„Během sólového recitálu mám mnohem větší svobodu než při hraní s orchestrem.”

„Hudba je jazyk, který nelze vyjádřit slovy.”

„Hudba nebyla stvořena proto, aby se přizpůsobovala době; byla stvořena proto, aby ji přesahovala.”

Letošní třináctý ročník Firkušného festivalu dojde svému konci již tento čtvrtek v Dvořákově síni pražského Rudolfina, kdy se po čtyřech letech na festival vrátí celosvětově uznávaný klavírista Arkadij Volodos. Program sestavil z předposlední Klavírní sonáty Franze Schuberta a Tanců Davidovců Roberta Schumanna. Večer zakončí svou vlastní úpravou Lisztovy Uherské rapsodie. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz prozrazuje, proč se věnuje už jen sólovým recitálům, jestli hledá souvislosti mezi hudbou a filozofickými texty a zda má vůbec cenu následovat interpretační trendy.

Těžištěm vaší koncertní činnosti jsou sólové recitály. Proč se zaměřujete hlavně na ně? Cítíte se přirozeněji, když hrajete na pódiu sám?

Přestat hrát s orchestry a omezit koncertní aktivitu bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Dnes je vše příliš zindustrializované. Neexistují téměř žádné příležitosti vytvořit skutečné porozumění s dirigentem a orchestrem. Všechno se dělá ve spěchu: musíte rychle připravit program, zavolají vám v devět ráno, abyste „co nejdřív všechno doladili“ — a koncert je už zítra. Mezitím dirigent myslí spíše na svou vlastní symfonii… To není moje představa o hudbě! Miluju cestování uvnitř hudby. Během sólového recitálu mám mnohem větší svobodu ve volbě barev, temp, rubata — zkrátka svobodu výrazu, která se s hraním s orchestrem nedá srovnat.

Jakým způsobem si vybíráte své skladby, ze kterých pak sestavujete celý recitál?

Při sestavování koncertního programu je třeba zvážit několik důležitých faktorů. Především styl — mnoho skladatelů k sobě jednoduše nepasuje v rámci jedné poloviny recitálu. Zadruhé je důležitý vztah tónin mezi skladbami. A samozřejmě zásadní roli hraje dramaturgie: schopnost sestavit program tak, aby zněl soudržně a organicky, je neméně důležité než samotná hudba. Vladimir Sofronickij jednou řekl, že vybrat program je mnohem těžší než jej zahrát. Myslím, že měl naprostou pravdu. Pro mě je to vždycky dlouhý a náročný proces. Zvláště dnes, kdy pořadatelé požadují znát program rok dopředu, aby mohli začít koncert propagovat. To život interpreta ještě více komplikuje: pro člověka plného kreativity je koneckonců opravdu obtížné určit, co by mohl chtít hrát za rok. Často se pak stává, že program oznámený rok s předstihem je na poslední chvíli změněn. To zase vytváří další obtíže pro pořadatele.

Často na koncertech uvádíte i své vlastní transkripce. Co vás na přepisování existujících děl přitahuje?

To, co mě na transkripcích nejvíce přitahuje, je prvek improvizace. A nejde jen o nuance — barvu tónu, tempo nebo rubato —, ale především o samotný hudební text, který lze měnit přímo během hraní, v reálném čase a místě.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že rád čtete filozofické texty a snažíte se nalézt spojitosti mezi filozofií a hudbou. Byl byste schopen nám popsat, jaké myšlenky nebo spojení vidíte ve svém recitálovém programu, který uvedete v Praze?

Myslím, že toto spojení je nemožné popsat. Jak získáváme životní zkušenosti a více se seznamujeme s texty od různých filozofů, nevědomky obohacujeme svůj vnitřní svět — to se bezpochyby odráží v hudbě, která v nás žije mnoho let. Koneckonců hudba téměř nesouvisí s vnějším světem; všechna její propojení jsou výhradně spojena s tím vnitřním. Hudba je také jazyk — ale jazyk, který nelze vyjádřit slovy. Heinrich Neuhaus jednou řekl, že pozdní Beethovenovy sonáty jsou „lidštější“ než Kantova filozofie: podle něj v nich slyšíme celý rozsah lidských pocitů a zkušeností, zatímco Kantova filozofie se zdá být odtažitější, racionální a abstraktní. Na druhou stranu, brilantní filozofická mysl ještě nezaručuje hluboké porozumění hudbě. Vezměme si Arthura Schopenhauera — jaký pozoruhodný kontrast mezi jeho filozofií a jeho oblíbeným skladatelem Rossinim! Podle mého názoru byl Emil Cioran jedním z mála filozofů, kteří hudbu skutečně cítili, kteří chápali její tragickou krásu a metafyziku.

