Komorní filharmonie Pardubice vstoupila v pondělí 14. září pod vedením svého šéfdirigenta Vahana Mardirossiana do 58. koncertní sezony. Hlavní pozornost publika se soustředila na zbrusu nový klavír Steinway & Sons, který orchestru za více než šest milionů korun pořídilo coby jeho zřizovatel Statutární město Pardubice. Jako první sólista k němu usedl mladý maltský pianista Dmitry Ishkanov. Zahrál Schumanna a odcházel za mohutných ovací.

Pro pardubické příznivce klasické hudby šlo pochopitelně o sváteční událost. A snad ani nebylo zapotřebí uvádět trojici prvních abonentních večerů pod názvem Zlatý klavír, i když nadšení a marketingové důvody lze snadno pochopit. Nové koncertní křídlo renomované značky se samozřejmě leskne černým lakem, avšak každou podobnou investici je nutno v době všemožných společenských úspor vysoce ocenit, vždyť nejde jen o přítomný okamžik, ale o řešení na několik příštích desetiletí. Komorní filharmonie Pardubice, respektive Sukova síň Domu hudby, nutnost obměny důležitého nástroje pociťovala již delší dobu a je jen dobře, že se zájmy jejího managementu a uměleckého vedení setkaly s porozuměním osvíceného zřizovatele právě v době, kdy rozpočet krajského města na soutoku Labe a Chrudimky pořízení luxusního Steinwaye umožňuje. Tradiční hudební centrum východních Čech i díky tomu může nadále počítat s hostováním nejnáročnějších interpretů.

Na pečlivém výběru klavíru v Hamburku se výrazně podílel také šéfdirigent Vahan Mardirossian, jenž býval sám aktivním pianistou. Možná by bylo zajímavé položit mu otázku, kolik činitelů nakonec vedlo k jeho rozhodnutí – a to se týká i dalších členů pardubické nákupní komise – nechat přivézt právě kus, který byl v tomto týdnu pomyslně pokřtěn. Odborné záležitosti ale nechme na jindy, spokojme se zatím s konstatováním, že nástroj podle očekávání disponuje vlastnostmi, které mu na základě do sebemenšího detailu vypiplané mechaniky, ozvučné desky a dalších součástí propůjčují čistý a průzračný zvuk ve všech polohách. Ve spojení s příjemnou akustikou pardubické koncertní síně jde o velký krok, jehož úplné docenění v praxi teprve nastane, ohromný rozdíl proti minulosti byl však patrný již při poslechu prvních tónů. 

Vahan Mardirossian měl ovšem rozhodující podíl také na angažmá umělce, jemuž se dostalo cti usednout za nový Steinway jako úplně prvnímu před koncertním publikem. Ani v tomto případě nesáhl vedle, naopak. Není u nás mnoho šéfů orchestrů, kteří mají přehled na takové úrovni jako on. Sázka na jistotu byla dozajista zúročením jeho četných účastí v porotách mezinárodních soutěží a pozitivního vztahu k nastupující generaci pianistů. Jedenadvacetiletý Malťan Dmitry Ishkhanov narozený v Moskvě v arménské rodině, který je v současné době studentem salcburského Mozartea, o šířce svého talentu již nepotřebuje nikoho přesvědčovat, zdobí jej triumfy z četných klání i vystoupení v Evropě (včetně Prahy) i v Americe. Také v Pardubicích zapůsobil nenápadně vyhlížející mladík drobného vzrůstu jako zjevení v nejlepším slova smyslu.

