„Tempo ani intenzita zážitku se nevytrácely, evropská i orientální tradice měla v programu své důležité místo.“

„Pasáže, ve kterých Kiya Tabassian zpíval společně s Cappellou Marianou, patřily k těm silným a velmi zapamatovatelným.“ 

„Orient v České Kamenici ale nebyl ničím nepatřičným, naopak.“

Program 23. ročníku festivalu Lípa Musica pokračoval v sobotu koncertem v České Kamenici v kostele sv. Jakuba Staršího. Svatostánek postavený ve stylu saské renesance hostil program věnovaný českému renesančnímu kavalírovi Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic. Vystoupilo zde málokdy vídané a slýchané umělecké kombo, domácí Cappella Mariana pro svůj jistě srdeční projekt přizvala herce Sašu Rašilova a zároveň se v programu opřela o opravdové hvězdy staré hudby, respektive o souhvězdí, soubor Constantinople pod vedením Kiyi Tabassiana.

Český hudebně-renesanční odkaz měl být v programu podtržen a umocněn orientální zkušeností, kterou Kryštof Harant prodělal během své poutní cesty do Svaté země. Program však začal mrazivou upomínkou na autorovo mučednictví. Prvním, co diváci koncertu slyšeli, byl sugestivní buben, na který hrál člen Constantinoplu Patrick Graham. Byl to buben řízný, rázný a ultimativní, byl to buben popravčí. Do jeho zvuku Saša Rašilov přednášel zprávu o staroměstské exekuci z roku 1621. Teprve při této recitaci přicházeli před diváky také členové Cappelly Mariany, kteří představovali nevěřícně si šeptající a truchlící zástup. Teprve po tomto emotivním nástupu začalo první hudební číslo. Záhy spustil také soubor Constantinople, jehož takřka výlučně instrumentální pasáž jenom jemně podbarvoval vokál jeho protagonistů. Poté se k němu přidala skvěle sezpívaná Cappella Mariana. Už po této úvodní části bylo zřejmé, že se jedná o českou hudební dramaturgii světové úrovně. Program byl od začátku strhující. 

Následně Saša Rašilov opět recitoval, nyní již o tom, o čem měl být celý program, tedy o cestě do Svaté země a do Egypta. Soubor hrál během jeho recitace dál, zůstal zvukově v pozadí, jindy ustal docela a dal Rašilovově recitaci náležitě vyznít. Po této ukázce program zevropštěl a soubor zpíval čistě bez jakéhokoliv doprovodu. Tempo ani intenzita zážitku se však nevytrácely, evropská i orientální tradice měla v programu své důležité místo, byly chvíle, kdy zněla pouze Evropa, byly chvíle, kdy patřil kostel orientu. Samozřejmě, bylo v programu mnoho momentů, kdy se obě hudební plochy spojovaly.

Soubor Constantinople používal s citem a neinvazivně plnou paletu svých českému posluchači nezvyklých výrazových prostředků turko-arabské provenience a skvěle tím ilustroval Harantovo vyprávění o cizokrajných zemích, mravech i národech. Ve zpívaných částech užívala Cappella Mariana Harantovo dochované dílo Missa quincis vocibus, jejíž jednotlivé části lemovaly ukázky blízkovýchodní hudby a poetiky. Evropské a blízkovýchodní světy se často během koncertu setkávaly i vokálně. Jistě právě tyto pasáže, ve kterých Kiya Tabassian zpíval společně s Cappellou Marianou, patřily k těm silným a velmi zapamatovatelným částem večera. 

Harantova mše byla Cappellou Marianou skvostně porcována a rozpracována a čtené pasáže byly vybírány s velkým porozuměním pro logiku a tok programu. Výjimečně krásná byla například část Sanctus, která navazovala na ukázku o Harantově návštěvě místa, kde Kristus strávil čtyřicet dní na poušti. Jindy zase Constantinople nádherně dobarvil pasáže, ve kterých Harant popisuje svou koupel v řece Jordánu. Nejeden posluchač v kostele v tuto chvíli hýbal hlavou do rytmu a místní renesanční chrám skutečně něco takového ve svých zdech přivítal poprvé. Orient v České Kamenici ale nebyl ničím nepatřičným, naopak ukázky z Harantova cestopisu i uvedená hudba utvrzovaly v tom, že obě kultury mají blízký východ ve společné paměti a mají k němu stejně silné pouto, které hudba jen popisuje a obkresluje. 

Koncert v Kamenici mimo jiné místnímu publiku připomenul, že není samo na světě a že Čechy a střední Evropa nejsou uzavřené světy. Naše kultura má právo i povinnost dostávat se do pozitivní interakce s jinou. Přínos tohoto přesahu je neoddiskutovatelný nejen v hudbě, i když právě ta tuto skutečnost v sobotu večer krásně podtrhla. Večer byl více než koncertem, byl zároveň cestopisem, dokumentárním pořadem, který ale nepostrádal to, bez čeho nemá umění a hudba cenu, tedy emoce. Disciplinované publikum bylo fascinováno a celkovému zážitku přispělo i to, že se netleskalo mezi jednotlivými částmi. Večer tak byl kompaktní a postupně i hudebně gradoval.

Jsou programy duchovní i světské, existují ale také fúze obojího, které mají potenciál zasáhnout každého. Někdy jsou tyto fúze umělé a nedochází k takové intenzitě vzájemného prolnutí. Spojení Cappelly Mariany a Constantinoplu však bylo výjimečné, přineslo bohaté plody a zážitek a bylo v pravdě světové. Kdyby slova nebyla tak zbytečná, řval bych: Bravo! Bravo!

…………….

S uměleckým vedoucím souboru Cappella Mariana Vojtěchem Semerádem čtěte rozhovor právě k výše reflektovanému koncertu. KlasikaPlus.cz jej přinesla pod názvem Vojtěch Semerád: Kryštof Harant v české historii zaujímá výjimečné místo.

Foto: Lípa Musica / Martin Špelda