Koncert Magdalena Kožená uvádí na Dvořákově Praze navázal na dlouhodobou činnost Nadačního fondu Magdaleny Kožené, který se vedle projektu ZUŠ Open věnuje také podpoře mimořádně talentovaných mladých hudebníků. V Anežském klášteře večer 14. září vystoupily tři vybrané talenty, které jsou velikým příslibem české opery. Jejich výkony, ale i význam koncertu zpracovává reflexe pro portál KlasikaPlus.cz.

Program večera sestavila rezidenční umělkyně Magdalena Kožená společně se sopranistkou Simonou Šaturovou a vybraly do něj dvě mladé pěvkyně a jednoho pěvce – Emmu Balunovou, Amálii Motošickou a Theodora Šimáčka –, jejichž uměleckou cestu fond podporuje. Původně oznámený tenorista Dominik Urbánek kvůli indispozici nevystoupil. Publikum se tuto informaci dozvědělo až v sále; škoda jen, že o změně programu Dvořákova Praha neinformovala předem ani na svých sociálních sítích. Za klavír usedl korepetitor a hlasový coach Ahmad Hedar, od nového akademického roku také profesor zpěvu na HAMU. Dramaturgie se opírala především o českou písňovou tvorbu – od Dvořáka, Smetany a Martinů přes Janáčkovu práci s moravskou lidovou poezií –, kterou doplňovaly písně Schubertovy, Mozartovy, Schumannovy či Brahmsovy. Vedle milostné lyriky tak dostala výrazný prostor také lidová inspirace a duchovní rozměr Dvořákových Biblických písní.

Pro mladého pěvce je každá možnost vystoupit před publikem cennou zkušeností. Hodiny strávené ve zkušebně, práce s hlasem a pečlivé studium repertoáru jsou samozřejmě nezbytné, skutečný kontakt s posluchačem však nic z toho nenahradí. Na pódiu vstupuje do hry tréma, soustředění, schopnost okamžitě reagovat na partnera i publikum, a především nutnost proměnit to, co bylo dosud bezpečně připravené, v živý okamžik. O to cennější je taková zkušenost na prestižním festivalu, jakým je Dvořákova Praha: mladý interpret zde nezískává jen další koncertní položku do životopisu, ale možnost vyzkoušet si své schopnosti v profesionálním prostředí a před náročným publikem. Že festival takovou příležitost mladým pěvcům nabízí, je proto podle mého názoru nejen sympatické, ale také velmi důležité a mělo by být jednou z přirozených záměrů každého festivalu.

Osobně věřím v to, že mladí pěvci potřebují na své náročné umělecké cestě především povzbuzení a podporu, ne kritiku. Všichni tři zmiňovaní stojí teprve na jejím začátku, jakkoli výrazný talent a předpoklady už prokázali. Jejich výkony proto nechci posuzovat způsobem, co ještě chybí, ale především poukázáním na to, co v nich už nyní je – jaký mají hlasový i interpretační potenciál, co dokážou na pódiu sdělit a kam by je jejich současné schopnosti mohly dále vést.

Emma Balunová hned v úvodu zaujala čistotou svého projevu. Ta se týkala nejen samotného hlasu, který se vyznačuje technicky dobře položeným, pevně ukotveným tónem, ale také způsobu, jakým s ním mladá pěvkyně pracuje a jak rozumí a interpretuje text. Martinů Nové slovenské písně a Janáčkovu Moravskou lidovou poezii v písních interpretovala přirozeně, s prostotou, která je tomuto repertoáru vlastní. Vedle znělého hlasu tak dokázala zachovat i jeho potřebnou jednoduchost a bezprostřednost; písně zbytečně nezatěžovala pěveckou stylizací. Přes příjemně zvonivé výšky mladého, zdravého hlasu se už začíná prodírat zajímavé zabarvení, které ji podle mého názoru brzy může nasměrovat k Mozartovým hrdinkám. Doufejme, že se vydá ve stopách své mentorky Simony Šaturové; má k tomu směle našlápnuto. Balunová navíc zaujala přirozeným jevištním projevem. Své písně skutečně prožívala a každé dokázala vtisknout jiný výrazový charakter – od lehké koketerie přes milostné vyznání, které bylo přítomné ve většině písní, až po smutek ve Dvořákově V tak mnohém srdci mrtvo jest. Ta působila nejen jako kontrast k jasnějším a přímočařejším písním z úvodních bloků, ale zároveň ukázala, že ani tragická poloha není této usměvavé sopranistce cizí a že se dokáže do žalu interpretačně skutečně ponořit. Právě tato píseň spolu s další Dvořákovou žalozpěvnou Ach, není tu, není pro mě představovaly nejsilnější zážitek celého jejího vystoupení. Snad jen srozumitelnost zpívaného textu mohla být místy o něco lepší.

Druhým účinkujícím byl basbarytonista Theodor Šimáček. V úvodní Schubertově písni An die Musik manifestoval především spodní polohu svého hlasového rozsahu, v níž se představil jako basista s měkkým, ale pevným tónem a příjemnými plnými hloubkami. Vyšší polohu a světlejší zabarvení svého hlasu, tedy svou barytonovou stránku, předvedl ve čtyřech vybraných Biblických písních Antonína Dvořáka. Písně podal s prostotou a náležitou vroucností, bez přehnaného patosu. Plný, hřejivý hlas se mohl opřít o pevné legato i přirozený cit pro drama – a především ukázal pozoruhodný rozsah výrazových i hlasových možností. Každá píseň je pro něj mikropříběh, který téměř plasticky vypráví obecenstvu a ztvárňuje ho na jevišti a upřímně řečeno bych nečekal, že takto mladý pěvec bude interpretovat tyto písně s tak jasným záměrem. V rozhovoru, který jsem s ním loni vedl, tehdy sám připouštěl, že si ještě není jistý, zda jeho hlas zamíří spíše k barytonu, nebo k basu. Jeho výkon nyní ukázal, že má skutečně otevřené obě možnosti.

Jako poslední číslo si velmi odvážně zvolil Schubertova Krále duchů. To ovšem není jen další píseň geniálního skladatele tohoto žánru, ale dílo, v němž se, jako snad nikde jinde, koncentruje podstata hudebního romantismu: tajemství, temnota, příroda, subjektivní prožitek i psychologické drama. Z Goethovy balady vytvořil Schubert během několika minut téměř celé hudební divadlo – jediný pěvec v něm prostřednictvím různých hlasových poloh a výrazových odstínů ztělesňuje vypravěče, otce, dítě i démonického Krále duchů, zatímco klavír nepřestávajícím rytmem evokuje zběsilý cval koně a sám se stává aktivním nositelem dramatického napětí. Erlkönig je téměř dokonalou ukázkou toho, jak romantismus dokázal spojit poezii, hudbu a psychologický účinek do jediného, mimořádně koncentrovaného útvaru. Pro pěvce je to mimořádná výzva, protože zde hezký hlas nestačí; pěvec musí neustále proměňovat hlasovou polohu, výraz i energii, rozlišit jednotlivé postavy a zároveň udržet dramatický oblouk celé balady. Musí umět vyjádřit něžnou poezii stejně přesvědčivě jako rostoucí úzkost a nakonec hrůzu. Zde se vedle Šimáčkovy pěvecké techniky ukázal také jeho mimořádný cit pro drama. Navíc zde dostal příležitost ukázat jak svou basovou, tak barytonovou polohu a využil ji maximálně – tento jeho vokálně-dramatický výkon byl dle mého soudu uměleckým vrcholem večera. 

Po přestávce přišla na pódium Amálie Motošická, která předvedla zcela jiný druh sopránu než Emma Balunová. I její hlas je na první poslech zdravě vedený a technicky dobře usazený, bez problémů zvládá nejvyšší tóny a i v dlouhých legatech dokáže zůstat průrazný, aniž by ztrácel na čistotě. Pokud si i zde mohu dovolit malou věštbu, odhadoval bych, že její hlas bude v budoucnu tíhnout k mladodramatickému oboru – na to má ovšem slečna Motošická ještě dost času. Uvidíme. Ve srovnání s ostatními účinkujícími mi nicméně připadalo, že se ve výrazové stránce ještě poněkud hledá. V tomto smyslu se jí nejlépe povedla Smetanova smutná píseň Mně zdálo se, žes umřela, kterou pojala s vnitřním napětím a hlubokou empatií. Že má cit i pro jiný než český repertoár, předvedla v Mozartově Fialce a Schumannově Myrtách a Ořešáku, i zde se blýskla suverénními výškami, mrštným hlasem, ale poněkud odhalila své rezervy ve zpívané italštině, respektive němčině, kde by výslovnost mohla být přesnější. Sama sopranistka ostatně přiznala v rozhovoru, který jsem s ní nedávno vedl, že výuku jazyků považuje za největší slabinu našeho hudebněvzdělávacího systému. Naopak česká deklamace byla ukázková a naprosto srozumitelná i v nejvypjatějších momentech a nejvyšších tónech, které mají na její věk pozoruhodnou nosnost a intenzitu. Ostatně už dnes by se Motošická svým hlasem bez problémů prosadila i skrz hutný orchestrální zvuk.

Vzhledem k tomu, že publikum přišlo o blok vyhrazený Dominiku Urbánkovi, dostal nakonec prostor ještě operní repertoár, v němž se představili všichni tři účinkující. Zda bylo zařazení operních čísel v dané situaci skutečně šťastným řešením, si však nejsem zcela jist. Amálie Motošická zazpívala druhou část Mozartova slavného moteta Exsultate, jubilate, Emma Balounová přednesla árii Eurydiky „Qual vita è questa mai“ z Gluckovy opery Orpheus a Eurydika a tečkou za večerem plným mládí, talentu a operních nadějí se stal Theodor Šimáček s árií Vodníka z Rusalky.

Závěrem mi ještě dovolte zastavit se u výkonu Ahmada Hedara. Jeho práci nelze zhodnotit častou recenzní frází, že klavírista poskytl citlivý a empatický doprovod. Hedar měl k dispozici mimořádně kvalitní nástroj – což nebývá ani na špičkových festivalech vždy samozřejmostí – a jeho možnosti využil skutečně naplno. Zejména v uvedených německých písních, v nichž klavír vytváří samostatný hudební svět, se Hedar ukázal téměř jako malíř, který na klaviatuře pracuje s celou paletou barev, odstínů a světel. V již zmiňovaném Králi duchů pak vytvořil téměř dokonalou romantickou krajinu: neúnavný rytmus evokoval zběsilý cval koně, dynamická plasticita stupňovala napětí a zvuková barevnost dokázala během několika okamžiků přejít od lyrické něhy k hrůzostrašné naléhavosti. Že pro to měl Hedar všechny potřebné technické předpoklady, snad ani není třeba zdůrazňovat. Pozoruhodnější byla jeho schopnost naslouchat pěvcům a pružně reagovat na jejich aktuální výrazové potřeby – a přitom s žádným z účinkujících netvoří zavedené písňové duo (!). Přesto dokázal s mimořádnou pohotovostí zachytit i ty nejdrobnější změny v tempu, agogice či frázování a okamžitě se jim přizpůsobit. Jeho výkon tak nebyl pouze technicky suverénní, ale především mimořádně pozorný a partnerský.

Dlouho předem vyprodaný koncert ukázal, že o mladé pěvecké talenty je mezi posluchači velký zájem. Byla by škoda nechat jej pouze v mezích festivalu. Stojí za to aktivně vyhledávat koncerty začínajících pěvců i mimo podobné přehlídky a navštěvovat je. Systematicky sledovat konkrétní umělce a umělkyně a pozorovat, jak se jejich hlas a schopnosti koncert od koncertu mění, může být pro citlivého posluchače nesmírně obohacující. Právě pozornost publika, potlesk a vědomí, že jejich výkon někoho skutečně oslovil, pro ně mohou znamenat mnohem víc, než si možná jako posluchači (a publicisté) dokážeme představit.

Facebook X E-mail WhatsApp