„Nejzásadnější na přípravě bylo asi obehrávání.“

„Myslím si, že je vždycky pozitivní, když se hodně mluví o skladateli takových kvalit.“

„Člověk, který mě vždycky neskutečně inspiroval svou hrou Chopina, je Charles Richard-Hamelin.“

Eva Strejcová se na podzim jako jediný reprezentant České republiky zúčastní varšavské Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina. V předkole letos kromě ní soutěžil také Vojtěch Trubač a do předběžného výběru poslalo nahrávku několik dalších Čechů. Jaké je to připravovat se na jednu z nejsledovanějších soutěží a co obnáší příprava rozsáhlého chopinovského repertoáru, přibližuje pianistka v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Jak vypadá léto umělce, který se připravuje na klavírní soutěž ve Varšavě?

Trávím ho velice klavírně! Celé léto jsem si přizpůsobila tak, abych se co nejvíc dostala pod kůži každé skladbě, kterou budu hrát. Naplánovala jsem si spoustu klavírních kurzů, samozřejmě hodiny s panem profesorem a různé koncerty, abych si mohla program co nejvíc obehrávat. 

Kolikrát se vám během léta s profesorem podařilo sejít?

Pan profesor je velmi vytížený, ale i tak si vždycky najde čas – za to jsem velice vděčná. Nedokážu přesně říct nějaké číslo, ale potkáváme se několikrát do měsíce.

Můžeš přiblížit, jaký byl ten proces od chvíle, kdy sis začala představovat, že na soutěž jednou pojedeš, až po moment, kdy ses doopravdy rozhodla přihlásit? Myslím, že to může být inspirativní pro mladší studenty, kteří věc třeba pokládají za nedosažitelný cíl…

Dlouho jsem si vůbec netroufala tvrdit, že bych tam někdy reálně mohla jet. Měla jsem to jako takový sen, který mi připadal extrémně nereálný, a právě proto jsem se konkrétně na „Chopinku“ dlouho nijak nepřipravovala. Zlom nastal minulý rok, kdy vyšly podmínky aktuálního ročníku. Tehdy jsem najednou pocítila obrovskou chuť to zkusit. Ale ani pak to nebylo úplně přímočaré: Chvíli jsem váhala, pak si říkala, že nepojedu, a zase že ano… Takže dlouhodobá, systematická příprava v řádu let u mě vlastně neprobíhala. Samozřejmě jsem hrála, jezdila na jiné soutěže, ale konkrétně chopinovský repertoár jsem začala seriózně připravovat až od konce srpna minulého roku. A od té doby to byla velmi intenzivní příprava – nejen klavírní, ale především mentální. To si myslím, že je úplně nejzásadnější, protože minimálně já osobně jsem to vždycky vnímala tak, že na téhle soutěži nelze zahrát špatně – člověk musí přijet připravený na sto dvacet procent. Byla jsem rozhodnutá, že pokud nebudu spokojená s nahrávkou, tak ji nepošlu. Jenže člověk to chce za každou cenu, tak jsem nakonec poslala tu nejlepší, co jsem měla.

Pak přišla druhá fáze. Hodně jsem se nahrávala při cvičení, poslouchala záznamy z koncertů a snažila se vyladit všechno možné. Ale myslím, že nejzásadnější bylo to obehrávání. Doma to už člověk po určité době zahraje v pořádku, protože nemá ty nervy. Ale hrát před lidmi, pořád sama za sebe a z toho, jak to cítím, i když mám strach nebo nervozitu – to pro mě bylo nejtěžší.

Jedna z věcí, kterou při pohledu zvenčí vnímám jako dost nepříjemnou, je předkolo: hraje se dlouhý program, který má působit koncertně, ale nahrává se ve studiových podmínkách a bez možnosti střihu. Jak ses vypořádávala s takhle nepřirozeným, vlastně mrtvým procesem?

Je to úplně jiné než hrát živě…

Ale zároveň to není ani studiová nahrávka.

… přesně tak. Měla jsem z toho velký strach. Když uděláte chybu na koncertě, tak to tolik nevadí. Ale u nahrávky na soutěž… Ne že by se muselo automaticky začínat znovu, ale já jsem začala znovu vždycky.

