„Skladby v úvodu koncertu byly bez předělů a pauz; zazněly jako jedno pásmo, ve kterém oba citlivě hrající muzikanti přecházeli ladně mezi renesančními a barokními skladbami a vlastními kusy.“

„Pro diváky bylo příjemné přivřít oči a nechat se unášet volnou hudební krajinou. Nebyly zde žádné nečekané krpály a sešupy, cesta nevedla přes vysoké kopce, nebylo v ní mnoho zatáček a nabízela výhled do daleké krajiny na všechny strany.“

„Oba Davidové ukázali, že hudba kráčí dál, stále jinam a přitom stejně dobře funguje.“

Devátým letošním koncertem a zároveň třetím koncertem v Liberci pokračoval letošní ročník festivalu Lípa Musica. Ve velmi specifickém prostoru Nové synagogy vystoupili ve společném programu nazvaném Alter ego klarinetista David Orlowsky a loutnista a theorbista David Bergmüller.

Psát o tom, že se klarinet hodí do synagogy je samozřejmě klišé. Žádným klišé ale pánové nezačali. Namísto toho hosté z Německa sáhli po jemné melodii od Thomase Prestona. Začali zvolna a meditativně a jejich adaptace renesančního kusu byla velmi nadčasová. Nová synagoga v Liberci je zajímavou stavbou, která přiléhá k budově moderní Krajské vědecké knihovny. Upomíná na to, že v těchto místech stála původně rozlehlá a honosná budova synagogy, kterou vypálili nacisté v listopadu roku 1938. Současná izraelitská modlitebna má trojúhelníkový půdorys a stěny z betonu. Nabízí zajímavý architektonický zážitek, atmosféru, ale také akustiku. Je to specifické místo vhodné pro komorní koncerty a neinvazivní produkce. Projekt Alter ego byl v tomto smyslu trefou do černého.

Fakt, že se koncert odehrával v synagoze, přece jenom ale nezůstal ze strany interpretů zcela bez odezvy, a tak se David Orlowsky na přechodu prvé a druhé (autor John Dowland) skladby dopustil jemného klezmerového předělu. Skladby v úvodu koncertu byly bez předělů a pauz; zazněly jako jedno pásmo, ve kterém oba citlivě hrající muzikanti přecházeli ladně mezi renesančními a barokními skladbami a vlastními kusy.

Soudobá preludia z dílny přirozeně se doplňujících hráčů měla moderní pojetí, nikoliv však násilně. Naopak se navzájem nerušila se starým repertoárem. Bylo sympatické, nakolik moderní kusy nebyly svázané formou. Zrcadlila se v nich volnost, svoboda a radost ze společného provozování hudby. Autorské skladby nepřinášely krkolomnosti na hranici poslouchatelnosti, naopak byly plné přirozeného vzájemného pochopení dua, které působilo nikoli jako dvě individuality, ale jako jedna entita.

Pro diváky bylo příjemné přivřít oči a nechat se unášet volnou hudební krajinou. Nebyly zde žádné nečekané krpály a sešupy, cesta nevedla přes vysoké kopce, nebylo v ní mnoho zatáček a nabízela výhled do daleké krajiny na všechny strany. Nastal i čas na určitou progresivnost, kdy prsty Davida Orlowského hrály na otvory a klapky klarinetu částečně jako na perkuse, zatímco David Bergmüller, tentokrát již na theorbu, hrál jako na baskytaru. Tento produkt, zřejmě a evidentně výslednice prolnutí muzikantských duší při jamování, přece jenom párkrát vyvedl diváky z nekomplikované trajektorie koncertu, ale nikdy ne na dlouho a uměle, vždy vysoce zajímavě. Poté se ovšem opět ve společné cestě hudebním zážitkem sjelo do nížin, do krajin jezerních, klidných, málo temperamentních, laskavých.

Pozoruhodnými čísly repertoáru se staly skladby Napoli Sketch 1 a 2. David Bergmüller hrál sólo a užil svou theorbu velice osobitým způsobem; pojetí bez možnosti porovnání s kýmkoli jiným. Vysoce autentické skladby působily jako z jiného světa; volné, taneční i meditativní.

Ale i jiným, klasickým skladbám, jako byly závěrečné kompozice od Henryho Purcella, dokázali interpreti svým aranžmá dát tolik ze sebe, že z nich vystavěli funkční, ale nečekaně originální konstrukce na pomezí klasiky a experimentu. Jestli ovšem takové pomezí existuje. Po vší klasice a ještě klasičtější klasice a poučené staré hudbě, tak často u nás provozované, oba Davidové ukázali, že hudba kráčí dál, stále jinam a přitom stejně dobře funguje. Jeden z nejlepších letošních zážitků. Nejen letošní Lípy Musicy, ale obecně. Jeden z nejlepších letošních koncertů vůbec.

********

Foto: Lukáš Marhoul Photography