Na úplném začátku Klavírního koncertu a moll, op. 54 Roberta Schumanna se ale mohli citlivější návštěvníci až trochu leknout, s jakou energií se pustil Dmitry Ishkhanov do vstupní pasáže. Jako by se mu nechtělo nový Steinway ani trošku šetřit. Když však rázné úhozy ustoupily převažující autorově lyrice a s patřičným zklidněním došlo na první virtuózní oddíly, bylo zřejmé, jak hluboce je sólista schopen tlumočit romantickou strukturu díla, jak mu nečiní sebemenší problémy zvládat všechny přechody, přesně modelovat a odstínit jednotlivá témata a doslova si pohrávat se všemi zátočinami skladby. Ishkhanov však zároveň prokázal pozoruhodný cit pro spolupráci s orchestrem – tam, kde bylo zapotřebí, lehce ustoupil do pozadí a vyčkával na svou další velkou příležitost. Nad klávesami si počínal suverénně, brilantně a zodpovědně. Jeho vnější způsob vystupování se přitom obešel bez patetických gest, nepůsobil rozevlátě či zasněně, ale sympaticky spíše střídmě a civilně, s neutuchající pozorností vůči přesným pokynům dirigenta. Vahan Mardirossian si dal záležet na celkové plasticitě orchestrálního toku, lahodné pocity tudíž nevyvolával toliko zvuk klavíru, vedle bravurního přístupu sólisty bral dech soustředěný výkon všech účinkujících. 

Publikum svoji spokojenost neskrývalo. Nadšení v sále se projevilo již po první větě, v hudebně kultivovaných Pardubicích se nestává tak často, aby v takové chvíli zazněl od části posluchačů potlesk. Interpret i dirigent to nebrali jako vyrušení, v poklidu reagovali příjemnými úsměvy a o to více si vychutnali celkové ovace vestoje po skončení skladby. Dmitry Ishkhanov se auditoriu odměnil dvěma krátkými romantickými přídavky. A definitivně si při „křtu“ nového klavíru podmanil Pardubice – jinak se to popsat nedá. 

Vahana Mardirossiana a orchestr čekala po přestávce ještě jedna velká práce. Precizní provádění symfonií vrcholných klasiků si vytyčil jako jeden z hlavních cílů svého působení u Komorní filharmonie. Na řadu teď přišla Symfonie č. 6 F dur, op. 68 „Pastorální“ Ludwiga van Beethovena a budiž konstatováno, že Mardirossianovo pojetí se zcela jistě zapíše do historie pardubického tělesa. Patřím k těm, kdo ji vyslechli naživo nebo z nahrávek tolikrát, že mohou srovnávat. K zasažení mých „prvosignálních“ posluchačských citů samozřejmě došlo i nyní, ale dosud nikdy jsem neměl příležitost vnímat toto velkolepě koncipované dílo natolik oproštěné od projevů přebytečně jímavého balastu, k nimž při jeho nastudování a interpretaci dochází přílišným zdůrazňováním jednostranně kladně vysvětlované niternosti. Akcentací kontrastů Mardirossian dokázal vyjádřit radost vyvěrající z autorových not mnohem působivěji a v komplexnějších souvislostech, než bývá zvykem. Rurálnost v jeho pohledu vyzněla jako zemitost s pevným ukotvením. Dirigent nezpochybnil místo pro lyriku a prvky líbeznosti, celek se ovšem vyjevil bez jakékoli povrchní falše. Posluchači se dostane všeho, co od skladby očekává, mnohem více než jindy je však prosté a naivní okouzlení zastíněno výstižným zobrazením neklidu vnitřního tmelu určujícího intenzitu venkovské záře. Mardirossian jako by i tady shledával Beethovena jako autora toužícího po skutečném spočinutí v oddychu, leč jednou provždy poznamenaného průnikem do hlubin života. Byl jsem fascinován těmito přesahy i tím, jak nekompromisně s neutuchající dynamikou dirigent vedl kolektiv na pódiu a jak jeho členové přistoupili na relevantní způsob hry. Jistě, bez vděčné „soutěže“ ptactva ani působivého ztvárnění bouře se to neobešlo ani tentokrát, všechny nástrojové skupiny podaly úchvatný výkon, ale asi nejvíce jsem byl uzemněn dokonale propracovanými projevy violoncellistů. Základ je zřejmý a jasný, pod štěstím a úlevou se ale může skrývat i cosi temnějšího a tajemnějšího, nenechme se ani v přírodě ani mezi venkovany ukolébat, jako by mně chtěly hluboké smyčce sdělit… Co vše může vystihnout hudba, jak ji lze vykládat a přijímat?

Prvotřídní nový klavír, výborný mladý sólista a neobvykle představená nadčasovost symfonie z kmenového repertoáru orchestru. Takový začátek sezony jsem si rád nechal líbit!

Foto: František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp