„Trio znělo nad filharmonií velmi přirozeně a vyzařovalo uvolněnost a nesobecké sebevědomí. Pardubičtí jim byli kvalitním a klasicistnímu kusu adekvátním suportem.“

„Trubka do temperamentních pasáží vstupovala naléhavými fanfárami a už tak velmi plné dílo podtrhovala a rozstřelovala opět směrem k šostakovičskému šílenství.“

„Hudba není večeře, aby se na konci servíroval desert, hudba má gradovat. Mendelssohna-Bartholdyho dílo nebylo slabé, ale bylo zkrátka o mnoho prostší.“

Svatováclavský koncert letošního ročníku festivalu Lípa Musica byl věnován umělecké garantce festivalu klavíristce Jitce Čechové. Ta do České Lípy, nikoliv do Nového Boru, jak bylo původně avizováno, přivedla své přátele, tedy kompletní Smetanovo trio, trumpetistu Jiřího Houdka a Pardubickou komorní filharmonii, kterou dirigoval houslista Smetanova tria Jan Talich.

Na programu byla díla tří mladých skladatelů, respektive díla, která jejich skladatelé, Jan Václav Hugo Voříšek, Dmitrij Šostakovič a Felix Mendelssohn-Bartholdy, složili v mladém věku. Rozhodně to ale nebyla díla nezralá, jak se všichni měli záhy šanci přesvědčit. Naopak tyto kusy, zejména pak Šostakovič a Mendelssohn-Bartholdy, vyžadovaly po interpretech velkou dávku koncentrace a virtuozity.

Koncert načalo Voříškovo Grand Rondeau D dur pro klavírní trio a orchestr. Voříšek byl primárně dědicem klasicismu, který z díla vyčníval, přesto ale jeho jinak nekomplikované a účinné dílo nepostrádalo aluze beethovenovské či chopinovské. Účinkující Smetanovo trio se opíralo o postavou dirigenta a houslisty spřízněnou Pardubickou komorní filharmonii a zahrálo skladbu svižným a svěžím způsobem. Trio znělo nad filharmonií velmi přirozeně a vyzařovalo uvolněnost a nesobecké sebevědomí. Pardubičtí jim byli kvalitním a klasicistnímu kusu adekvátním suportem.

S koncem první skladby z pódia zmizel violoncellista Jan Páleníček a tím až do přídavků skončila smělá performance ve skvělé formě hrajícího Smetanova tria. Také pardubická komorní filharmonie se pro potřeby pokračování produkce zredukovala o pro tu chvíli nepotřebné dechy a jejich místo zaujal dech jediný, a sice na trubku hrající Jiří Houdek. Nastal čas na určitě nejzajímavější kus večera, tedy na Šostakoviče a jeho Koncert pro klavír, trubku a orchestr c moll.

Zde se oproti předcházejícímu veseloučkému Voříškovu Rondeau jednalo o výrazově mnohovrstevnatější skladbu obsahující jak rozverné pasáže a hudební vtipy odkazující na minulé tradice, tak intenzivní chaos modernity přecházející do zmožení šílenstvím. Úvodní Allegro moderato vlastně příliš moderato nebylo, tato část byla velmi živá a temperamentní. Sólisté o orchestr se do svých partů zakousli jako lační vlci. Jinou částí spektra emocí bylo následující Lento. Zde měl celé dlouhé pasáže sentimentální klavír, který však řádně přidával a duněl ve chvíli, kdy se k němu připojoval a s ním gradoval orchestr. Krásné avšak řídké party měla trubka. Lento dospělo do skvělého koordinovaného závěru klavíru a orchestru. Ještě více zesílenou a méně melancholickou částí bylo třetí Moderato. Trubka sem do temperamentních pasáží vstupovala naléhavými fanfárami a už tak velmi plné dílo podtrhovala a rozstřelovala opět směrem k šostakovičskému šílenství. Následné Allegro con brio bylo vlastně zrychleným résumé celé skladby. Na tento kus skutečně velmi seděla věta z programu: „Skladatel se baví, nic netušící posluchač je poněkud vyveden z míry.“

Po přestávce nastal čas na posledního skladatele nabytého programu, a sice na Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a jeho Koncert pro housle, klavír a orchestr d moll. S touto částí programu jsem měl osobně trochu problém, protože po plném a emočně velmi zajímavém Šostakovičovi mi přišla poněkud nadbytečná. Asi bych tyto kusy v programu prohodil. Hudba není večeře, aby se na konci servíroval desert, hudba má gradovat. Mendelssohna-Bartholdyho dílo nebylo slabé, ale bylo zkrátka o mnoho prostší. Jeho skladatel ho napsal ve čtrnácti letech pro svého učitele, kterého jistě chtěl uhranout počtem not, a tím, jak mu partitura vychází, jinak to ale bylo takové „nehluboké“. Interpreti se ho zhostili suverénně a bezchybně, také orchestru tento repertoár velmi seděl. Ve srovnání s předcházejícím Šostakovičem to ale přece jenom byl čajíček. Šostakovičova skladba byla jakýmsi soundtrackem ke konci světa, do kterého se, kdo ví z jakého důvodu, chvástala trubka. Výsledkem byla pestrá paleta pocitů, od tísně až po ztřeštěnost, jakási roztříštěnost, která ale držela pohromadě.

Mendelssohna-Bartholdyho kus byl docela jiný. Allegro bylo mladistvé a nekomplikované, mělo hezké finále. Propracovanější Adagio bylo emotivnější, i když rovněž trochu povrchní. Allegro molto ze sebe vykřesávalo trochu čardášové tanečnosti a přineslo více citu, přesto ale trochu nuda. Koncert bych, jinak instrumentálně bezchybně zahraný, dramaturgicky stavěl jinak, ačkoliv tento příkrý soud by třeba nesdílelo publikum, které odměňovalo interprety nadšenými ovacemi, jež vyústily ve dva přídavky v podání Smetanova tria s na pódium se pro tento účel navrátivším Janem Páleníčkem. V rámci těchto extras zazněla graciózní Dvořákova Dumka s všudypřítomným emotivním vibratem a moc hezké, trochu taneční a vulgární Haydnovo Rondo All´Ongarese.

********

Foto: Lukáš Marhoul Photography