„Cohenův projev je na pomezí vagabunda a největšího lyrika, gentlemana, který ale nosil klobouk na stranu. Je těžké jej dostat z hlavy a otevřít se jiné cestě k jeho interpretaci.“

„Emma-Lisa Roux Joela Frederiksena podporovala ve zpěvu refrénů svým sametovým a až překvapivě silným hlasem, rozsvěcovala zvláštní ponurost, kterou navozoval frontman ansámblu.“

„Cohenovsko-renesanční konstrukce repertoáru pokračovala i v další písni Bird on the Wire, na kterou byly naroubovány renesanční kusy z Francie a Anglie o slavičím zpěvu a Cohenovy sloky zde tvořily cosi jako refrén.“

V Mnichově působící americký basista a loutnista Joel Frederiksen není pro festival Lípa Musica neznámou postavou. Naopak se zde představil již několikrát, poprvé tomu bylo, stejně jako včera 18. října, v Děčíně. Tentokrát však koncert nehostil děčínský zámek, nýbrž Městské divadlo v Děčíně. A také Joel Frederiksen nebyl sám tak jako před jedenácti lety, naopak přijel se svou kapelou nazvanou Ensemble Phoenix Munich.

Joel Frederiksen je interpretem, který se nebojí fúzí či crossoverů a dokáže posluchače uhranout velice důmyslným spojením klasiky se soudobou neklasickou hudbou. Jemu i jeho posluchačům dělají podobná vykročení z obvyklých rámců velmi dobře. Před několika lety to prokázal na zahajovacím koncertu festivalu Lípa Musica, kdy uvedl svou recepci díla zapomenutého a předčasně zesnulého anglického písničkáře Nicka Drakea. Tentokrát se nechal inspirovat nikoli opomíjeným Leonardem Cohenem. V programu nazvaném Den se Suzanne zazněly právě Cohenovy písně, které byly naředěné francouzskými renesančními písněmi. Namíchat crossover není jednoduchá záležitost, o Joelu Frederiksenovi je však známo, že je v této disciplíně vyniká. Pustit se ale do Cohena, to může na první pohled vypadat jednoduše, na druhou stranu to má i svá úskalí. Předně je Cohenův projev, na pomezí vagabunda a největšího lyrika, gentlemana, který ale nosil klobouk na stranu, natolik známý a zapsaný v uších posluchačů, že je zkrátka těžké jej dostat z hlavy a otevřít se jiné cestě k jeho interpretaci. Musí se na to jít chytře, úplně jinak.

Nevím, jestli byl Frederiksenův způsob šťastný. Ukázalo se to hned na první písni či písňovém bloku, který do sebe pojil Cohenovu Suzanne s písní Suzanne un jour Orlanda di Lasso. Musím říci, že jsem nevěděl, jak s tím posluchačsky naložit, chvíli jsem poslouchal čirou renesanci a chvíli jsem se cítil jako na countryfestivalu, písně se docela neprolínaly, jenom se střídaly sloky, Cohenova a renesančního mistra. Drželo to pohromadě tak nějak neorganicky, nebylo to prorostlé. Čekal jsem žádostiv, co bude dál.

Jak už bylo řečeno, Joel Frederiksen na pódiu Městského divadla v Děčíně nestál sám. Společně s ním tam byla jeho kapela, kterou v tomto projektu tvořily loutnistka a zpěvačka Emma-Lisa Roux a dvě hráčky na violu da gamba Giovanna Baviera a festivalovému publiku rovněž již známá Hille Perl; na festivalu vystoupila v recitálu společně se svou dcerou v loňském roce. Emma-Lisa Roux Joela Frederiksena podporovala ve zpěvu refrénů svým sametovým a až překvapivě silným hlasem, rozsvěcovala zvláštní ponurost, kterou svým basem, podpořeným částečně echem, navozoval hlavní interpret a frontman ansámblu.

V další části programu variované okolo Cohenovy A Thousand Kisses Deep bylo propojení s renesančními kusy o mnoho méně násilné, bylo příjemnější a plynulejší. Píseň přinesla kromě opravdu krásného zpěvu Emmy-Lisy Roux také velmi nosný a zvukomalebný renesanční instrumentální závěr. Další kus ale opět obsahoval poměrně překotné – v rámci jedné písně – přeskakování mezi Cohenovou písní a zpívaným dílkem Josquina des Prez. Ono „přešaltovávání“ se z jedné písně do druhé a zpět mi nedělalo posluchačsky docela nejlépe, přitom ale interpreti pojali Cohenovu Hey, That´s No Way to Say Goodbye a nemuseli se podle mě bát zpívat po svém celý track, nechat ho vyznít a potom se obrátit do minulosti k renesančnímu repertoáru. Místo toho byla renesance kombinována s dalším hitem Famous Blue Raincoat. Osobně bych Cohena neředil. Jinak hrozí, že se vám do poslechu něčeho důvěrného a milého vloudí cosi, co vyžaduje jiný druh pozornosti, nemůžete se proposlouchat ani do jednoho, cítíte se, jako když jedete v autě a v rádiu se do sebe míchají dvě stanice, na obou hrají dobře, ale výsledkem je paskvil.

„Nemůžu ale být takový pes,“ řekl jsem si a těšil se na pokračování. „Jen pojďte,“ říkal jsem si, „a udeřte mě mojí oblíbenou Dance Me to the End of Love.“ Jenže i sem se vloudily, myslím uměle, hned dva renesanční tance. Nakonec ke mně z tohoto celku nejvíce promlouvaly party Hille Perl. Mého oblíbeného Cohena jsem v melodii poznával, ale celek písně jím nasáklý nebyl. Zkrátka je v originále tak dobrá, že cokoliv jiného, je mi líto, je slabý odvar.

Podobná konstrukce cohenovsko-renesančního repertoáru pokračovala i v další písni Bird on the Wire, na kterou byly naroubovány renesanční kusy z Francie a Anglie o slavičím zpěvu a Cohenovy sloky zde tvořily cosi jako refrén. Tento blok byl doveden do velmi pěkného dvojhlasného závěru, když to však začalo být opravdu krásné, píseň skončila. Opravdové prorůstání Cohena a renesančního podkladu nabídla až následující So Long Marianne, to byly podle mě nejlepší chvíle koncertu. Další velice silný moment byla Frederiksenem deklamovaná You Want It Darker, ve které Cohen sumarizoval, loučil se a umíral. Viola da gamba k tomu hrála velmi sugestivní pizzicato. Bylo to dramatické a jímavé, krásné, leč smutné, podpořené opět krásným vokálem Emmy-Lisy Roux. Duši posluchače muselo zajisté na konci pohladit a utěšit obligátní Hallelujah.

Přes veškerou erudovanost interpretů na mě tentokrát Frederiksenova fúze neměla patřičný účinek. Moc mě to mrzí, protože jsem se na koncert velmi těšil. Cohen je natolik svůj a zároveň intelektuálně plný a zaoblený, že se na něj cokoliv jiného těžko staví; snadno zavání vulgarizací, i když to asi není to nejsprávnější slovo u pokusu o renesanční splynutí s jeho dílem. Měl jsem však daleko k tomu, abych byl naplněn. Pak jsem jel domů a pustil si Cohena – jemu budiž nesmrtelná sláva.