Středeční večer Complex Sounds: Piano and Beyond v brněnském Besedním domě v rámci festivalu Expozice nové hudby spojil čtyři skladby Tristana Muraila s Intermezzy Marka Keprta, Angry Birds Daniela Olivera Mosera a světovou premiérou „SPEC Trail m u s i …….“ Dana Dlouhého. Murailův klavír se v podání Marka Keprta ukazoval v množství různých podob – od téměř nehybných dozvuků přes ostré kontrasty až po husté zvukové stěny. Keprtova Intermezza navíc nechávala některé motivy a zvukové situace vracet se v nových souvislostech. Dlouhého skladba pak do tohoto světa přidala elektroniku a změnila i prostor, v němž bylo možné zvuk vnímat.

Brněnská Expozice nové hudby nabídla další setkání se soudobou hudbou a už úvodní skladba Cailloux dans l’eau Tristana Muraila přiměla posluchače příchozí do Besedního domu k pozornému poslechu. Hluboký tón a zastřené akordy ve vyšší poloze vystřídaly barevně výrazné nástupy a rychlejší motivické útvary. V některých okamžicích mi vysoké tóny připomínaly rozvlněnou hladinu po dopadu kamene; nechci však tuto asociaci vydávat za programní význam skladby. Interpretující klavírista Marek Keprt přesvědčivě proměňoval charakter téhož motivu pomocí úhozu, pedálu, změn dynamiky a způsobu doznívání. Tam, kde hudba zpomalila, bylo možné vnímat jednotlivé tóny odděleně a sledovat, jak se jejich rezonance postupně mísí. V jiných úsecích se naopak některé motivy ztrácely v hustší, až polyfonní sazbě.

Do Intermezza I Keprt přešel bez ostrého předělu a tato návaznost lehce obměnila můj pohled na předchozí skladbu. Zvukové situace, které předtím působily jako součást Murailovy hudby, se nyní vracely v jiných podobách. Krátké vysoké gesto mohlo působit jako ozvěna předchozího materiálu, hluboký tón zase jako nový těžištní bod. Keprt přitom pracoval s drobnými obměnami, fragmentací i návraty motivických tvarů tak, že rozdíl mezi „pokračováním“ a novým začátkem zůstával možná záměrně zastřený. Nejsilněji jsem zde vnímal autorův cit pro rezonanci – některé struktury nebyly vystavěny pouze z elementů, jež právě zazněly, ale především z dozvuku, který po předchozím úhozu ještě dlouho zůstával v hudebním prostoru.

Podobně působily Cloches d’adieu, et un sourire, věnované Olivieru Messiaenovi. Zvuk se zde často otevíral z relativně kompaktních akordických útvarů do vyšších, jasnějších vrstev, zatímco v hlubší poloze zůstával zastřený protitlak. Název přirozeně vybízí k představě zvonivosti, ale i zde mě více než konkrétní obraz zaujal způsob, kterým Keprt nechával jednotlivé tóny doznít a teprve potom do jejich prostoru vnášel další. Intermezzo II tento způsob poslechu ještě posunulo – náhlé přesuny mezi nejhlubší a nejvyšší polohou klavíru vytvářely výrazné kontrasty a vysoké tóny se díky hlubokému rezonančnímu základu mohly jevit téměř jako světelné body. Občas kontrastně zněly i úseky s náznakem harmonicky uchopitelnějšího, téměř tonálního uspořádání.

Kompozice Angry Birds Daniela Olivera Mosera přinesla do programu jiný druh napětí. Rychlé figury se střídaly s okamžiky, v nichž Keprt nechal tóny jednoduše doznít, a ticho zde získávalo téměř stejně výraznou úlohu jako samotný zvuk. Krátké hluboké motivy se střetávaly s vysokými, ostře vystupujícími figurami, husté akordické plochy s rychlou repetitivní hrou. V jedné z pomalejších a temnějších pasáží mi barevnost a motivická práce vzdáleně připomněla hudební imaginaci Alexandra Skrjabina; vnímám to ovšem spíše jako vlastní posluchačskou asociaci než jako tvrzení o podobnosti kompozičních principů. Moserova hudba na mě nejvíce působila tam, kde jednotlivé zvukové vrstvy nevytvářely jen kontrast, ale začaly mezi sebou jakoby soupeřit o prostor; Keprt přitom dokázal zachovat jejich odlišnost i ve velmi rychlých úsecích. 

