„Hudba je základem opery. Jenže pro mě je stejně důležité zjistit, jestli měl skladatel cit pro divadlo.“

„V Komické opeře mi bylo umožněno nasazovat do repertoáru širokou žánrovou paletu hudebních děl.“

„V Praze jsem byl už několikrát, i když doposud nikdy pracovně, což je mi líto.“

Člověk, který o sobě dokáže s odkazem na svůj původ a profil poťouchle prohlásit, že je „židovský homosexuální klokan“, musí nutně mít kromě smyslu pro humor i zdravou sebedůvěru. Takovou, jakou režisér jevištních provedení velkých oper na velkých scénách, ale i klasických muzikálů či operet v různých divadlech, nezbytně potřebuje. Bezezbytku to platí o australském rodákovi, žijícím a tvořícím ovšem už dlouho převážně v Evropě. Barrie Kosky, tato silná osobnost hudebních jevišť se silným hlasem, je letošním držitelem Ceny Antonína Dvořáka. Předtím než ji 9. prosince převezme za přítomnosti televizních kamer na speciálním koncertu ve Španělském sále Pražského hradu, portálu KlasikaPlus.cz poskytl rozhovor.

Nedávno jste se, pane režisére, veřejně přihlásil k tomu, že s českou hudbou žijete už dvaačtyřicet let. Smím-li prozradit, že vám letos bylo sedmapadesát, pak to znamená jediné. Že vy, tehdy mladík žijící ve vzdálené Austrálii, jste s ní přišel do kontaktu v patnácti. Souhlasí?

Na chlup! Víte, měl jsem úžasné dětství a mládí, díky rodičům a svojí babičce původem z Maďarska. Od útlého věku mě brali na koncerty i na opery. A na operety! Správně usoudili, že obecné řečičky o tom, jak dítě nestráví tu či onu hudbu anebo jak ho vyděsí ten či onen příběh, jsou mylné. Naopak. Například puberta je velmi citlivý věk, takové mládě je velmi vnímavé, takže je nesmysl ho krmit jen Jeníčkem a Mařenkou nebo Kouzelnou flétnou. Samo často ve skrytu duše potěžkává i vážné věci, depresí počínaje, a dokonce myšlenkami na sebevraždu konče, takže se naopak ztotožní i s náročnými operami. Přesně to se mi stalo ve zmíněných patnácti. Naši mě v Melbourne vzali na Janáčkovu Káťu Kabanovou, která mě uhranula.

Takže jste tím, jak jste ji předloni inscenoval ve spolupráci s Jakubem Hrůšou v Salcburku, za což od té doby sklízíte uznání i ceny, vlastně opsal určitý životní oblouk…

Je to tak. A nesmírně mě to těší, motivuje, nabíjí.

Když už jsme toto téma nakousli: Čím to, že jste v Salcburku žánrově přeskočil od Offenbachovy komické opery, kterou jste tam inscenoval v roce 2019, právě k Janáčkovi? To jsou přece dva úplně odlišné světy, nemýlím se?

Mýlíte. Tedy, abych to upřesnil, rozumím tomu, co máte na mysli; že Offenbachův Orfeus v podsvětí a Janáčkova Káťa jsou hudebně vzdálené na míle. To je pravda. Jenže nezapomeňte, že mojí profesí je režie. Proto vždy postupuji během přípravy následujícím způsobem. Samozřejmě si pečlivě poslechnu dostupné nahrávky a prostuduji partituru. Hudba je základem opery. Jenže! Pro mě je stejně důležité vyhmátnout příběh. A zjistit, jestli měl skladatel cit nejen pro vyprávění jako takové, ale i pro divadlo. Pro to, jak má vypadat příběh na jevišti, jak se má posouvat děj. Abych uvedl jiný příklad, vezměte si třeba Pucciniho Tosku, kterou jsem letos režíroval v Nizozemské státní opeře. Ano, je tam spousta sborů a vedlejších rolí. Ale v zásadě jde o psychodrama, které se odehrává mezi třemi klíčovými postavami. A mohlo by se klidně odehrávat i dnes, jakkoli v jiných společenských souvislostech a životních kulisách. 

Proto jste tedy schopen inscenovat zrovna tak Monteverdiho jako Dvořáka nebo Janáčka?

Všichni tři a ještě hrstka dalších věděli, co potřebuje opera, která sice vychází z hudby, ale je zároveň divadelním kusem, se kterým mohu jako režisér pracovat, do jisté míry volně, ale s respektem ke skladateli. Pokud měl vlohy nejen ke komponování, ale i k vyjádření libreta, což mimo jiné znamená správný výběr vět ve správném pořadí, rytmu a modulaci, pak je to můj člověk. Janáček měl navíc ten úžasný dar, že v několika taktech vyjádřil, co jiný na několika stránkách partitury. Dokázal příběh ohlodat na kost, vyloupnout z něj to zásadní. To, co se nakonec vždycky ukáže jako nadčasové. Mezilidské vztahy, lidský osud ve své jedinečnosti a zároveň obecně platné danosti.

Vaše režisérská dráha je obdivuhodná. A koneckonců ověnčená řadou významných cen. Poté, co jste se přesunul z Austrálie do Evropy, jste uplatnil své vlohy na jevištích či festivalech prvořadého významu. Inscenoval jste v londýnské Covent Garden či v Bavorské státní opeře v Mnichově; také však v Římě či v Curychu, v Madridu i v Barceloně. A do historie bayreutského festivalu jste se roku 2018 zapsal speciálním způsobem…

Vím, na co narážíte. Byl jsem vyzván, abych pravděpodobně jako první režisér židovského původu nastudoval Wagnerovu operu. Jmenovitě Mistry pěvce norimberské. Což byl průlom i výzva. Ale když už jste se zmínil o mých štacích, pak bych rád doplnil, že se mi naskytla příležitost režírovat opery i za mořem. V Los Angeles, v Chicagu. A samozřejmě se tu a tam vracím pracovně též domů, do Austrálie. 

Promiňte banální, příznačně novinářskou otázku, která však v tuto chvíli musí chtě nechtě padnout. Co ze své práce, kterou ze svých režií, považujete za výjimečně zdařilou a proč?

Pokud dovolíte, začnu oklikou.

Prosím.

Při vší úctě ke všemu, co se snažím dokázat v různých operních domech, si nesmírně cením toho, co mi bylo mezi lety 2012 a 2022 umožněno v Berlíně. Vedl jsem tam, jak jistě víte, ansámbl Komické opery, scény, která bývá na úkor Státní opery Pod lipami či Deutsche oper někdy trochu opomíjena, ovšem neprávem. V duchu tradice, která je v Komické opeře doma už od počátku, mi tam bylo umožněno nasazovat do dramaturgie širokou žánrovou paletu hudebních děl. A v řadě případů je pak i režírovat. Jistěže se nezapomínalo na pilíře operní tvorby. Na Bohému, na Rigoletta. Ale prostor dostali i Weill s Brechtem, ať už uvedením Pádu města Mahagony nebo Žebrácké opery. A taky klasické muzikály, Šumařem na střeše počínaje a West Side Story nebo Chicagem konče. Stranou nezůstala ani opereta. Bylo to úžasné období.

Přesto jste se vrátil do svobodného povolání. A rovnou do Salcburku.

Oslovil mě intendant Markus Hiterhäuser, zvolili jsme Káťu Kabanovou a přibrali do party nejlepšího dirigenta své generace, jakým je nade vší pochybnost Jakub Hrůša. S jeho, a zase jsme u toho, citem pro divadlo, zájmem nejenom o hudbu, ale o příběh, o děj. Důležité bylo i to, že jsme inscenaci umístili do velkého divadelního prostoru, ale zároveň ohraničeným skálou, pod níž byl vybudován. Takže Káťa naráží nejen symbolicky do zdi mezilidských vztahů, ale tříští se o ni též doslova.

Kromě Janáčkových oper, jako například Z mrtvého domu, jste se věnoval i Antonínu Dvořákovi, konkrétně jeho Rusalce. K cenám, jako bylo udělení titulu Režisér roku v anketě International Opera Awards, nyní v Praze přidáváte další, přímo zaštítěnou jménem našeho velikána. Těšíte se?

Velmi a řeknu proč. V Praze jsem byl už několikrát, i když doposud nikdy pracovně, což je mi líto. Poprvé jsem se k vám vypravil ještě jako studentík v osmdesátých letech. Vyhledal jsem dům, kde bydlel Kafka, šel jsem na židovský hřbitov i na Hrad. Pobyt byl pro mě svého druhu určujícím zážitkem, jedním z těch, které člověka tvarují. Proto si vážím jak ceny, kterou jsem poctěn, tak další příležitostí se k vám podívat.

Foto: Jan Windszus, SF / Monika Rittershaus, Wiener Staatsoper / Michael Pöhn, Komische Oper Berlin / Iko Freese