Mezzosopranistka Fleur Barron se dlouhodobě specializuje na písňovou tvorbu Gustava Mahlera. Jen v této sezoně bude zpívat jeho hudbu od Melbourne přes Los Angeles až po londýnskou Covent Garden. Mahlerovu Píseň o zemi zazpívá také v Praze, a to hned třikrát na přelomu září a října s Českou filharmonií a dirigentem Danielem Hardingem. Vedle Mahlera se Barron věnuje také soudobé hudbě a opeře – za nahrávku opery Adriana Mater finské skladatelky Kaiji Saariaho získala Grammy. O Mahlerovi, současné hudbě i pěvecké kariéře jsme s umělkyní hovořili před jejím pražským vystoupením.

Přijíždíte k nám s Mahlerovou Písní o zemi, kterou v této sezóně budete zpívat mimo jiné v Melbourne, Madridu a v Londýně. Co podle vás ovlivňuje, jak toto dílo při každém provedení vyzní?

Myslím, že pokaždé, když něco provádíte, je to jiné. I my sami jsme pokaždé trochu jiní – nejsme přece bytosti, které by zůstávaly neměnné. Do interpretace vstupuje akustika sálu, energie publika, váš vztah s dirigentem i způsob, jakým hraje orchestr. To všechno hudbu utváří a proměňuje. A právě to je na tom tak zajímavé. Kdyby bylo všechno jednou provždy dané a pevně stanovené, byl by náš tvůrčí život mnohem méně naplňující. Velká část radosti z umělecké cesty spočívá právě v tom, jak se věci v různých souvislostech proměňují, jak ovlivňují hudbu a jak se hudba zase proměňuje v kontaktu s publikem.

I když jsem s Českou filharmonií již zpívala, konkrétně Písně o mrtvých dětech a Třetí symfonii, bylo to se Semjonem Byčkovem a tentokrát bude dirigovat Daniel Harding. S tím jsem v minulosti už spolupracovala, ale nad tímto dílem se všichni sejdeme poprvé a já se na to velmi těším. Rudolfinum je pro mě sál snů a mám pocit, že jeho publikum je velmi kultivované. Vždycky vnímám určitou vřelost toho, co se na pódiu odehrává, a nikdy nemám pocit, že by člověk byl posuzován. Do Prahy se proto opravdu těším.

V Los Angeles pod vedením Esy-Pekky Salonena vás čeká dokonce inscenovaná verze tohoto díla. Můžete to čtenářům trochu přiblížit?

Jde o inscenaci Petera Sellarse, se kterým pravidelně spolupracuji, stejně jako s Esou. Je to obnovené uvedení projektu, který jsme už společně vytvořili loni v Salcburku. Tam jsme hráli na jevišti s orchestrem v orchestřišti, zatímco v Los Angeles inscenaci přizpůsobíme novému prostoru Walt Disney Concert Hall – na jevišti nebudou kulisy, zato tam bude orchestr a promění se také světelná koncepce i pojetí prostoru. Kostýmy budou velmi jednoduché, nic okázalého. Vlastně zatím nevím, jak to bude vypadat, protože Peter je velmi spontánní tvůrce, takže se i během zkoušení mohou některé věci proměňovat a vznikat přímo během něj.

Pokaždé, když jsem toto dílo slyšel, jsem měl pocit, že mezzosoprán trochu znevýhodňuje. Jednak máte nesrovnatelně delší, ale – dle mého názoru – i technicky těžší part v tomto díle nežli tenorista…

Já myslím, že by s vámi tenoristé nesouhlasili. (smích) I když party nejsou stejně rozsáhlé, každý z nich má v díle trochu jinou úlohu, nicméně souhlasím s vámi, že part mezzosopránu je náročnější díky své délce. Jen Der Abschied (Rozloučení) trvá téměř třicet minut – nenapadá mě mnoho jiných písní, které by byly takto dlouhé. Ani tenorový part samozřejmě není jednoduchý. Často se pohybuje ve střední poloze hlasu, kde je obtížné proniknout přes orchestr a občas vám může připadat, že tenor s orchestrem zápasí. Daniel je mistrem rovnováhy a orchestrální barevnosti a náš tenorista Andy Staples vnáší do své role vždy obrovské umění a muzikalitu – my tři už jsme toto dílo společně několikrát prováděli. Opravdu si nemyslím, že Mahler chtěl tento part napsat tak, aby se tenorista musel neustále přetlačovat s orchestrem.

Jaká je největší výzva interpretace písně Der Abschied?

Publikum na tuto závěrečnou píseň celou dobu čeká. Je to samo o sobě mistrovské dílo a zároveň cesta, která vyžaduje obrovské množství soustředění. Potřebujete vysoké i nízké tóny, které jsou pevné, ale zároveň musíte udržet dlouhou kantilénu a určitou vnitřní hloubku, abyste dokázali předat složitost emoční cesty, na kterou se protagonistka vydává. Orchestr je zde rovnocenným vypravěčem. Máte pravdu, je to nesmírně náročné. Ale zároveň něco mimořádného. Myslím, že každá mezzosopranistka vám řekne, jak výjimečné je Der Abschied zpívat, ale stejně tak poslouchat. Být člověkem, který toto dílo zprostředkovává, je obrovská výsada.

Skladba není jen emocionální, ale také duchovní. Ačkoli sama nejsem věřící člověk, cítím k transcendentní a duchovní kvalitě tohoto díla hluboké pouto. Není mnoho děl, která od vás něco takového skutečně vyžadují. U jiných skladeb se můžete rozhodnout, že do nich tuto rovinu vnesete. Tady ji ale dílo samo vyžaduje. Mahler má proto v mém nitru zvláštní místo – právě kvůli tomu, co po vás žádá.

Píseň o zemi zpívám už druhou sezónu a vzpomínám si, jak mě při prvním setkání úplně zahltilo. Říkala jsem si: „Panebože, to je něco obrovského.“ Ten pocit sólové cesty mi v něčem připomíná Schubertovu Zimní cestu. Člověk musí být plně přítomný v každém jednotlivém okamžiku a zároveň neztratit ze zřetele celou cestu, kterou prochází.

Pojďme se ještě zastavit u Mahlera samotného, který v současnosti tvoří jakousi páteř vašeho repertoáru. V této sezoně vás čekají i Písně o mrtvých dětech na turné s orchestrem Mahler Academy Orchestra. Jakým jazykem k vám Mahlerova hudba promlouvá? 

Mahlerova hudba je nesmírně niterná a zároveň hluboce spojená s přírodou, s její krásou a s úžasem nad světem kolem nás. Mám pocit, že posluchače zve na určitou cestu – do vlastního nitra i směrem k přírodě. Je v ní cosi osamělého, ale zároveň hluboce poutavého. Má schopnost vás jemně povznést.

Jak podle vás obstojí písně Almy Mahler vedle tvorby jejího manžela?

Myslím, že Alma má svůj vlastní, jedinečný umělecký hlas a zaslouží si, aby byla posuzována sama za sebe, nikoli ve vztahu ke Gustavově hudbě. Je velká škoda, že nedostala příležitost napsat toho víc. Myslím, že její písně fungují velmi dobře jak jako písně s klavírem, tak ve větším měřítku s orchestrem, a je škoda, že jich nebylo více orchestrálně zpracováno.

Když se ptáte, většina Mahlerových orchestrálních písní původně vznikla jako skladby pro hlas a klavír, přesto u nich často poznáte, že už přemýšlel s představou orchestrálních barev a struktur. Některé z nich, například Píseň o zemi, proto podle mého názoru fungují s orchestrem mnohem lépe než s klavírem. Almina hudba je naproti tomu stejně působivá a intimní bez ohledu na kontext. Je ženštější, smyslná, trochu hravá a zároveň v sobě má cosi temného. Její život byl velmi bouřlivý a komplikovaný, intelektuálně i emocionálně, a mám pocit, že to všechno se nějakým způsobem promítá i do její hudby.

Vaší vášní je i soudobá hudba. Letos vás čekají premiéry dvou děl Bryce Dessnera. Povězte nám něco o tomto skladateli a to tom, jak se připravujete na naprosto neznámé dílo, které budete interpretovat poprvé. 

Každou sezonu několikrát uvádím světovou premiéru, mimo jiné i díky přátelstvím, která mám se skladateli. Jedním z projektů této sezony je scénické monodrama Night Sky with Exit Wounds, které pro mě a komorní orchestr píše Bryce Dessner na základě básní Oceana Vuonga. Před několika lety mě Bryce oslovil, zda bych se na tomto projektu nechtěla podílet. Jeho hudební styl a skladby jsem už tehdy měla velmi ráda – mají velkou rytmickou energii a komplexnost, rockový groove, krásné melodie a promyšleně pracují s materiálem. Bryce rád píše pro konkrétní interprety, takže tvůrčí proces je velmi založený na spolupráci a stejně intenzivně jako o hudbě spolu mluvíme o textu a celkové vizi díla. S tímto projektem se také vydáme na velké mezinárodní turné. A v květnu příštího roku vystoupím v roli Thésea v jeho nové opeře Herakles Mad v Theater Basel. Opera je inspirována knihou H of H Anne Carson, která na příběh Hérakla nahlíží současnou perspektivou.

Práce na novém díle a na zavedeném repertoáru se liší. U nové skladby nejsem jen někdo, kdo přijde na zkoušku a odzpívá svůj part, aniž by se ho kdokoli ptal na názor. Právě proto je soudobá hudba tak důležitou součástí mého života; mám v ní větší prostor pro vlastní tvůrčí podíl a spolupráci a také větší svobodu vyprávět příběhy, které odrážejí problémy a témata dnešního světa.

Za nahrávku jiné soudobé opery, Adriana Mater finské skladatelky Kaiji Saariaho jste získala cenu Grammy. Můžete nám přiblížit tuto hudbu i samotnou zkušenost? 

Grammy pro mě byla cenou za první spolupráci s Esou-Pekkou Salonenem i Peterem Sellersem. Uvedli jsme operu Adriana Mater se Sanfranciským symfonickým orchestrem a Deutsche Grammophon ji následně natočil během tří představení. Jakmile je nahrávka dokončena a vydána, už samozřejmě nemáte žádnou kontrolu nad tím, co se s ní bude dít. Nominace pak přišla zcela nečekaně – byla to příjemná zpráva!

Dílo se zabývá velmi těžkými tématy, s nimiž se v opeře běžně nesetkáváte: znásilněním, válkou a rodinným traumatem. Všechno navíc umocnila skutečnost, že Kaija zemřela na rakovinu pouhé čtyři dny před premiérou. Pro celý tým to tedy bylo velmi intenzivní a emotivní období, ale především pro Esu-Pekku, který byl Kaije téměř jako sourozenec, dlouholetý spolupracovník a přítel, pro Petera Sellerse a pro její dceru Aliisu Neige-Barrière, která byla naší asistentkou dirigenta. Po její smrti se k nám připojil také její manžel, skladatel Jean-Baptiste Barrière, takže jsme se ocitli v jakémsi rodinném kruhu plném lásky a utrpení.

Změnilo se ve vás něco po vítězství Grammy?

Pokud mě tato cena vůbec nějak změnila, tak jen z hlediska pocitu naplnění. Grammy byla nádhernou třešničkou na dortu, ale rozhodně ne tím nejdůležitějším. Být držitelkou Grammy je samozřejmě skvělé, ale nezměnilo to způsob, jakým přistupuji k hudbě.

Máte před sebou sezonu, která je z hlediska počtu i různorodosti projektů mimořádně nabitá. Podle jakého klíče si vybíráte projekty, aby těch stylů, změn, ale i cestování nebylo příliš?

Myslím, že ke své kariéře přistupuji velmi strategicky. Každou sezonu přijímám jen dvě až čtyři inscenované produkce a vybírám si pouze ty, k nimž cítím opravdový vztah – jak prostřednictvím samotného díla, tak díky tvůrčímu týmu. V opeře se snadno můžete cítit jako kolečko v soukolí, které má jen omezený prostor ovlivnit výslednou podobu. V symfonické hudbě jste naproti tomu často jediným sólistou, a máte tak mnohem větší možnost podílet se na interpretaci a vyprávění příběhu prostřednictvím hudby. Totéž platí pro komorní hudbu a nejrůznější speciální projekty.

Většina pěvců se specializuje na určitou epochu nebo styl – například baroko, bel canto nebo Wagnera. Já mám pocit, že mou specializací je právě všestrannost a schopnost pružně se pohybovat mezi různými styly. To mě baví nejvíc a mám pocit, že je to přesně to, co ke mně patří, i když je to samozřejmě někdy velmi náročné.

Podle jakého klíče přijímáte a odmítáte nabídky?

Když zvažuji nějakou nabídku, ptám se sama sebe: Opravdu to chci dělat a bude mě to naplňovat? V dnešní době mám ten luxus, že si mohu vybírat. Do určité míry mi to také pomáhá zvládat chaos spojený s cestováním. Každá organizace funguje podle jiného časového harmonogramu, takže si jednoduše nemůžete říct, že někam pojedete v určitou dobu. Musíte si také naplánovat dovolenou a čas na odpočinek. Když jsem například pozvána do Spojených států kvůli nějakému projektu, snažím se najít další angažmá, která lze naplánovat do stejného období, abych nemusela neustále cestovat tam a zpět.

Především mi ale pomáhá, že svou práci opravdu miluji a všechno, co dělám, mě baví. Ano, často mám silný jetlag a jsem fyzicky vyčerpaná. Zároveň mě ale nesmírně vzrušují všechny ty rozmanité projekty, možnost tvořit hudbu se skvělými spolupracovníky a cestovat po světě. Právě proto si při výběru angažmá dávám tolik záležet, neboť opravdové nadšení pro každý projekt pomáhá zmírnit únavu spojenou s neustálým cestováním.

Jste ráda, že jste mezzosopranistka?

Rozhodně! Je ale pravda, že existuje mnoho různých typů mezzosopránu. Já jsem mezzosopranistka s určitým rozsahem v hlubší poloze, což mi velmi vyhovuje a díky čemuž se například velmi dobře hodím pro Mahlera. Kdybych byla lehčím, vyšším typem mezzosopránu a pořád zpívala Rossiniho a Mozarta, asi by mě to tolik nebavilo. (smích)

Pro můj hlas existuje obrovské množství repertoáru – od Bacha a barokní hudby přes Berlioze a Ravela až po současnou tvorbu. Přitahují mě také skladatelé, v jejichž hudbě se odráží temnota, ironie, brutalita nebo syrovost. To mi připadá skutečné a zároveň relevantní vzhledem k otřesům, které dnes náš svět prožívá.

Jak vnímáte postavení žen v umění? Co by se podle vás mělo stát, aby došlo k absolutní rovnoprávnosti ve všech hudebních oborech, od kompozice až ke zpěvu?

Mám na to poměrně jasný názor, i když jako zpěvačka nejsem v rámci klasické hudby součástí menšiny. Problém vnímám především u dirigentek, skladatelek a některých instrumentalistek, například u hráček na žesťové a bicí nástroje, ale také v komorní hudbě, například u klavíristek, kteří se věnují doprovázení. Když se podíváte třeba na špičkové klavíristy působící v komorní hudbě, téměř všichni, které vídáme vystupovat na nejvyšší úrovni, jsou muži, přestože ve studiu klavírní spolupráce je stejně mnoho, ne-li více žen. Co se se všemi těmi ženami děje a proč se nikdy nedostanou na úplný vrchol? Rozhodně to není proto, že by byly méně talentované nebo méně zdatné ve spolupráci…

Přesto se domnívám, že sexismus je systémový a v naší společnosti je stále hluboce zakořeněný. Věděli jste například, že u komerčních letů, kde je kapitánkou žena a druhým pilotem muž, je to téměř vždy muž, kdo cestujícím pronáší hlášení? Jednou jsem se na to zeptala jedné kapitánky, protože mě překvapilo, když jsem při odchodu z letadla viděla stát u východu ji, přestože jsem z palubního rozhlasu slyšela pouze mužský hlas. Řekla mi, že je to proto, že lidé se obvykle cítí jistěji, když vědí, že letadlo řídí muž. Myslím, že tento příklad, který se odehrává zcela mimo svět hudby, velmi dobře ukazuje, jak přirozeně máme tendenci spojovat autoritu a vedení s muži.

Snažíte se s tím něco dělat?

Na své vlastní, malé osobní úrovni se snažím dělat, co mohu. Objednávám si díla u skladatelek a vyhledávám příležitosti ke spolupráci s dirigentkami a klavíristkami. Nejde ale jen o ženy v umění – jde o větší rozmanitost obecně. A v tomto směru je stále před námi spousta práce. Některé organizace a instituce jsou pokrokovější a inkluzivnější než jiné.

Obecně má svět klasické hudby poměrně konzervativní přístup k mnoha věcem, a přitom si lidé neustále stěžují na klesající návštěvnost a ptají se, proč tomu tak je. Ti, kteří jsou ve vedoucích pozicích – ti, kdo rozhodují o tom, co se bude uvádět a kdo dostane příležitost – mají velkou odpovědnost za to, aby tyto změny prosazovali. Stejně tak ji ale máme my, umělci. Opravdu musíme stále dokola uvádět tutéž milovanou hudbu mrtvých skladatelů, nebo můžeme sami aktivně přemýšlet o tom, jak klasická díla stavět do kontextu s jinými hlasy?

Není to žádná převratná myšlenka, přesto mě stále překvapuje, že se to často považuje za vysoce rizikové. Existuje řada jednotlivců a institucí, kteří skutečně chápou, jak zásadní je inkluzivní přístup pro budoucnost našeho oboru, ale stále jich není dost, zejména tady v Evropě.

Vaše odhodlání je obdivuhodné a děkuji, že dokážete věci takto pojmenovat. Pojďme na závěr tento rozhovor trochu odlehčit. Povězte nám, jak relaxujete; máte nějaké zájmy, které vás udržují při zemi?

Turistika! Miluji dlouhé procházky. Obvykle nachodím kolem deseti kilometrů denně. Loni jsem byla v Himálaji a v Bhútánu. Moje dovolená v podstatě znamená pěší túry. A také umím dobře nedělat vůbec nic. Nejsem člověk, který potřebuje být pořád něčím zaměstnaný. Být sama je pro mě velmi relaxační, osvobozující. Člověk má konečně prostor vypnout, zklidnit se a na chvíli se odpoutat od všeho, co se mu odehrává v hlavě.

Kdybyste mohla pozvat nějakého skladatele či skladatelku z historie či současnosti na sklenku vína, koho byste si vybrala?

S ohledem na to, o čem jsme dnes mluvili, bych si zvolila Kaiju Saariaho. Projekt Adriana Mater měl na můj život obrovský vliv a miluji i její další opery. Jsou to skutečná mistrovská díla a obdivuji na ní, že se nebála zabývat temnými, nepříjemnými a tragickými tématy světa, ve kterém dnes žijeme – například násilím páchaným střelnými zbraněmi, mezigeneračním traumatem nebo násilím na ženách.

Její hudba pro mě měla hluboký význam a přivedla mi do života také několik blízkých přátel. Například dvě z mých nejbližších přítelkyň mám právě díky tomuto projektu. Sopranistka Axelle Fanyo, která v opeře hraje mou sestru, je mi jako sestra i v reálném životě. A její dcera Aliisa Neige-Barrière, nadaná dirigentka, je také jednou z mých velmi blízkých přítelkyň. Spolu s Esou-Pekkou si mě Kaija osobně vybrala pro obnovené uvedení Adriana Mater a jsem jí za to nesmírně vděčná. Svým způsobem její vliv na můj život pokračuje prostřednictvím její hudby a těchto krásných přátelství. Jen mě mrzí, že jsem neměla možnost ji osobně poznat. Právě proto bych si s ní chtěla připít sklenkou vína.

Foto: archiv Fleur Barron, Victoria Cadisch, web umělkyně

Facebook X E-mail WhatsApp