativnost a jásavá jednoznačnost, stejně jako schopnost působivého ztišení a zpomalení ve vyjádření neoddělitelné druhé stránky zbožnosti, alespoň pro formu zmíněného opaku k triumfalismu.  

Kdo by čekal pod názvem Simphonie du Festin Royal de Monseigneur Le Comte d’Artois, což bylo druhé číslo programu, něco jako běžnou třívětou sinfonii, byl by asi překvapen: rozsáhlou skladbu pro královskou hostinu u příležitosti svatby hraběte z Artois zkomponoval François Francœur v roce 1773 jako pasticcio, jako trojnásobnou suitu. Jde o umné aranžmá okázalých předeher a dobové operní a taneční hudby, partitur z pera slavných francouzských autorů té doby i z jeho vlastních děl. Václav Luks vedl provedení s neutuchající energií, postihující masivní a obřadné tečkované rytmy, energickou vášeň i odlehčené plochy, melodická vyprávění i náhlé dynamické zvraty. Poměrně rozměrná skladba zní převážně v rychlejších tempech, stejně rychle střídá instrumentační prostředky a nepůsobí vůbec nijak příležitostně, ani jako pouhá „hudba ke stolu“. Francouzské barokní hudební umění má své idiomy a standardy. Collegium 1704 je zachytilo poutavě.

Když kníže Josef Václav z Lichtenštejna přijel v roce 1738 do Paříže jako ambasador habsburského dvora, zapůsobil jeho velkolepý zlacený kočár, vyrobený ve Francii, při slavnostním defilé zcela určitě, jak měl. Pyšně a bombasticky. Po další dvě století byl pak ochraňován v rodovém sídle ve Valticích, a to až do roku 1944. Z obav před vývojem války byl teprve v roce 1944 přesunut do Vídně, kde je v prostorách Sala Terreny Lichtenštejnského zahradního paláce k vidění dodnes. Těžko si představit pro úvodní koncert festivalu lepší kontrast, než po sebevědomé opulentní francouzské hudbě zařadit hudbu Bachovu – značně jiné baroko. Johann Sebastian Bach reprezentuje kulturu nejen německou, ale konkrétně severoněmeckou, tedy protestantskou. A v duchovní tvorbě tedy kontemplativnější, pokornější, osobnější. 

Logicky nicméně padla volba na jednu z mála jeho skladeb na latinský a nikoli německý text – jako na pomyslnou spojnici s první polovinou večera, s francouzským katolickým prostředím. Magnificat, „Velebí má duše Hospodina“, je textově chvalozpěv Marie z novozákonního Lukášova evangelia a hudebně příklad oslavné hudby pro největší svátky, kdy i v luterské církvi mohla latina v jeho době v Lipsku zaznít. Václav Luks se svými soubory a sólisty dílo vypointoval ve velkolepě zamýšlených i ve vroucnějších polohách do podoby dokonalého drahokamu. Svižná tempa, přesná dikce, pozornost všem výrazovým polohám, proměnám a detailům, krásné zapojení sól dechových nástrojů, to vše byly znaky usazené, znalecké a zralé interpretace. 

V sólech se v Charpentierově Te Deum i v Bachově Magnificat s přehledem vystřídali při vykročeních ze sboru Tereza Zimková, Aneta Petrasová, Lenka Cafourková, Kamila Mazalová, Daniela Čermáková, Ondřej Holub, Václav Čížek, Lukáš Zeman a Tomáš Šelc. První večer festivalu, rozvrženého na jihu Moravy do 17. října, měl díky stoprocentní spolehlivosti značky Collegium 1704, díky pečlivému a absolutně do hudby ponořenému Václavu Luksovi špičkový a díky velikosti valtické Jízdárny i víc než důstojný rozměr.

Foto: Pavel Kristián Jr.

Facebook X E-mail WhatsApp