Dirigent Andrej Borejko přijíždí do Ostravy, aby 25. září v rámci Svatováclavského hudebního festivalu uvedl s Janáčkovou filharmonií pozoruhodný program postavený na dílech ruských skladatelů. Zazní Stravinského Pohřební zpěv, skladba považovaná více než jedno století za ztracenou, dále Svatba téhož autora a Rachmaninovův Druhý klavírní koncert s klavíristou Lukášem Vondráčkem. Borejko, který v letech 2019 až 2024 vedl Varšavskou filharmonii, patří k dirigentům s mimořádně širokým repertoárem. Nicméně Stravinskij, Šostakovič a další ruští autoři tvoří osu jeho repertoáru a jejich hudba v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz otevírá i otázky vztahu k ruské hudební tradici, historickému kontextu a dnešnímu světu.

Přestože je váš repertoár neuvěřitelně široký a rozmanitý, nemohl jsem si nevšimnout, že se poměrně často vracíte ke klavírnímu repertoáru. V minulé sezoně jste s Bostonským a Chicagským symfonickým orchestrem vystoupil s Jevgenijem Kissinem a pod vaším vedením se Varšavská filharmonie znovu zúčastnila Mezinárodní Chopinovy klavírní soutěže, přičemž jste dirigoval zahajovací koncert, závěrečná kola i koncerty laureátů. A samozřejmě také připravujete Rachmaninovův klavírní koncert pro svůj nadcházející koncert v Ostravě. Je to pouze náhoda, nebo máte ke klavíru jako nástroji nějaký zvláštní vztah?

Vlastně je to čistě náhoda. Ke klavíru nemám žádný zvláštní vztah, snad jen kromě toho, že je to hudební nástroj, na který dokážu hrát lépe než na ostatní.

Přesto, když dovolíte, u klavíru ještě chvíli zůstaneme. Varšavská filharmonie je historicky velmi úzce spjata s Chopinovou soutěží. Co je z vašeho pohledu při dirigování v rámci takové soutěže nejobtížnější? Když pracujete s desítkami různých klavíristů, musí dirigent hledat s každým z nich zcela jiný způsob komunikace? 

Dirigoval jsem finálová kola dvou Chopinových soutěží – v letech 2021 a 2025. Ano, dirigent musí být připraven pomoci každému z finalistů, a proto jsem měl pro každého z nich připravenou samostatnou partituru – celkem tedy dvanáct partitur –, do nichž jsem během krátké zkoušky zaznamenával všechna přání a představy mladých klavíristů. Varšavská filharmonie je samozřejmě nejcitlivější orchestr, jaký znám, pokud jde o komunikaci se sólisty při interpretaci Chopinovy hudby. Tyto dva Chopinovy klavírní koncerty znají zpaměti, a to nepřeháním – pravděpodobně by je dokázali zahrát i bez notových partů –, a jsou mimořádně citliví na sebemenší změny tempa či dynamiky. Díky tomu je spolupráce mezi mladými klavíristy a orchestrem velmi tvůrčí a flexibilní.

Nedávno jste s Londýnskými filharmoniky uvedl Šostakovičovu Pátou a Třináctou symfonii – dvě díla velmi odlišného charakteru, která jsou však obě silně spojena se svým politickým a historickým kontextem. Zazněla v rámci stejného koncertu? 

Ne, tyto dvě symfonie zazněly v rámci různých programů a v různých termínech. Nikdy bych nepřistoupil ani na hypotetický návrh uvést je v rámci jednoho večera, už jen proto, že každá z nich může zaznít pouze ve druhé polovině koncertu. Jakmile skončí Pátá nebo Třináctá, není možné hrát už nic dalšího. Posluchač si musí tuto hudbu příslovečně odnést domů a v klidu o ní přemýšlet, a to jak na vědomé, tak na podvědomé úrovni.

Jak na emocionální intenzitu, která je v této hudbě nepochybně přítomná, reaguje anglické publikum?

Britské publikum je úžasné. Naslouchá s takovou pozorností a soustředěním, že interpreti ani na okamžik nepochybují o tom, že lidé v sále nepřišli náhodou a že je skutečně zajímá právě tato konkrétní interpretace daného díla.

Do jaké míry by podle vás měl dirigent při interpretaci Šostakoviče znát a zohledňovat politické a historické souvislosti?

Jsem naprosto přesvědčen, že dirigent, který připravuje provedení jakéhokoli Šostakovičova díla, musí co nejdůkladněji studovat historický a politický kontext dané doby. Stejně tak je zásadní pochopit, že skladatelova hudba obsahuje množství skrytých poselství určených hudebníkům i posluchačům, ať už v podobě citací či kvazi-citací nebo auto-citací. Protože Šostakovič nemohl mluvit otevřeně, dokázal na hudební úrovni mistrovsky využívat to, čemu říkáme ezopský jazyk – kdy člověk nemůže nebo nechce něco říct otevřeně, a proto svůj skutečný význam skrývá do metafor, narážek, alegorií a symbolů.

