„Hlavní nosnou ideou programu bylo spojení západního a východního hudebního světa a rytmické mentality, což bylo v pravdě náročné zadání.“

„Tural Ismailov hrající na starý francouzský pozoun byl duší souboru, který skutečně pojilo tolik vlivů, inspirací a hudebních postupů, že šlo skutečně o nevšední cestovatelský zážitek.“

„Sympatičtí interpreti si ale posluchače na svou stranu získali a dostalo se jim upřímného poděkování a aplausu. Pokud večer něco dokázal, tak to bylo podtržení známé pravdy o tom, že hudba nemá hranic.“

Páteční večer zavedl posluchače festivalu Lípa Musica do malebného Horního Prysku v Lužických horách. V místním kostele sv. Petra a Pavla se představil projekt s názvem Západovýchodní díván. Vystoupil soubor Anima Şirvani.

Protagonisté souboru tvoří mimořádně mezinárodní collegium, které spojuje působení či studium v Německu. Jeho základní ideu reprezentuje v Hamburku působící ázerbajdžánský pozounista Tural Ismailov. Jeho dalšími koncertními partnery byli na dřevěné anatolské dechy kaval a duduk hrající Deniz Mahir Kartal. S dřevěnými dechovými nástroji dlouhými tahy na své viole da gamba po celý koncert lahodně souzněl Dávid Budai z Maďarska. Španělský mediteránní rozměr zprostředkoval loutnista a theorbista Pedro Alcàcer Doria, kterého blízko- a středovýchodní zacílení hudby vedlo k mentálnímu posunu na opačnou stranu středomoří a ještě dále. Pro projekt velmi důležitou rytmiku zastával perkusionista Peter Kuhnsch.

Hlavní nosnou ideou programu bylo spojení západního a východního hudebního světa a rytmické mentality, což bylo v pravdě náročné zadání. Persko-arabskou hudbu propojenou s improvizačními anatolskými postupy zpočátku jenom jemně ředily prvky evropské renesanční hudby. Kostel, schovaný pod vrcholky pomalu se do podzimu nořících Lužických hor, tak opanovaly kulturní vlivy, jakých by se barokní svatí shlížející ke kněžišti nenadáli. Hudební experiment byl opravdu z jiného světa. Nevadilo to ale vynikající akustice, která různost kultur nevnímá. A tak si posluchač při troše fantazie mohl snít o tom, že se perský koberec, na kterém interpreti hráli, nad kněžištěm vznáší a svatý Zikmund, Václav ani Ludmila s tím nic nenadělají. Hudební exkurz byl něčím velmi vzdáleným naší posluchačské mentalitě. Na druhou stranu orientální tóniny a harmonie protagonisté pronášeli večerně, racionálně komorně, nenabubřele a neinvazivně.

Evropskoharmonicky laděné kusy repertoáru byly pravděpodobně těmi, které do ucha posluchače pronikaly nejzřetelněji. Velmi příjemné byly dialogy duduku a pozounu, které měly meditativní charakter a ráz. Tural Ismailov hrající na starý francouzský pozoun byl duší souboru, který skutečně pojilo tolik vlivů, inspirací a hudebních postupů, že šlo skutečně o nevšední cestovatelský zážitek. Byly momenty, kdy posluchač nevěděl, v které hudební krajině se právě nachází. Podobnou ochotu a odvahu k překračování navyklých kulturních schémat u domácích souborů nenacházíme, a to jak ve smyslu geografického záběru, tak nástrojového obsazení. Asi je to přirozené. Německo, kde soubor primárně působí, do sebe absorbovalo mnohé kulturní vrstvy, které ještě naše homogenní společnost nevstřebala a není s nimi zvyklá pracovat.

Konkrétně, co se týče nástrojů, u nás není příliš časté v souborech věnujících se staré hudbě tak výrazné angažování perkusí. Ty měly naopak v programu v Prysku velmi důležitou roli a Peter Kuhnsch prokázal, že perkuse mohou být i sólovým nástrojem. Jeho hra na bubínky různé velikosti byla precizní a podtrhovala rázně hudební předěly. Program měl svou dynamiku. Jeho počátek byl velmi silně ovlivněn orientem a dal jasně najevo, jaká bude dominantní nálada a inspirace. Poté se večer propadl do meditativnější polohy. Z té se však nakonec došlo k rytmické gradaci, ve které měly důležitou roli právě perkuse. Závěr potom patřil radostnému až písňovému charakteru, který měl opět evropské i blízko- a středovýchodní inspirace. Zejména v renesančních linkách, jako byly ty od Michaela Praetoria, večer přinesl velmi srozumitelné i radostné momenty.

Program přes kulturní vzdálenost od našich končin nebyl nijak rozpačitý, ale asi mu zdejší publikum není docela uvyklé; není na ně připravené. Proto přijetí ze strany publika nebylo automatické. Sympatičtí interpreti si ale posluchače na svou stranu získali a dostalo se jim upřímného poděkování a aplausu. Pokud večer něco dokázal, tak to bylo podtržení známé pravdy o tom, že hudba nemá hranic. Kde je hudba, tam není násilí. Dialog je díky hudbě možný, i když jsou jazyky a kultury odlišné.

********

Foto: Lukáš Marhoul Photography