Musela sis kvůli tomu zařizovat třeba i další nahrávací frekvence?

Ano. Poprvé jsem natáčela v listopadu a už tam jsem si domluvila další frekvenci na následující týden. To ale nebylo úplně ideální, protože člověk potřebuje víc času na zpracování. Takže jsem točila znovu v prosinci, kdy ještě platil původní termín odevzdání. Jenže pak se uzávěrka posunula na leden, a tak jsem přidala ještě jedno natáčení. Dohromady jsem absolvovala čtyři nahrávací frekvence. Na každé z nich jsem hrála celý program třikrát, jednou i čtyřikrát. A nakonec jsem vybrala a poslala tu úplně poslední verzi, kterou jsem natočila.

Evidentně to znamenalo spoustu stresu a nepohodlí.

Určitě. Ty první nahrávky fakt nebyly dobré. Šlo mi hlavně o to, abych to celé dohrála bez chyby, což ale není správné nastavení.

Další věc, kterou jsem už před delší dobou po zveřejnění podmínek pokládal za šokující, je výběr repertoáru. Například mě zarazilo, že v předkole je výběr jen mezi F dur a As dur baladou, jako kdyby nešlo o nic jiného než o housky na krámě, jejichž hlavní funkcí je co nejpohodlnější srovnání výkonů. A že se z tak mimořádné a pomíjivé skladby, jako je Polonéza-fantazie, stane povinný kus pro všechny, to mi taky připadalo zvláštní… Asi si neumím představit ten stav, že by mě přečtení podmínek vyburcovalo k pocitu: „To je úžasné!“

Rozumím! I pro mě to byl jeden z důvodů, proč jsem nad přihláškou dlouho váhala. Když jsem si podmínky poprvé přečetla, říkala jsem si, že ani neumím polovinu toho programu, který je vypsaný… Na druhou stranu si myslím, že ty podmínky dělají těžší a těžší proto, že se hlásí čím dál víc lidí a chtějí je vyselektovat hned na začátku. Možná.

Jaký repertoár sis nakonec zvolila a proč?

V prvním kole mám Nokturno cis moll, op. 27: č. 1, které jsem hrála už i v předkole. Je to za mě velice niterné nokturno, navíc ho mám spojené s prvním ročníkem na HAMU, kdy jsem ho začala studovat. Takže pro mě má i osobní rovinu. Pak jsem si vybrala Valčík As dur, op. 34: č. 1. Ze tří valčíků, které byly v nabídce, se mi líbil nejvíc. Třetí skladba je oktávová Etuda h moll. Pokud se nepletu, tak je to poprvé, co dali na výběr jenom z pěti etud. Po předkole jsem si řekla, že už nechci naživo hrát žádnou prstovou etudu, a tak jsem zvolila „neběhací“. Především ale kvůli jejímu střednímu dílu, který je za mě úplně úžasný. A na konec jsem zvolila Baladu As dur, protože to je skladba, která mě provází od mých patnácti let a pořád se snažím si k ní najít cestu, která mi je nejbližší; její interpretaci pořád hledám. Zároveň jsem to kolo chtěla zakončit v durové, optimistické tónině.

Pak tam jsou i skladby jako sonáty, které nejspíš od patnácti let nehraješ a asi jsi je musela nastudovat teprve nedávno.

Poměrně velkou část repertoáru se teď vlastně učím dodatečně. Nikdy jsem neměla ambice jet na Varšavu… Teď jsem začala studovat obě Polonézy, op. 26, Ukolébavku, op. 57, Nokturno Es dur, op. 55: č. 2, Etudu h moll, op. 25: č. 10 a ve třetím kole bych pak měla Sonátu h moll, na které jsem trochu sice pracovala minulý rok, ale je na ní ještě spousta práce…

Zkusíš si ten program i na soutěži v „Mariánkách“?

Původně jsem chtěla, ale nakonec tam nepojedu.

Přijde mi zajímavé, jak se Chopin v Polsku objevuje na každém kroku – letiště ve Varšavě nese jeho jméno, konají se pravidelné nedělní recitály v jeho rodišti, do toho ten obrovský podcast Bena Laudeho a spousta dalšího… Myslíš si, že Chopin tolik propagace potřebuje? Nakolik velkolepost téhle soutěže ještě pomáhá jeho odkazu? Asi to má výhody i nevýhody.