Jaký je podle vás rozdíl v tom, jak je hudba tohoto génia vnímána na Východě – tedy ve střední a východní Evropě a možná také v Rusku – a na Západě?

Zdá se mi, že západní publikum má tendenci vnímat v Šostakovičově hudbě pouze její povrchovou vrstvu. V evropských zemích, kde po druhé světové válce dlouhou dobu vládli komunisté, posluchači, kteří si tuto dobu pamatují, vnímají a chápou také druhou, skrytější vrstvu. A pravděpodobně právě v Sovětském svazu a později v Rusku lidé nejlépe rozuměli a dokázali procítit plnou mnohovrstevnatost a význam této skladatelovy hudby – i když to platilo spíše ke konci 20. století než na začátku 21. století nebo dnes.

Ale i v Rusku ubývá lidí, kteří tuto mnohorozměrnost cítí a chápou. Jakmile odejde generace narozená v padesátých a šedesátých letech, mnoho z toho, o čem Šostakovič psal, už nebude součástí živé paměti, ale zůstane pouze v knihách, filmech a dokumentech. To samozřejmě neznamená, že se Šostakovičova hudba přestane hrát. Bude však vnímána jinak – s větším odstupem a objektivněji.

Do Ostravy přivážíte program dalších velkých ruských skladatelů. Zatímco Rachmaninovův Druhý klavírní koncert je dílem široce známým po celém světě, Stravinského Pohřební zpěv (Chant funèbre) a Svatba se uvádějí mnohem méně často, a zcela nezaslouženě. Proč jste společně s festivalem vybrali právě tato díla, respektive tuto konkrétní kombinaci? Jaká je dramaturgická myšlenka programu?

V tomto programu je bezpochyby přítomná dramatická koncepce: dva brilantní ruští skladatelé, jejichž osudy se po vypuknutí první světové války v roce 1914 a po revoluci v roce 1917 propojily se Západem, se vydali zcela odlišnými cestami. Rachmaninov zůstal i v emigraci věrný hudebnímu jazyku svého Druhého klavírního koncertu, zatímco Stravinskij od roku 1908, kdy napsal Pohřební zpěv, svůj styl mnohokrát proměňoval, a dokonce i v rámci jediné skladby, Svatby, a neúnavně hledal nové varianty. Jedna z jejích raných verzí z roku 1917 se na koncertech neuvádí téměř vůbec. Právě tu jsem chtěl představit ostravskému publiku.

Stravinského rané dílo Pohřební zpěv bylo krátce po premiéře ztraceno a znovu objeveno až před deseti lety. Mohl byste nám o této skladbě něco říct?

V legendární sérii publikovaných rozhovorů Stravinského s jeho hudebním asistentem a dirigentem Robertem Craftem, Dialogues, Stravinskij na tuto skladbu vzpomínal, a dokonce ji popsal jako pohřební průvod nástrojů doprovázejících rakev velkého mistra a znalce symfonického orchestru Rimského-Korsakova, který byl zároveň učitelem mladého Stravinského. Po tomto jediném provedení, a to na Rimského-Korsakovově pohřbu, o němž tehdy informovaly petrohradské noviny, zmizela bez jediné stopy jak partitura, tak orchestrální hlasy.

Později byly objeveny za poněkud kuriózních okolností. V roce 2015 se Petrohradská státní konzervatoř Rimského-Korsakova musela kvůli rozsáhlé rekonstrukci historické budovy přestěhovat do jiných prostor. S ní se samozřejmě stěhovala i hudební knihovna, pozoruhodná svou velikostí i obsahem. A právě při vyklízení starých skříní, které pocházely ještě z dob Antona Rubinsteina, byla téměř ukryta za ostatními edicemi objevena tenká složka. Knihovníci v ní ke svému úžasu nalezli soubor orchestrálních hlasů k Pohřebnímu zpěvu! Z těchto hlasů byla následně rekonstruována partitura a již v roce 2016 Valerij Gergijev v Petrohradu dirigoval novodobou premiéru tohoto díla. (Již 8. listopadu 2017 uvedl toto dílo v pražské Smetanově síni Jac van Steen se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK – pozn. red.)

Jak ji vnímáte po hudební stránce?

Stravinského hudba je plná vlivů a přejímání, ale i v této skladbě už můžeme rozpoznat a slyšet prvky jeho pozdější tvorby. Stačí například porovnat samotný začátek Pohřebního zpěvu s úvodem jeho pozdějšího baletu Pták Ohnivák.

Jeho další balet Svatba byl naopak napsán až po dokončení Ptáka Ohniváka, Petrušky a Svěcení jara, takže jde o skladatelovo zralé dílo. Jaký je váš vztah k němu?

Svatba mi je velmi blízká, protože právě ona byla prvním Stravinského dílem, které jsem kdy dirigoval na veřejném koncertě. Na to člověk nikdy nezapomene. Bohužel instrumentace finální verze Svatby nepočítá se symfonickým orchestrem, a proto jsem ji navzdory své lásce k tomuto dílu a vztahu k němu nedirigoval příliš často – a verzi z roku 1917 vůbec nikdy. Jsem velmi vděčný vedení Janáčkovy filharmonie Ostrava, že můj návrh ochotně přijalo a zařadilo toto dílo do programu sezony 2026/27.