Světová premiéra SPEC Trail m u s i ……. Dana Dlouhého pak spektrální princip přenesla přímo do fyzického prostoru. Vedle klavíru vstoupila do poslechu elektronická vrstva, která zvuk místy opakovala, deformovala nebo rozšiřovala. V sále bylo výrazně cítit, že elektronický zvuk nepřichází jen jako další barva ke klavíru, ale může změnit i samotné vnímání prostoru; klavír zůstával spojen s místem, odkud Dlouhý hrál, zatímco elektronické zvuky jako by se kolem hlediště rozprostíraly, což bylo dáno polohou reproduktorů za zády posluchačů. Jindy se klavír téměř rozpustil v hutné zvukové ploše a bylo obtížnější sledovat jednotlivá témata. Otázkou také zůstává, nakolik vedle četných a výrazných klastrů autor užil prvků improvizace a náhody. 

Po přestávce pokračoval Keprt Murailovou skladbou La Mandragore, v níž se z temnější hluboké polohy opět postupně vynořovaly vyšší a jasnější motivické útvary. Velké vzdálenosti tónů blízko v čase zde znovu umožňovaly vnímat klavír téměř jako soustavu několika navzájem se prostupujících vrstev. Intermezzo III pak už působilo jako známý způsob kompozičního uvažování, nikoli však jako opakování předchozích dvou meziher. Keprt znovu pracoval s materiálem, který jsme během večera slyšeli v jiných podobách, a díky tomu bylo možné vnímat jeho drobné proměny. Krátké vysoké gesto, hluboká rezonance, rychlost či naopak prodleva mezi jednotlivými tóny získávaly pokaždé trochu jiný význam. Stejně jako u předchozích Intermezz, i ve třetím byly temperované některé hluboké struny klavíru a údery na ně zněly místy jako buben. Stále více jsem měl pocit, že u takové hudby není možné oddělit „co“ se hraje od „jak“ se to hraje – tento dojem nejvýrazněji přinášela kompozice Résurgence. Trylky, arpeggia, hluboké tóny i výrazněji artikulované disonantní souzvuky se zde proměňovaly nejen harmonicky, ale především svou barvou a funkcí v rámci struktury. Některé momenty mohly připomenout tonální charakter nebo náznak kadence, vzápětí se však hudba vydala zcela opačným směrem. Keprtova interpretace mi v tomto ohledu připadala nejpřesvědčivější tam, kde nic z proměn zbytečně nepodtrhovala; kde nechal jednotlivé zvuky dostatečně dlouho existovat, aby bylo možné slyšet jejich doznívání, ale zároveň držel pohromadě i velmi členité a rychlé struktury. 

Z celého večera si odnáším především zkušenost s hudbou, která se nedá vyčerpat samotnými tóny. U Muraila jsem stále zřetelněji vnímal proměny sazby, rezonance a charakteru motivů, Keprtova Intermezza mě přiměla poslouchat tyto proměny i v jejich návratech a nových souvislostech. Moser přinesl výraznější rytmické napětí a práci s tichem a Dlouhého premiéra k tomu přidala další rozměr v podobě elektronického zvuku a prostorového vnímání. Ne všechno bylo při poslechu stejně snadno sledovatelné, zejména v nejhustších úsecích, ale postupné splývání jednotlivých vrstev pro mě patřilo k nejpodstatnějším zkušenostem večera. 

Foto: Vojtěch V. Sláma

Facebook X E-mail WhatsApp