Myslím si, že je to vždycky pozitivní, když se hodně mluví o skladateli takových kvalit. Přijde mi vlastně krásné, že i po tolika letech je jeho hudba stále jednou z nejhranějších v klavírní „branži“. A vůbec se nedivím lidem, kteří ho takhle popularizují, protože sama mám k Chopinovi velice blízký vztah. Jsem ráda, že se o něm mluví a že jeho skladby stále žijí a hrají se. I taková soutěž, která má obrovskou sledovanost a široké publikum, tomu podle mě napomáhá. Připadá mi to hezké.

Napadla mě teď myšlenka, kterou mi kdysi řekl Martin Kasík v souvislosti s velkými soutěžemi. Podle něj v naší kultuře chybí rituály bolesti – přechodové momenty, které by člověka symbolicky zavedly do dospělosti. V některých kulturách je to fyzická zkouška, třeba ohněm nebo přežít v divočině. A on to vnímá tak, že pro klavíristy tím může být právě soutěž tohoto druhu. Něco, co člověka potrápí, ale pak cítí, že to zvládl a má právo na katarzi. Myslíš, že i ten proces náročné přípravy tě nějak vnitřně obohacuje?

Určitě. Myslím, že bych se sama od sebe nikdy neodhodlala za tak krátkou dobu naučit takové množství repertoáru a snažit se ho dotáhnout. Samozřejmě člověk neví, jak to do té soutěže nakonec doopravdy dokáže, ale už jen ten cíl mít ty skladby co nejblíž představě dokonalosti je pro mě strašně důležitý. Mám pocit, že ten samotný proces člověka obrovsky posouvá, bez ohledu na to, jak ta soutěž nakonec dopadne. Zefektivní se způsob práce, člověka napadají nové možnosti, jak třeba řešit i technické problémy, protože o tom přemýšlí každý den. Taky teď hodně poslouchám nahrávky, napříč všemi dostupnými zdroji, a to bych asi bez soutěže nedělala v takové intenzitě. Proto to ve svém životě vnímám jako zásadní milník. A přitom samotná soutěž ještě ani nezačala, ale už teď mi to dalo strašně moc a nelituju, že jsem do toho šla.

Když navážu na nahrávky… Je mezi současnými klavíristy někdo, koho považuješ za idiomatického chopinovského hráče? Někoho, kdo má tu hudbu doopravdy v krvi? Spousta z největších současných pianistů vlastně Chopina až tolik nehraje.

Je těžké vybrat jednoho interpreta na celého Chopina, protože já to mám tak, že na určité skladby mi sedí konkrétní pianista. Ale člověk, který mě vždycky neskutečně inspiroval svou hrou, je Charles Richard-Hamelin – ten je za mě opravdu neuvěřitelný.

Rozhodně bych ale neříkala, že je jen jeden člověk, který hraje Chopina skvěle. Myslím si, že je tady veliké množství pianistů s úžasnými nápady, kteří hrají nesmírně přirozeně. Takže nechci říkat, že právě ten jeden je nejlepší… 

Byla jsi v Praze na koncertě, kde hrál Scherza?

Byla! (Reflexe ZDE.)

Počítáš už v práci s tím potenciálním měsícem volna? Jak se to dělá prakticky, když si člověk potřebuje vyčlenit měsíc času pro sebe?

Letos jsem už na to připravovala své studenty a předem jsem si plánovala, jak by šlo případně zajistit suplování. Do soutěže jsem šla s tím, že jí „obětuju“ všechno. Jsou to silná slova, ale chci tam jet s pocitem, že jsem pro to udělala maximum. Snažila jsem se se studenty otevřeně mluvit o tom, že určitou dobu nebudu učit a že mě to mrzí, ale tohle je pro mě asi jedna z nejzásadnějších věcí v životě. Musím ale říct, že jak moji studenti a jejich rodiče, tak i kolegové v práci mě v tom všem velice podporují, což celý ten proces výrazně usnadňuje.

Facebook X E-mail WhatsApp