Někteří z vašich kolegů, s nimiž jsem měl tu čest hovořit, považují Stravinského za zakladatele a hlavní příčinu veškeré hudby 20. století – bez něj bychom dnes nebyli tam, kde jsme. Také většina současných skladatelů nějakým způsobem navazuje na Stravinského odkaz…

Se svými kolegy naprosto souhlasím. Bez Stravinského neexistuje hudba 20. století. 

Ale nechme už Stravinského být a vraťme se k vám. Narodil jste se v Petrohradu a v roce 1987 jste na Rimského-Korsakovově konzervatoři absolvoval obor dirigování. Máte dnes nějakou představu o tom, jaká je tam situace? Existuje tam ještě něco jako ruská dirigentská škola?

Od roku 1991 žiju mimo Rusko, takže o situaci ve svém rodném městě a na své alma mater toho příliš nevím. Ruská dirigentská škola byla v Petrohradu, tehdy Leningradu, velmi silná zejména v letech 1960 až 1990, kdy tam působila řada velikánů tohoto oboru. Všichni znají jména Ilji Musina a Nikolaje Rabinoviče, ale v tomto takzvaném zlatém období na petrohradské konzervatoři vyučovali také Jevgenij Mravinskij, Arvid Jansons, Alexandr Dmitrijev, Mariss Jansons a mnozí další. Někteří z jejich žáků na petrohradské konzervatoři stále vyučují, takže předpokládám, že hudební tradice a odkaz této školy se tam zachovávají dodnes.

Osm sezon jste působil jako hudební ředitel orchestru Artis–Naples na Floridě a předtím i potom jste zastával vedoucí pozice u orchestrů v Evropě. Co vám dlouhodobé působení ve Spojených státech dalo, co byste možná v Evropě nezískal?

Při práci s americkými orchestry má dirigent výrazně méně času na zkoušky než ve většině evropských zemí, s výjimkou Velké Británie. Na přípravu i toho nejnáročnějšího díla mají hudebníci v Americe maximálně čtyři zkoušky během tří dnů, včetně generální zkoušky. Očekává se tedy, že už na první zkoušku přijdou dokonale připraveni. Na tomto aspektu amerického hudebního života mám opravdu rád, že zkoušení začíná na úplně jiné úrovni. Člověk se může okamžitě soustředit na hudební obsah, koncepci a strukturu, aniž by ztrácel čas překonáváním čistě technických obtíží. Také mám rád, že se člověk může spolehnout na bezchybnou disciplínu a ticho během přestávek. To je velmi podnětné a inspirující.

Který skladatel by si podle vás kromě Stravinského zasloužil, aby se jeho hudba uváděla častěji, nebo aby byl dokonce znovu objeven? 

Takových skladatelů je mnoho. Opravdu mnoho. Kdybyste mě ale požádal, abych jmenoval jen tři, vybral bych Bartóka, Hindemitha a Szymanowského. A samozřejmě také Janáčka, ale mimo Českou republiku a Ostravu, kde je jeho hudba velmi dobře známá. (úsměv)

Snažíte se některé takové skladatele prosazovat i na svých koncertech?

Ano, zoufale se snažím zařazovat do svých programů hudbu takových dosud neobjevených nebo nedoceněných skladatelů. Někdy se mi to podaří, jindy méně, ale tak nějak celkově přál bych si dirigovat mnohem více skvělé hudby, která je buď méně známá, nebo méně populární. Snad se mi to povede.

A naopak – existuje skladatel nebo třeba konkrétní dílo, které byste klidně na pět let nechal zmizet z dramaturgických plánů orchestrů a operních domů?

Pokud mluvíme o skladatelích 18. a 19. století, pak ne. Myslím, že všichni skladatelé, jejichž díla se pravidelně uvádějí, si své místo zaslouží. Pokud ale mluvíme o mém osobním pocitu z konkrétních skladeb, pak bych takový odklad navrhl Čajkovského Patetické.

Jste rád, že jste se stal dirigentem? Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se zamiloval do hudby, a dokázal byste ho popsat?

Jsem nesmírně šťastný, že jsem se stal dirigentem, a nedokážu si představit svůj život bez zkoušek a koncertů! Nepamatuji si žádný konkrétní okamžik, kdy jsem se do hudby zamiloval – vždycky byla mou součástí.

Kdybyste mohl pozvat kteréhokoli skladatele na šálek čaje nebo sklenku vína, koho byste si vybral a o čem byste si s ním chtěl povídat?

Byl by to Šostakovič. A požádal bych ho, aby mi pověděl více o oněch tajných poselstvích ukrytých v jeho partiturách. Jsem si jistý, že mnohá z nich dosud nebyla objevena!

Foto: Michal Zagórny, GoOut, Facebook Andreje Borejka, archiv Boston Symphony Orchestra, archiv Svatováclavského hudebního festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp