„Věnuju se mladodramatickému oboru. Problém je, že v tomto oboru vám nejprve říkají, že jste na všechny role moc mladá, a pak jste najednou moc stará.“

„Leonora a Maryša mají paradoxně podobný osud v momentě, kdy se obě oddají muži, jehož nemilují.“

„Zpěvačky samozřejmě radši hrají mrchy, je to větší zábava.“

Do povědomí českému publiku se zapsala mimo jiné spoluprací s Národním divadlem v Praze, kde debutovala v roce 2005, účinkováním s našimi předními orchestry, ale i svým dlouhodobým vystupováním na znojemském hudebním festivalu. Dnes je sopranistka Lívia Obručník Vénosová sólistkou opery libereckého Divadla F. X. Šaldy, kde 16. května ztvární hlavní roli v opeře Emila Františka Buriana Maryša. Často pěvkyně objevuje také v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde už 26. dubna zpívá Leonoru v novém nastudování Verdiho Trubadúra. U příležitosti těchto dvou premiér ji portál KlasikaPlus.cz požádal o rozhovor.

Tuším, že nepocházíte z hudební rodiny. Popište nám svoji cestu k opeře.

Z mé rodiny se nikdo profesionálně hudbě nevěnuje, ale rodiče mě k ní vedli od malička, což se projevovalo mimo jiné tak, že už v pěti letech mi nedělalo problém strávit několik hodin v košické filharmonii. V útlém mládí jsem studovala klavír a příčnou flétnu a dlouho jsme si myslela, že u těchto nástrojů zůstanu, ať už jako hudebnice nebo učitelka. Na konzervatoř jsem se připravovala s flétnou, navzdory mému tátovi, který mi tvrdil, že se hudbou neuživím a že bude lepší jít studovat na technickou univerzitu. 

Kdy konkrétně přišel ten bod, kdy jste si uvědomila, že vaším životním nástrojem nebude flétna ani klavír, ale hlas? 

Zpívala jsem ve sboru sv. Cecilie při dómu sv. Alžběty v Košicích, kde jsme dělali především sakrální a liturgickou hudbu a oratorní díla a tam jsem pomalu přicházela na to, že mě tento směr zajímá. Stejný názor měla i má učitelka na ZUŠce paní Natália Medviďová, která mě jako perspektivní hlas následně poslala na pár soutěží. Ten zlom přišel asi právě tam, protože na soutěžích mě svět opery naprosto pohltil, objevila jsem nový svět a namísto flétny jsem se na konzervatoř začala připravovat na zpěv, čímž jsem zlomila srdce svojí původní profesorce, která ve mně jako ve flétnistce viděla veliký potenciál. Každopádně má studia klavíru a flétny se mi na konzervatoři zúročila; vyznala jsem se v technických záležitostech hudby a v notách, což u začínajících zpěváků nebývá běžné.  Paní profesorka Brigita Šulcová mě na konzervatoři už v druhém ročníku hodila do vody, tedy na soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Trávila jsem hodně času na soutěžích u nás i v zahraničí jako účastník i jako divák, a právě tam jsem načerpala opravdu hodně zkušeností, objevovala repertoár, učila se vnímat různé typy hlasu a zjišťovala, jak se učí jiní.

Vaši kariéru formovala i barokní hudba. Co vám dala?

Strávila jsem čtyři sezóny ve Znojmě, kde jsem ztvárnila několik rolí v barokních či raně klasicistních operách. Potvrdilo se mi, že těžší hlasy mají zpívat věci z barokní literatury, není to disciplína jenom lehčích hlasů. Hodně věcí jsem se ale naučila od kolegů, kteří se věnují výlučně jen baroku. Ukázali mi, jak se pracuje s kadencemi, jak správně přistupovat k postavě a mnoho dalšího.

Jak si udržujete hlasové zdraví?

Když se potkám s rolí, o níž jsem přesvědčena, že je zatím nad moje možnosti, tak se snažím přesvědčit vedení divadla, abychom ještě počkali; v tom mi v Liberci vycházejí vstříc. To byl v nedávné době i případ Abigail (Verdi: Nabucco – pozn. red.), na kterou se stále necítím. Na oblastních divadlech sólista zpívá opravdu hodně rolí z různého repertoáru a hlasovou hygienu by si měl každý pěvec určit sám, podle toho, jak ji cítí. Je to velice individuální. Já jsem ale zastáncem toho, že člověk by se neměl moc rozmazlovat ani jako zpěvák. Má hlasová hygiena po čtyřicítce a po třech dětech spočívá zejména v dostatečném odpočinku: když potřebuji, tak nevařím a nemluvím a vyhýbám se alkoholu. Samozřejmé jsou i pravidelné návštěvy u foniatra.

Jaká hudba je vám nejbližší? Máte operní sny?

Můj manžel mi často připomíná, že jsem hudbu nesložila, ale že ji interpretuju. Ano, já jsem poslem bohatství klasické hudby a opery. Mým posláním je interpretovat díla v co nejlepším podání, abych dnešnímu divákovi připomněla jejich myšlenku, emoce a genialitu. Samozřejmě ne pokaždé se přiblížím svému ideálu, ale pokud se to podaří, jsem šťastná. Možná vás zklamu, ale nemám ambice zpívat něco konkrétního, nemám vysněné role ani oblíbeného skladatele. Mojí prioritou je dokonalá interpretace mého současného repertoáru s mými dispozicemi. V tom mi v poslední době hodně pomohl dirigent Paolo Gatto, který mi ukázal, jak správně interpretovat Pucciniho, s jehož hudbou jsem předtím měla problémy a mé podání neznělo tak, jak bych si přála. 

Ač nemáte operní sny, váš hlas se nějakým způsobem vyvíjí. Jaké role ještě čekají na vaší hudební pouti?

Věnuju se mladodramatickému oboru, byla jsem těžší hlas už na konzervatoři. Problém tkví v tom, že v tomto oboru vám nejprve říkají, že jste na všechny role moc mladá a po čase jste na ně najednou moc stará. (smích) Každopádně můj hlas si v současnosti libuje třeba v Madama Butterfly a dalších rolích pucciniovského repertoáru nebo v operách Bedřicha Smetany, což se mi potvrdilo v minulé sezóně, kdy jsem zpívala třeba Anežku, Krasavu a Vendulku (Dvě vdovy, Libuše a Hubička – pozn. red.). Zda bude můj hlas směřovat k Tosce a Abigail, to teprve uvidíme. I pan profesor Kusnjer mi říkal, abych zpívala lyrický repertoár co nejdéle. Nesmíme zapomínat, že zpívání není jen o hlasu, ale i fyzických dispozicích, pěvecké inteligenci a energii, kterou můžete přenést na diváky. Nemyslím si, že mi něco uteče, když Abigail posunu o pět nebo deset let. 

V Plzni připravujete Verdiho Trubadúra. Je to vaše první Leonora? 

Leonoru jsem zpívala v Liberci, tento měsíc jsme ji derniérovali. Jsem ráda, že v této roli můžu pokračovat na plzeňské scéně v inscenaci Michala Lieberzeita, který se ji snaží uchopit tak, aby byla líbivá jak pro náročnějšího diváka, tak pro laika. Dělá to tak, aby se na to krásně dívalo. Diváky určitě nadchnou půvabné kostýmy od Dany Haklové. Nečekejte žádné skandální pojednání, ale zároveň to nebude, jak my na divadle říkáme, fousaté. 

V květnu budete dělat v Liberci Burianovu Maryšu, která měla premiéru v roce 1940 v Brně. Ta je většině čtenářů neznámá. Jakým mluví jazykem?

Není to právě jednoduchý kus, ani na zpívání ani na poslech, řekla bych, že je to pro mě takové intonační a rytmické cvičení. V porovnání s Maryšou je má nedávná Foersterova Eva pomalu jako telenovela. Někdo říká, že se Burianova hudba blíží Szymanowskému, někdo k Janáčkovi. V Janáčkových operách jsem jako doma, kdežto v Burianovi domov teprve hledám. V této opeře je orchestr rovnocenným partnerem sólistů pro dotvoření celkové atmosféry příběhu, ale zároveň se jako zpěvák pomalu nemáte čeho chytit.  Navíc existuje asi jen jedna nahrávka. Každopádně je to velký počin a odvaha liberecké opery a moje první zkušenosti s E. F. Burianem. Mám plnou důvěru v důkladné hudební nastudování pana šéfdirigenta liberecké opery Zbyňka Müllera a v režijní vedení a výklad Lindy Keprtové, která je, dovolím si říct, specialistkou na intepretaci oper 20. století. Inscenace bude bezesporu stejným úspěchem jako její dřívější režisérské práce. Jsme ve zkoušecím procesu a po dnešní zkoušce se skvělými kolegy mi je jasné že to bude dobré a silné kafe.

