Do svého pětadvacátého ročníku rovnýma nohama vstoupil festival Lípa Musica. Hned po zahajovacím koncertě v Liberci začala dělat Lípa Musica to, co umí nejlépe, dekorovat malebná místa severočeského venkova hudebními klenoty, zasazovat je do koruny svého pomyslného stromu, který má v názvu i v genetice. Dalším z těchto klenotů byl Ensemble Inégal, který uvedl v sobotu večer v kostele Nejsvětější Trojice v Bzí Lužanskou mši Antonína Dvořáka.

Následující text bych vlastně neměl psát, protože festival mi během let natolik vstoupil do života, že bych se jako člen umělecké rady festivalu měl zdržet recenzí. Přesto si dovoluji popsat velmi krásný večer, nikoliv jako recenzent, ale jako divák, kterému množství dojmů nedovolilo koncert se závěrečnými tóny vypustit z hlavy. 

Festival Lípa Musica se při pohledu z metropole odehrává tak trochu na konci světa. Cesta do Bzí na náhorní plošině nad Železným Brodem tak může působit. My jsme sem jeli z opačného konce Libereckého kraje, kde se zvedají první kopce Českého středohoří, z jiného konce světa. Cesta malebnou krajinou se ale stala součástí zážitku. Něčím, co vás na Dvořákovu hudbu velmi dobře naladí. Koncert v Bzí nebyl objevný a nečekaný, kvůli tomu na něj nikdo nejel, byl osvědčený, přívětivý, důvěrný. Na tento koncert jeli lidé, kteří chtěli zažít skoro rodinnou blízkost, pospolitost. Řekl bych, že takto pozitivní a možná terapeutický vliv na českou společnost Dvořákova hudba má, nebo by mohla mít.

Ensemble Inégal pod vedením Adam Viktory s Lužanskou mší jezdí po různých místech již několik let. A je to dobře; pokud je to baví, ať to dělají. Dvořák nás skutečně kultivuje a k posluchačům je laskavý, zvláště pak k těm, pro které klasika není každodenní záležitostí. Je mu dobře rozumět a přitom není ani trochu laciný. Je tím nejlepším z nás a v nás. Takto ho také Ensemble Inégal interpretuje a velmi se mu to dařilo i v Bzí. 

Koncert načala sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, která za doprovodu harmonia a violoncella provedla Ave Maria a Ave maris stella. Její zpěv byl bezchybným provedením, doprovod si rozuměl a nedominoval, všechno bylo, jak má být. Následovaly další duchovní zpěvy, v nichž se představili sólisté Marek Žihla v tenoru a basista Tomáš Šelc. I jejich provedení bylo sametové, rozvážné, laskavé, ale silné. V této části večera předstoupila před diváky také alt zpívající Anna Moriová, jejíž výkon byl, a podtrhla to ještě více v samotné Lužanské, strhující a objímající. 

Instrumentální předěl dvou částí večera obstaral na harmonium hrající Vladimír Roubal. Ten s respektem a důvěrným přístupem k předloze rozpracoval improvizaci na motivy Antonína Dvořáka. To byla velmi objevná část večera. Invence a intervence Vladimíra Roubala však nebyla invazí, Dvořáka neunesl, jenom jemně ho odekoroval, asi jako malíř, který v již zaschlém obraze obtáhne výraznějším pigmentem některé linky. Prostě si s odkazem pohraje, ale nepřestává ho ctít. 

Vlastní Lužanská mše, která následovala, dala celému večeru korunu. Zde již vedl sbor Adam Viktora. Jeho sbor, doprovázený kontrabasem, violoncellem a harmoniem, pracoval strojově přesně, neopomínal však emoční zabarvení díla. Z muzikantů byla cítit důvěrnost a radost nad společným počinem. Doprovod napsal Dvořák v podstatě minimalistický a v žádném z okamžiků neubíral pozornosti sboru, pouze nabízel intonační lávky a zábradlí, aby zpěváky provedl bezpečně jednotlivými pasážemi. Jednotlivé části mše konvenovaly publiku, tam, kde by již byl posluchač celou tou ladností a blízkostí ukolébán, přišla náhle skvělá gradace, z provedení Creda by i nevěřící uvěřil. Celé skladbě a jejímu provedení nebylo takřka co vytknout. 

I to, co je důvěrně známé, někdy potřebujeme a rádi si v tom libujeme. Když člověk slyší tak mistrné pojetí Dvořákovy hudby, tak si rád nechá zajít chuť na všechny moderny a soudobé změti not. Ano, můžeme se nechat někdy roztočit do výkrutu zběsilou soudobou tvorbou, ale dnes ne. Dnes by to byla svatokrádež. Proto děkujeme velmi Ensemblu Inégal za citlivé pojetí a zpracování starého, ale dobrého, nejlepšího. 

Večer nebyl zážitkem pouze hudebním. Byla to společenská událost pro komunitu v Bzí i pro posluchače, kteří přijeli z větší dálky. Bylo to duchovní zastavení, které však nebylo ultimátní a drásavé, nýbrž laskavé. Nebyl to zážitek z jiného světa. Naopak, byl to zážitek z tohoto světa, byl to soundtrack k české krajině začátku podzimu.

Foto: Šimon Pikous

Facebook X E-mail WhatsApp