„Skladbu zahráli tak, jak by ji možná Beethoven napsal, kdyby žil o více než sto let později a stihl být políben jazzem a trochou bluesu a kdyby měl k dispozici dva ďábly hrající mu v hlavě bez přestání v šíleném tempu na housle.“

„Rázem je jasné, proč Janoška Ensemble jezdí po všech světadílech. Všude, kde rozbalí své nářadí, v tu ránu vznikne dav, který chce žít, plakat, smát se, pít, cokoliv, jenom se mu nechce domů.“

„Je to styl, který vyžaduje od interpretů hodně energie, ale odpočinout nedá ani posluchačům – bere si i dává.“

Festival Lípa Musica je ve svém regionu v severních Čechách nositelem vysoké úrovně klasické hudby. Zároveň se ale v každém ročníku nebojí přijít s projektem neklasickým, alternativním, osobitým. Během koncertu 18. září v nově otevřeném Jiráskově divadle v České Lípě se podařilo tato dvě různá a často protipólná předznamenání skloubit. Stačilo pozvat Janoska Ensemble.

Tento kvartet mládenců lze těžko popsat, aniž se člověk dopouští stereotypů. Jsou to zkrátka čtyři „chalani“ ze Slovenska, kteří ano, hrají i klasiku, ale přitom v sobě nezapřou, že to jsou „cigánští diabli“. Nevím, jestli na ně chodí Romové, spíše, alespoň podle koncertu v České Lípě, na ně chodí „bílí“ – bílí, kterým při poslechu padá brada.

Večer načal Uherský tanec č. 1 g moll od Johannesa Brahmse, který byl jenom malou počáteční ochutnávkou toho, čeho je tato banda příbuzných schopna. Krátce na to klavírista ansámblu František Janoška slovně představil koncepci práce tohoto osobitého souboru. Promluvil o jejich silném afektu k „Big B´s“, tedy k velkým skladatelům, jejichž jméno začíná od B a kteří tak jako oni, měli velký smysl pro improvizaci. Na mysli měli Bacha, Brahmse, Bartóka, Brubecka nebo Beethovena. Právě jeho slavná skladba Pour Elise byla tou, kterou si do své hudební dílny vzali záhy na to. Skladbu zahráli tak, jak by ji možná Beethoven napsal, kdyby žil o více jak sto let později a stihl by být políben jazzem a trochou bluesu a kdyby měl k dispozici dva ďábly hrající mu v hlavě bez přestání v šíleném tempu na housle. Byla to úžasná šou a vůbec nevadilo, že housle občas až zaskřípěly, není se co divit, když z nich chcete vymáčknout nemožné. Vždyť jsou jazyky a kultury, kde se houslím říká skřipky.

Třetí skladbou byla kompozice houslisty Marka Janošky, kterou v temperamentním stylu v latinskoamerických rytmech napsal pro svého nejmladšího syna. Proč říkám v rytmech, a ne v rytmu? Jednoduše proto, že jeden rytmus v jedné písni by pro Janošky byl málo. Skladba nápaditě střídala různé houslové výrazivo, pizzicato, flažolety, skřípání, disonanci – to vše se spoustou emocí a zároveň jakousi nonšalantností. To se zkrátka neromský hudebník těžko naučí, s tím se tito hráči rodí a pak v tom vyrůstají (odpuste obludnou stereotypizaci). Vzduchem létaly krůpěje potu, žíně a jeden se až divil, že nepraskají struny a nelámou se kobylky.

Před pauzou zaznělo dílo dalšího z velkých B, a sice Bély Bartóka. Janoškové zde interpretovali po svém jeho skladby inspirované romskou hudbou z Rumunska. Je to hudba pro zapadlou vesnici na Balkáně, pro mondénní kavárnu kdesi na pomezí městských periferií, které se změnily v umělecké čtvrti, nebo pro koncertní sály – je to jedno. Rázem je jasné, proč Janoška Ensemble jezdí po všech světadílech. Všude, kde rozbalí své nářadí, v tu ránu vznikne dav, který chce žít, plakat, smát se, pít, cokoliv, jenom se mu nechce domů. Je to styl, který vyžaduje od interpretů hodně energie, ale odpočinout nedá ani posluchačům – bere si i dává.

Po přestávce František Janoška přivítal diváky a pokorně jim poděkoval za to, že neodešli. Nato slíbil ambiciózní beethovenoský experiment. Nebyl totiž čas hrát všech jeho devět symfonií, a tak udělali Janoškovi průřez všemi a odehráli v devíti minutách devět rozpracovaných motivů z Beethovenovy symfonické tvorby. Nebyl to Beethoven, byl to výcuc z něj a hodnotím kus jako zajímavý aranžérský experiment. Na druhou stranu jsem byl tisíci a více tóny již trochu zmožen. Asi za to mohlo trochu i vedro v sále, které na balkoně, odkud jsem koncert pozoroval, notně unavovalo.

Dalším zajímavým hudebním pokusem bylo Blue Rondo à la Turc. Tady nebylo třeba obsáhnout devět kusů v devíti minutách. Interpreti se necítili sešněrováni a znovu rozjeli své divé představení. Takže to byl chvíli akademický jazz, jak z americké vysoké školy, jenomže pak zas něco jako jazz goes to metal, chvíli zase jazz goes to country, potom jazz goes to balkan a nakonec jazz goes to hell. Skutečně šílené a Brubeckovi by se to nejspíš líbilo.

Na závěr přišla improvizace na téma největšího improvizátora, tedy J. S. Bacha a jeho Koncertu d moll pro dvoje housle. Načež byl pro chtivé publikum nachystán přídavek – Montiho Čardáš obsahující různé motivy z populárních písní, aby nakonec dospěl do beatlesovské Hey Jude. Tady už to byl tak trochu kabaret, ale budiž, lidem se to líbí. Shrnutí večera: Nuda je zakázána.

********

Foto: Lípa Musica / Lukáš Marhoul Photography