Leonora je veskrze kladná postava, Maryša už méně a takových protikladů najdeme ve vašem repertoáru více. Jaké postavy zpíváte raději?

Nemyslím si, že je Maryša záporná postava, je spíše nešťastná. Každopádně mezi těmi dvěma ženami nemůže být většího rozdílu. Leonora otráví sama sebe, Maryša Vávru. Trubadúr je tuším Verdiho sedmnáctá opera, kdy jeho hudební jazyk již byl naprosto vytříbený, kdežto Maryša je Burianovou třetí operou. K pochopení této role máme výlučně daleko známější činoherní adaptaci tématu – já sama jsem ze studijních důvodů navštívila Maryšu od bratří Mrštíků v divadle v Příbrami. Pak tu máme samotné postavy: Leonora je dvorní dáma z patnáctého století a ta se chová úplně jinak nežli venkovská dívka z počátku století dvacátého, která krmí dobytek a stará se o tři děti. Jsou tedy z jiného sociálního prostředí a mají odlišný osud, který je paradoxně podobný v momentě, kdy se obě oddají muži, jehož nemilují, ale je v tom veliký rozdíl – Leonora je zamilovaná a obětuje sama sebe pro lásku, Maryšu její rodiče de facto Vávrovi prodají a ona v tomto spojení trpí.  Negativní postavu z ní udělá její jediný čin, Maryša je o světě mužů, který si s ženami dělá, co chce. Přála bych si, abych se s Maryšou a taky s Evou mohla potkat a probrat naše trápení s chlapy. Ale mám-li jednoduše odpovědět na vaši otázku, všechny zpěvačky samozřejmě radši hrají mrchy, je to větší zábava. 

Kudy by se ubírala vaše cesta, kdybyste se nerozhodla pro zpěv?

Jak jsem již říkala, měla jsem pod vlivem svého táty vykročeno na techniku, čili bych zřejmě vystudovala vysokou školu, kterou bych nikdy neuplatnila. Myslím, že hudba by si mě dříve či později našla tak jako tak. Od mala mě to táhlo ke klasice, nikdy mě nezajímal třeba pop, který milovaly moje spolužačky. Možná bych byla učitelkou klavíru nebo bych se věnovala něčemu jinému, ale nemyslím, že bych se věnovala nehudebnímu oboru. Jinou otázkou ovšem je, co budu dělat, až vyprší moje takzvané datum spotřeby coby sopranistce; to nemám zatím vyřešeno, ale přemýšlím nad tím. V mých začátcích mi všichni tvrdili, že jsem mezzosopranistka, tak se třeba k tomuto oboru vrátím a budu zpívat matky mladých nadějných sopranistek, kdo ví… 

Kde mimo Plzně a Liberce vás mohou posluchači slyšet?

V Ostravě mě můžete slyšet jako Vendulku v Hubičce a v příští sezóně asi přidám Cizí kněžnu v Rusalce. A u Rusalky zůstanu jako Rusalka v zahradnictví v Chuchelně u Semil, protože se nám tam povedl malý letní zázrak, na který se už od doby covidu těší diváci nejen z okolí, ale i z větších měst. Každé léto tam děláme Rusalku za doprovodu klavíru a harfy. Poprvé jsem viděla lidi tleskat a křičet ‚Děkujeme!!!‘. Má to neobyčejnou okouzlující atmosféru, kterou dokresluje rybník přímo v zahradnictví.  Děkuji covidu za tento zázrak a velké dík lidem, jako jsou Pavel Kobrle, Roman Špidlen (majitel zahradnictví), Katka Jalovcová, Eliška Weissová, Dušan Ružička, Pavel Vančura, Eliška Gattringerová, Jakub Hliněnský, Mirka Časarová, Ahmad Hedar, Markéta Doubravská, Tadeáš Tulach a dalším krásným lidem, kteří se na tomto milém projektu podílejí. 

Co vám pomáhá vrátit se z operních fantazií na jevišti zpátky na zem?

Jako matka tří dětí, kterým je sedm, jedenáct a čtrnáct let nemám s návraty na zem sebemenší problém. Hodně mi v tom jde na ruku i můj manžel, který má, dá se říct, normální zaměstnaní a díky němu potkávám lidi mimo obor a nezůstávám odtržena od normálního světa. Odreagování nacházím i v dobré knížce, v lyžování nebo v procházkách se psy.