Občas se mi při návštěvě koncertu — ať už sólového recitálu nebo orchestrálního koncertu — stane, že provedení a interpretace je téměř nebo i zcela perfektní, ale hluboce se mě nedotkne. Je to pro mě příjemně strávený večer, ale nic víc si z něj neodnesu. Občas mě však některé koncerty nebo i nahrávky zcela „seberou”. Často si i všímám, že publikum reaguje podobně jako já sama. Jak to vnímáte vy? Proč si myslíte, že se to takto děje?

Myslím, že na tuto otázku zatím nikdo nedokázal definitivně odpovědět. Proč to tak je, že při poslechu té stejné nahrávky jeden posluchač prožívá hluboký emocionální šok, zatímco druhý zůstává zcela lhostejný? Proč dva klavíristé, hrající na stejný nástroj, znějí tak odlišně — a to nejen z pohledu interpretace, ale i z toho emocionálního? Zdá se dokonce, že samotný nástroj se pod jejich rukama mění. Zůstává to tajemstvím. Tvoříme zvuky, které už žijí v nás, jež odpovídají našemu nitru. V tomto smyslu je zvuk klavíristy zrcadlem jeho duše.

Jak vnímáte vývoj interpretačních trendů — při srovnání doby, kdy jste byl mladší, a současnosti? Myslíte, že by se mladí hudebníci měli těmto trendům přizpůsobovat, nebo hledat rovnováhu mezi tradicí a inovací?

Když poslouchám své staré nahrávky pořízené mnoho let zpátky, mám pocit, že hraje úplně jiný klavírista — člověk, který už dávno neexistuje. Někdy mi přijde zajímavé si poslechnout, jak to tehdy bylo, ale už je nevnímám jako své vlastní. Spíše je vnímám jako interpretaci někoho jiného, cizího, a přesto tak známého. Pokud jde o mladé hudebníky, nemyslím si, že by měli následovat interpretační trendy. Musí zůstat sami sebou a vést publikum — inspirovat, okouzlit a pozvednout posluchače nad všednost a světský ruch. Hudba nebyla stvořena proto, aby se přizpůsobovala době; byla stvořena proto, aby ji přesahovala. A ten, kdo vstupuje na pódium, se stává prostředníkem mezi pozemským životem a tím, co jej přesahuje.

Jakou radu byste dal mladým hudebníkům, kteří hledají svou vlastní uměleckou cestu?

Především bych jim poradil, aby neztratili dědictví posvátného a obětavého přístupu k umění — kdy velké hudební dílo znamenalo víc než vlastní život. Dnes z této tradice téměř nic nezbylo — postupně mizí. Pro velké hudebníky minulosti, umění nikdy nebylo zaměstnáním, profesí ani prostředkem obživy. Bylo pro ně náboženstvím, kde skladatel byl jako Bůh a život prožitý pro hudbu bylo obětí.

Věříte v talent? Jak byste jej definoval?

Věřím v talent, i když ho nedokážu přesně definovat. Je to něco, co člověk okamžitě cítí, ale slovy to téměř nelze vysvětlit.

Co je podle vás nezbytné k udržení radosti a nadšení z toho být hudebníkem po celý život?

Myslím, že život interpreta je jiný než život skladatele. Skladatel si může dovolit pauzu — může čekat, až přijde inspirace, a teprve poté začít psát. Interpret tuto výsadu nemá: musí hrát přesně v ten čas, na kdy je koncert naplánován — bez ohledu na to, zda ho bolí hlava, zda se dobře vyspal nebo jaká byla cesta. Proto je možná pro interpreta nejdůležitější nečekat na inspiraci, ale umět hrát za jakýchkoliv okolností, v jakémkoli stavu.

Jak se staráte o svou fyzickou i psychickou stránku po náročném koncertním turné?

Po narození mé dcery jsem snížil počet koncertů téměř o polovinu. Snažím se strávit veškerý svůj volný čas s ní.

Co vás v současnosti nejvíce zajímá — čím se zabýváte mimo hudbu? Na co poslední dobou myslíte?

Momentálně nemám skoro žádný čas přemýšlet — moje fenka porodila osm štěňat a domov se proměnil v neustálou oslavu hluku, běhání a zábavy.

foto: archiv